Pořádná mrazivá zima s bohatou sněhovou nadílkou, která po několika letech opět zavítala do střední Evropy, je jako stvořená k vyprávění o vlcích a starých časech. A není snad k tomu vhodnějšího místa, než je Vlčí skála. Pravda, Vlčí skála leží už na katastru Sloupu, tedy mimo administrativně vymezené vlastní Boskovicko, do žďárenských lesů je to odtud však pouhých několik stovek metrů. A mezi krajinami Boskovicka, jak je postupně popisuji, Vlčí skála rozhodně nemůže chybět.
O Vlčí skále jsem psal již před více než deseti lety v knížce Přírodní skvosty Prostějovska. Ta skála totiž leží na pomezí několika regionů. A protože bych to líp už zřejmě znovu nenapsal, dovolím si zde z ní ocitovat několik pasáží:
Osamělá skála nad potokem Luha severně od Sloupu v Moravském krasu. Jindy spíše opuštěné údolí v zimě ožívá desítkami běžkařů. Většina z nich se u Vlčí skály otáčí a vrací zpět ke Sloupu, ke svým autům, která je odvezou z mrazivých lesů zpět do tepla jejich brněnských domovů. Sjíždí na lyžích pozvolna kolem potoka, tak jak jeho vody ubíhají pod ledem a pak u skály Hřebenáče pod Sloupem mizí v podzemí tajemného krasu.
Vlčí skála se jmenuje i sousední výrazný hřbítek, vybíhající od potoka Luhy vzhůru k modrému nebi. Mrazem a větrem zde praskají koruny starých buků, které ještě nestačili lidé pokácet. Smutný zbytek zašlé slávy starých listnatých lesů. Mladé houštiny jsou dnes téměř beze zbytku smrkové a z temných smrčin na mne padá smutek.
Mnoho z toho, co jsem tenkrát napsal, však už dnes neplatí. Údolím, které bylo od jara do podzimu více méně opuštěné, vede už několik let ze Sloupu k Vlčí skále zpevněná místní komunikace. Slouží nejen zemědělcům a lesníkům, ale také cyklistům a mládeži, prohánějící se zde na kolečkových bruslích. Také popsaný zbytek staré bučiny už zmizel. Nejdřív, před pár lety, na severním svahu. Když jsem byl nedávno fotit Vlčí skálu pro tento článek, zjistil jsem, že mohutné věkovité buky zmizely v okolí Vlčí skály docela. I jižní strana hřbítku je holá, jako němý svědek zde trčí pouze napůl ztrouchnivělý pahýl staletého buku. Ale mohlo by být i hůř. Bukové mlází postupně sílí a než se naděju, bude zde odrůstající bučina.
Největší „šok“ při návštěvě Vlčí skály jsem pak zažil ještě v posledních letech reálného socialismu. Louky od Sloupu až po Vlčí skálu byly rozorány a osety obilím! V těch dobách se režim snažil zakrývat stupňující se hospodářské problémy extenzivním rozvojem ekonomiky. Dnes máme většinou opačný problém. Za Vlčí skálou, proti proudu Luhy, jsou teď louky opuštěné, beznadějně zarostlé stařinou a olšovým mlázím. Kde je konec prstnatcům májovým, lučním vstavačům, které tam ještě pamatuji. A řadu základních potravin, které jsme si za socialismu vyprodukovali v dostatečném množství sami, dnes musíme do republiky z části dovážet! Ale dost nářků. Svět se prostě mění, ať se mi to líbí, nebo ne. Raději zpět ke vzpomínkám, jak jsem je zachytil v Přírodních skvostech…
Kdysi jsem se tudy brouzdal podzimním lesem a obcházel právě ty zbytky bučin, které jsou mému srdci nejbližší. Najednou ze suchého bukového listí vzlétl tmavě zbarvený pták se zvláštní siluetou, lehce do boku nachýlenou hlavu zdobil dlouhý úzký zobák. S hlasitým pleskáním křídly zmizel v nejbližším bukovém houští. Tak jsem poprvé v životě spatřil sluku. Bylo to velmi pozdě na podzim, snad někdy v listopadu. Jak mi pak řekl jeden starý hajný, tato sluka se musela na svém tahu do teplých krajin velmi opozdit. Stává se to však a staří myslivci říkávali o těchto ptácích, že jsou „zamrzlí“. Nějak se nemohou odpoutat od svého domova.
