V evangelickém kostele v Boskovicích byla o první adventní neděli zahájena výstava fotografky Gabriely Sauer Kolčavové, které představila dva fotografické soubory – Světlem a Koloběh. Výstavu zahájil Tomáš Znamenáček, jehož úvodní řeč publikujeme. Výstavu je možné navštívit při dalších adventních koncertech, při vánoční slavnosti s dětským divadlem v pátek 20. prosince a při bohoslužbách, případně po předchozí domluvě.
Je poněkud paradoxní nechat úvod fotografické výstavy mně, který se necítím být fotografem a tím méně rozumím fotografii jako oboru, o kterém bych mohl nějak zasvěceně mluvit nebo do něj vtahovat někoho dalšího. Začnu tedy od něčeho, čemu rozumím, a můžeme kolektivně doufat, že se dopracuji k něčemu, co bude zajímavé pro nás pro všechny coby úvod této výstavy. (Kdyby ne, předesílám, že to aspoň nebude trvat dlouho.)
Čemu rozumím, jsou čísla. Která dříve neměla s fotografií mnoho společného, ale dnes, v době, kdy drtivá většina fotografií vzniká digitální cestou, leží čísla v samotném základu fotografie, po technické a ostatně i po čistě jazykové stránce (digitus = číslice).
Žijeme tedy v překrásné době, kdy už není nutné fotografie v oparu leptavých výparů pracně množit pod zvětšovákem, kdy je každá fotografie bezvadně reprezentována maticí čísel a lze ji nekonečněkrát reprodukovat bez sebemenší ztráty kvality. Protože čísla jsou zkrátka čísla a když zkopírujete dejme tomu pětku, není z ní ani trojka ani šestka, ani čtyři celá devět, ale zase krystalicky, matematicky čistá pětka. Což je stále ještě zázrak pro mou generaci, která ještě zažila strašlivé kopírování hudby na analogových kazetách – které rozhodně nenechávalo pětky pětkami, občas z nich dělalo čtyřky, občas šestky a občas banán nebo hořčici.
Čísla jsou ovšem jedna z těch věcí, která jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Vezmete-li si bedýnku jablek, žádná dvě jablka v ní nebudou stejná, ani kdyby to byla bedýnka pečlivě kalibrovaných jablek hodných supermarketu. Jakmile ovšem řeknete, že máte v bedýnce pět jablek, jejich individuality se zmocní démon čísel a z pěti dokonale jedinečných jablek dostanete pět abstraktních předmětů, dokonale stejných, dokonale symetrických, dokonale zbavených vůně nebo zápachu, a můžete je snadno srovnávat s úplně jinými jablky nebo ostatně též i hruškami.
Čísla totiž kradou duši. (Ne fotoaparáty.)
A my jsme si démona čísel za posledního čtvrt století všichni pustili hodně blízko na kůži v podobě nesčetných digitálních přístrojů. Není tedy divu, že naše fotografie, nově teď se strojovou přísností srovnané do číselných řádků a sloupců, jaksi ztratily svou individuální vůni nebo zápach – případně, nebojíte-li se větších slov, onu duši. Uvázli jsme pod hromadou dokonale vybroušených, identických, nerozlišitelných pětek. A když se neopatrně pohneme, zmnoží se kolem nás jako prokletý poklad v sejfu u Gringottů, aby nás zasypaly.
Žijeme tedy ve strašlivé době, kdy už není nutné fotografie v oparu leptavých výparů pracně množit pod zvětšovákem, kdy je každá fotografie bezvadně reprezentována maticí čísel a lze ji nekonečněkrát reprodukovat bez sebemenší ztráty kvality. Protože čísla jsou zkrátka čísla a když zkopírujete dejme tomu pětku, je z ní zase krystalicky, matematicky čistá pětka. Což je stále větší a větší hrůza pro některé lidi z mé generace, která ještě zažila překrásné kopírování hudby na analogových kazetách – které rozhodně nenechávalo pětky pětkami, občas z nich dělalo čtyřky, občas šestky a občas rybu nebo mišpuli.
Tohle je tedy moje poměrně černá vize současnosti. Ale fotografie je stále ještě naštěstí zejména práce se světlem, čímž se dostáváme zpět ke Gábině. Její fotografie nestojí na číslech, ale na světle. Jsou to hmatatelné objekty promáčknuté světlem našeho světa do solí stříbra, platiny, palladia a jiných vzácných kovů. Jsou to živá stvoření, která utíkají z mřížoví dokonalých čtyřek či pětek do volné krajiny, ve které žádná dvě jablka nejsou a nemohou být stejná.
Pojďme se rozběhnout za nimi.
