Na začátku září se v Prostoru konalo setkání s Květoslavou Podhradskou – romskou spisovatelkou, která vydala řadu povídek především v různých antologiích a pak oceňovanou samostatnou knihu O vakeriben paš o lekvaris / Povídání u povidel. S výjimkou kratšího pobytu v Anglii už dlouhá léta žije a tvoří ve Svitávce.
„Specifikou romské literatury je, že má svůj rytmus, hudebnost, barvitost. Hodně vychází z orální tradice – vyprávění příběhů, pohádek a pověstí. A také je často autobiografická, protože lidé píší z vlastní zkušenosti, což jí dodává sílu a autentičnost,“ popsala na úvod setkání Květoslava Podhradská.
To vše se odráží i v jejím psaní, ze kterého přečetla několik ukázek. Literatuře se začala věnovat v roce 2012. „Na začátku jsem toho o romské literatuře taky moc nevěděla,“ popisuje dnes oceňovaná romská spisovatelka, která se narodila na Slovensku a mládí prožila v Ostravě. Zajímavostí je, že byla velmi úspěšnou sportovkyní – hrála házenou v první lize jako brankářka. Ve Svitávce, kam se přivdala, a v Boskovicích, kde pracovala, žije a působí už přes třicet let. Pracovala v zahradnictví na Šmelcovně a potom v domově pro seniory. Dokončila si střední vzdělání a právě během studia se potkala s romskou literaturou. Z romštiny pak i odmaturovala. „Jsem samozřejmě rodilá mluvčí, ale neuměla jsem v romštině psát. Každý jazyk má svou gramatiku a pravopis, tak i romština. Ale já jsem toto neovládala. Na škole jsem se to naučila a pak byla příležitost přihlásit se do jedné literární soutěže – a já jsem ji využila,“ popisuje Květoslava Podhradská své začátky.
Napsala krátký příběh E cikni čhori pale Slovensko / Malé děvčátko ze Slovenska a v celostátní soutěži Romano Suno (Romský sen) uspěla. V porotě navíc seděla Karolína Ryvolová z nakladatelství Kher, které se povídka velmi líbila. „Přišla za mnou a řekla: Ty pokračuj, mně se ta povídka líbí,“ vypráví Květoslava Podhradská.
Poslechla a pokračovala, i když nejdřív psala jen do šuplíku. Poté publikovala povídky v několika sbornících romské literatury, mezitím pracovala pět let v Anglii, kam jela za svou rodinou. Cestě dala přednost před studiem romistiky na Univerzitě Karlově.
Květoslava Podhradská píše původní texty v romštině, knihy pak obvykle vycházejí dvojjazyčně. „Romština má svou melodii a rytmus, čeština zase jinou přesnost a logiku. Když píšu, snažím se, aby se význam neztratil, aby text v obou jazycích nesl stejné emoce,“ vysvětluje Květoslava Podhradská. Dříve texty překládala sama, ale bylo to velice náročné. Dnes se o překlady stará především zmíněná redaktorka a editorka Karolína Ryvolová.
Dalším zlomem byla nabídka na samostatnou knihu právě od nakladatelství Kher, což je jediné romské nakladatelství v České republice, které se hodně věnuje právě romským autorkám. „Řeknete si, že vám tady vyprávím otřepané americké fráze, ale mně opravdu jednou zazvonil telefon a bylo mně to nabídnuto. Nejdřív jsem pochopila, že mi volají kvůli další sbírce,“ popisuje Květoslava Podhradská. Ukázalo se ale, že se jedná o nabídku na samostatný literární debut.
Tak vznikla kniha O vakeriben paš o lekvaris / Povídání u povidel. V té autorka vypráví svým vnoučatům při jejich návštěvě ve Svitávce o svých životních osudech. Kniha začíná těmito slovy:
Auto mi zastavilo přímo pod okny. To mi dcera s manželem přivezli vnoučata na letní prázdniny.
„Už jsme tady, babi!“ volali Patricie s Robinem, kteří za mnou přijeli až z Ostravy.
Žiju v malé vesničce kousek od lesa. Všude kolem jsou pole a louky a nedaleko leží boskovický hrad a zámek. Taky tady máme největší letní kino v Evropě, kde jsme s dětmi byli vloni na pohádce. Mám radost – celé dva týdny s vnoučaty!
V soutěži Nejkrásnější kniha roku 2022 tato kniha získala ocenění Zlatá stuha za nakladatelský počin roku 2022 a 3. místo v kategorii beletrie pro děti. Text ilustracemi doprovodila Klára Zahrádková. „S knihou už třetí rok jezdím po celé republice a dokonce jsem byla i v zahraničí,“ vypráví Květoslava Podhradská.
Ta vede také literární klub pro tvůrčí psaní, kde učí základy mladé romské adeptky literární tvorby. „Je pravda, že romština se pomaličku vytrácí – a je to na nás starších. Chceme zachovat kulturní dědictví, a to je ta řeč, to je ten jazyk. Jakmile padne jazyk, padne národ. Takže je to na nás. Proto ty školy, proto besedy, spojování mládeže se staršími. Snažíme se, texty vznikají dvojjazyčně, existuje Den romského jazyka,“ uzavřela své vyprávění v boskovickém Prostoru Květoslava Podhradská.