Od té doby jsem viděl sluku lesní ještě mnohokrát, nikdy to však už nebylo na Boskovicku. A taky šlo o jinou roční dobu, čas jarního slučího tahu. Tehdy dochází k toku (námluvám) sluk. Slučí kohoutci létají nad lesními pasekami a hledají samičky, skryté v trávě na zemi. Kohoutci se přitom ozývají vrčivým hrdelním hlasem, kterému myslivci říkají kvorkání. Slepičky je k sobě lákají tichým hvízdáním. Pozorování slučího tahu patří pro milovníky přírody k nejkrásnějším zážitkům. Ve chvíli, kdy se na tmavnoucí obloze objeví první hvězda (vlastně spíš planeta Venuše – Večernice), začnou kohoutci přelétávat podél okrajů starých porostů. Proti obloze mají charakteristický obrys s přikrčenými křídly a nachýlenou hlavičkou, dlouhý zobák je skloněný na stranu. Onen typický zobák, v myslivecké hantýrce zvaný píchák, slouží k vybírání hmyzích larev z rozměklé lesní půdy. Při zaboření do bláta sluky rozevírají jen jeho špičku.
Trefit sluku v letu patřilo i mezi zkušenými lovci k projevu střeleckého umění. Dnes už je ale v Čechách a na Moravě (snad s výjimkou Šumavy a okolí) sluk tak málo, že zde silný slučí tah v podstatě nelze pozorovat. A sluka lesní, i když stále patří ještě mezi zvěř, je u nás už celoročně hájena, nesmí se lovit. O to víc si vždy vychutnávám pravidelná setkání se slukami při táboření v rozlehlých lesích slovenských Karpat. Tam je ještě sluk dost, i když i v Karpatech se příroda a krajina proměňují (bohužel spíš v negativním slova smyslu).
No a jak je to s těmi vlky? Ti z českých a moravských lesů zmizeli před několika staletími. V poslední době se však začínají vracet a kusé zprávy o jejich pozorování při migraci jsou již známy i z Drahanské vrchoviny. V některých místech severních Čech se dokonce už zase rodí vlčata.
Těžko říct, jak staré je jméno Vlčí skály. Vlci však ve zdejších lesích kdysi skutečně žili a není to zase tak dávno. I jiná jména rozsetá po lesích Drahanské vrchoviny je připomínají. Vlčí hrdlo či Vlčí jámy. S vlčími jamami bývávala potíž. V dobách přemnožení vlků je lidé kopali v lesích, na dno někdy dávali zašpičatělé kůly a jámu pak zakrývali chvojím. Nahoru pak často přidali i návnadu v podobě voňavého masa. Zemské úřady budování těchto jam zakazovaly již někdy v 16. či 17. století, protože takto přicházelo k úrazu mnoho lidí. Kdo však dbal hluboko v lesích úředních zákazů a nařízení. Zbytky vlčích jam byly na řadě míst k nalezení ještě počátkem 20. století.
