O víkendu proběhl v sokolovně čtvrtý ročník festivalu sci-fi, fantasy, komiksů, gamingu, deskových her a filmů BozaCon. Po čtyřech letech je namístě konstatovat, že se jedná o mimořádně zdařilou a přínosnou akci. Pořádají ji Kulturní zařízení města Boskovice a mimo jiné tím perfektně demonstrují, k čemu podobnou veřejnou instituci máme a potřebujeme.
„BozaCon je nejlepší z těch menších fantastických akcí v republice,“ prohlásil na závěr svého vystoupení spisovatel fantasy literatury František Kotleta. Ano, jsou i výrazně rozsáhlejší a navštěvovanější akce tohoto typu, ale pokud se srovnáváme se srovnatelnými, jsou pochvalná slova téhle špičky svého oboru tím nejlepším možným vysvědčením.
Kulturní zařízení města Boskovice (KZMB) dokázala v této akci trefit jednou ranou hned několik cílů, jejichž zásah bychom od kulturní instituce placené z veřejných peněz měli chtít. Tím prvotním je samozřejmě už samotný skvělý dramaturgický nápad, udělat tento typ akce. Už zde se ale dostáváme k možná ne zcela jasné a vydiskutované otázce, ze které pramení občasné názorové konflikty při diskusích o úloze KZMB.
Ta otázka zní, jestli by se podobná městská instituce měla zaměřovat především na uspokojování co nejširších kulturních potřeb co největší skupiny obyvatelstva – jinými slovy pořádat primárně co nejmasovější akce s co nejuniverzálnější programovou nabídkou. Nebo jestli by měla jít jinou cestou a podporovat kulturní rozmanitost, snažit se přijít s něčím specifickým, co hned tak někde nenajdete, podporovat a obsluhovat různé svébytné kulturní proudy, pečovat o různé cílové skupiny a nebát se přijít s něčím originálním a v tom se snažit vyniknout právě i v celorepublikovém srovnání. BozaConem se boskovická Kulturní zařízení vydala tou druhou cestou – a to se skvělým výsledkem.
Dalším trefeným terčem je dramaturgická inovativnost a schopnost přitáhnout a zapojit mladší publikum. Podíl teenagerů a dětských návštěvníků akce je klíčový, a z toho člověk musí mít prostě radost. Už sám fakt, že se nejmladší generace tímto způsobem učí „chodit na kulturu“ je zásadní, v dnešní pocovidové době obzvlášť. Dramaturgové BozaConu se je navíc nesnaží nějak urputně odtáhnout od jejich už do značné míry přirozeného světa, ale naopak je oslovují klidně i skrze gaming – protože i nad tím stojí za to se osobně setkávat, mluvit o něm, sdílet zážitky, něco se dozvídat.
A propojit to s žánrovou literaturou, která je dnes pravděpodobně hlavní branou pro budování čtenářských návyků u dětí a mladých lidí – jak o tom v rozhovoru pro Ohlasy mluvila dětská knihovnice Barbora Bolomská – je prostě skvělý dramaturický plán.
Velký přínos vidím i v pestrosti a dobré dramaturgické stavbě celé akce, kde se prolínají různé obsahy tak, že návštěvníky obohacují, překvapují, seznamují s něčím novým – a tedy i vzdělávají. To je něco, co na běžné masové produkci nezažijete a co má kulturní veřejná instituce dělat daleko spíše, než aby se snažila konkurovat komerčním promotérům pořádáním co nejpopulárnějších akcí.
Zde si dovolím i osobní závěr – sám nejsem čtenářem fantastické ani sci-fi literatury, když pomineme naprosté výjimky, které jsou obecně vnímány spíš jako součást literatury klasické, jako je Ray Bradbury nebo náš Karel Čapek. Na BozaConu jsem moderoval rozhovor se spisovatelem Leošem Kyšou a už při přípravě mě velmi silně zasáhl jeden jeho výrok, ve kterém odpovídal na otázku, jestli nás sci-fi literatura může připravit na čím dál komplikovanější a užší vztahy lidí a technologií. Ten výrok zní takto:
V tomhle ohledu sci-fi ukazuje úžasnou sílu, protože ta nás na to připravuje desítky let – desítky let nás světová sci-fi chystala na dnešek. A lidé, kteří tím žánrem pohrdají a nečtou ho, budou zkrátka připraveni mnohem hůř, zatímco jeho čtenáři se budou orientovat mnohem lépe. Úniková literatura nás prostě připravuje na realitu mnohem lépe než literatura vážná, která nemá odvahu zvedat témata budoucnosti, témata jako je vztah lidí a strojů, potýkání se s technologiemi, jejich zneužívání atd. Mainstream se neustále soustřeďuje na minulost, historii, mezilidské vztahy, traumata, ale nabídnout vizi neumí.
Milovník klasické literatury by to mohl vnímat jako kopanec. A měl by pravdu, je to kopanec. A to kopanec mimořádně inspirativní. Pokud ale bereme kulturu vážně, víme, že jejím úkolem je mimo jiné neustále rozšiřovat a posouvat naše obzory, což se neobejde bez toho, aby občas zaútočila na úžiny, ve kterých jsme se spokojeně uzavřeli. Dostat občas takový kopanec je skvělé a patří to ke smyslu kulturního setkávání a dialogu. Takže i v tomhle BozaCon perfektně naplňuje to důležité, co má kultura dělat – totiž nenabízet lidem jen to, co chtějí, ale přinášet jim něco, co zatím neviděli či nebyli schopni vidět.
Tomáši Liznovi jakožto hlavnímu pořadateli a celému pořadatelskému týmu BozaConu patří velký dík!