Po celé Moravě kolují pověsti o muzikantech, kteří spadli do vlčí jámy a zachránili se jen díky svému umění. Jádro příběhu je vždy stejné. Tak třeba kdysi „stréc“ Šiftrák z Benešova šel od muziky v Horním Štěpánově přes les domů. Byla tma jak v ranci. Za Bukovou zabloudil, sešel z cesty a najednou uslyšel zapraskání větví a cítil, jak padá. Žuchnul sebou na dno jámy a zaklel. Ale když si ohmatal všechny kosti a zjistil, že jsou celé, byl rád, že neskončil hůř. Jaké však bylo jeho zděšení, když před sebou uviděl svítící zvířecí oči a uslyšel slabé zavrčení. Polil ho studený pot a začal se pomalu přesunovat co nejdál, do nejzazšího kouta jámy. Přitom nahmatal náhodou svoje housličky a bleskla mu hlavou spásná myšlenka. Vzal je do rukou a začal hrát. Vlkovi se to zřejmě líbilo. Když stréček hrál, seděl a poslouchal. Běda však, když si chtěl muzikant jen na chvíli oddechnout – hned se postavil a začal hrozivě vrčet. A tak Šiftrák hrál, hrál a hrál. Na tolik písniček si nevzpomněl při žádné muzice, a že jich již za svůj život pěknou řádku odehrál. Přitom strhal všechny struny, a když začalo svítat, brnkal už jenom na poslední.
Ráno šel hajný do lesa na obchůzku, a co to slyší? Jako by někdo v dálce brnkal na housle. Jde po hlase a vidí sedět v jámě starého Šiftráka a proti němu velkého vlka. Hajný vlka zastřelil a strécovi pomohl z jámy ven.
Jiná pověst (doložená třeba na Kořenci) vypráví, jak v zimě vozka vezl na saních z města pytel chleba. Najednou kůň strnul a začal se třást. Rozhlédne se kolem a vidí, jak se k saním plíží vlci. Honem práskl bičem a začala divoká jízda. Smečka ho brzy počala dohánět, tak jim shodil vak s chlebem ze saní. Zdrželo je to však pouze na chvíli a už se zase blížili. Vozka pochopil, že se saněmi jim neujede. Tak vyskočil na koně a přeřízl postraňky. Když dojel celý bledý na Kořenec, ke svému zděšení zjistil, že kůň má na ocase zakouslého vlka.
Hrůzostrašné příběhy o vlcích jsou obvykle jen částečně pravdivé. Během posledních staletí byli vlci na většině území střední Evropy vyhubeni a ti co zbyli, mají před člověkem náležitý respekt. Případy napadení člověka vlkem prakticky nejsou známy (pokud se nejedná o zvíře nakažené vzteklinou). Tak nevím, odkud jsou všechny ty pohádky o Červené Karkulce a zlém vlku. Je však pravda, že za dávných, často válečných let s tuhými zimami, kdy nad krajem obcházel hlad, vlci si mnohem víc troufali a žili často i v okolí měst. Vždyť ještě r. 1612 museli jít boskovičtí sousedé „na rozkaz auřední“ lovit do lesů mezi Boskovicemi a Valchovem vlky.
K Vlčí skále se pak ten vlčí název jaksi nejvíc hodí. Skála je jako stvořená k tomu, aby na ní sedával vůdce smečky a vytím svolával své druhy, jak o tom píše spisovatel Kipling v Knize džunglí. Jako bych se ocitl spolu s Mauglím uprostřed smečky. Jen krajina je zde tolik odlišná od té indické.
Existence skály v tomto místě v jinak nepříliš skalnatém kraji je podmíněna průběhem zlomu v zemské kůře. Zlomů v okolí probíhá několik a tam, kde se kříží s údolím, vytváří Luha vždy prudký zákrut téměř do pravého úhlu. Sepětí zemského nitra se zemským povrchem je zde doslova hmatatelné.
I jiná tajemství přírody lze odhalit, vydáte-li se k Vlčí skále, do údolí Luhy. Pokud vás zrovna odrazuje sníh a mráz, klidně počkejte na jaro. Vězte však, že zimní potok bublající v ledovém sevření má taky svoje kouzlo. A když pak budete po návratu z mrazivých lesů sladce usínat ve vyhřáté posteli, možná se vám ve tmě zjeví svítící vlčí oči.
