Zemřel Mojmír Stloukal, bývalý pedagog boskovického gymnázia. Vzpomínku na matematika a zeměpisce napsal náš přispěvatel Hynek Skořepa, pro kterého byl důležitou osobou při jeho vlastní cestě ke geografii.
V roce 1987 posílili pedagogický sbor boskovického gymnázia tři noví vyučující – dodnes na škole učící Lada Bažantová, moje „matka třídní“ Jitka Kiseljovová (rozená Bejčková, absolventka ústavu) a Mojmír Stloukal. Posledně jmenovaný nás právě opustil ve věku nedožitých 84 let, rád bych mu proto věnoval krátkou vzpomínku.
Pan profesor Mojmír Stloukal patřil beze sporu k nepřehlédnutelným osobnostem gymnázia. V době, kdy jsem se stal zdejším studentem, ještě sedával spolu s profesorem Broncem v kukani“, kabinetě navazujícím na okénko střídající se studentské služby u hlavního vchodu (magnetické karty a čipy byly ještě v nedohlednu). Když vyjukaný čerstvý studentík vstoupil do kabinetu, musel nejdřív doslova rozhrnout neproniknutelná mračna cigaretového kouře, což je dnes věc ve škole nevídaná (a oprávněně netolerovaná). Časy se změnily a českou populaci mnohem víc ohrožují méně nápadné, zato často ještě nebezpečnější návykové látky. Jestliže profesoru Broncovi se kuřácká vášeň nakonec stala osudnou a zkrátila mu život, profesor Stloukal později prokázal silnou vůli a kouřit přestal.
Mojmír Stloukal učil na Gymnáziu v Boskovicích v letech 1987 až 2000, posléze ještě nějakou dobu vypomáhal jako důchodce. V letech 1997 až 2000 byl navíc zástupcem ředitele, což je náročná a nevděčná funkce. Jestliže totiž ředitel nese největší odpovědnost a reprezentuje školu navenek, zástupce sestavuje rozvrh hodin, řeší suplování a podobnou denní rutinu, bez níž by se ovšem školní organismus okamžitě zadrhl. Jako společenský člověk byl profesor Stloukal oblíbený jak mezi kolegy, tak u studentů. Rádi si ho vybírali třeba jako druhý dozor na školní výlety. A to přesto, že svoji vlastní třídu měl vlastně jen jednu, 4. C maturující roku 1997. Zjistil jsem to nahlédnutím do profesorem Šmétkou pečlivě zpracovaných Přehledů v rámci Almanachu ke 100. výročí založení Gymnázia Boskovice, jehož hlavním autorem (část Dějiny 1900–2000) byl Jaroslav Bránský.
Před oněmi třiceti lety, kdy jsem sedával v lavici boskovického gymnázia, se ještě vyučujícím říkalo pane profesore či paní profesorko, akademické tituly se s výjimkou doktorátů a vyšších neužívaly, magistra bylo možné potkat akorát v lékárně. Však jsem si o něco později (po promoci) řekl, že si ten doktorát jednou udělám, abych nebyl za „magora“. Spolu s faktem, že vysoká škola je dnes v každém krajském a dokonce leckterém okresním městě, to podle mě svědčí o úpadku vzdělání (alespoň toho všeobecného). Vědomosti mnohdy zajišťuje „strýček Google“ a nástup umělé inteligence dokonce nutí vysoké školy k odbourání bakalářských prací!
Dnes už jsou i na gymnáziích „pouze“ učitelé, nikoliv středoškolští profesoři. Profesor Mojmír Stloukal mne vyučoval celé čtyři roky zeměpisu, první dva ročníky v běžných hodinách, následně pak v zeměpisném semináři. Bylo mým (a asi i jeho) štěstím, že mne neměl na matematiku, se kterou jsem se na střední škole hodně natrápil. Ač byl mezi studenty pozitivně vnímán (mimo jiné pro specifický humor), dokázal se totiž někdy i pořádně rozčílit a to se pak zdi učebny doslova třásly, zasaženy jeho hlubokým basem. Spolužačky, které si zeměpisný seminář nezvolily z lásky ke geografii, ale z nutnosti (oproti jiným výběrovým předmětům byl zdánlivě snazší), se pana profesora Stloukala občas dokonce trochu bály, přestože už byl v tomto ohledu jen slabším odvarem vůči takovému profesoru Bránskému, jehož jméno se ještě v dobách, kdy už byl dávno v důchodě, na ústavu vyslovovalo jen potichu a takříkajíc s hrůzou. Pak napůl omdlévaly s dřevěným ukazovátkem před mapou pověšenou na tabuli, marně hledajíc polský přístav Gdaňsk či blízké pobřežní letovisko Sopoty (záludná to otázka). Však taky pan profesor Stloukal jednou to ukazovátko v rozčilení přerazil o katedru!
Dal mi solidní základy zeměpisu, zejména fyzické geografie. Na vysoké škole jsem byl pak díky tomu při přípravě na zkoušky ušetřen přemýšlení o tom, jaký je rozdíl mezi tlakovou níží a výší, co je to okluzní fronta či proč je sibiřské jezero Bajkal nejhlubší na světě. Pravda, něco jsem musel dohnat později. Třeba polohu ekliptiky (dráhy zdánlivého pohybu Slunce po obloze) v různých obdobích roku. O té tenkrát profesor Stloukal prohlásil, že to sice máme znázorněno ve Školním atlase světa, ale že nám to vysvětlovat nebude, jelikož je to látka pro humanitní třídu příliš těžká. Když jsem začal sám učit, sloužily mi jako základ pro tvorbu příprav do hodin zeměpisu sešity z gymnázia. Tak přehledně a systematicky pan profesor vedl výuku.
Po maturitě (mimo jiné pochopitelně ze zeměpisu) jsem se z humanitní třídy troufale hlásil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Tenkrát se ještě dělaly klasické přijímací zkoušky z daného oboru (v případě učitelského studia dvou oborů). Testové otázky skutečně odpovídaly probírané středoškolské látce (bylo to ještě nedlouho po zrušení jednotných učebnic) a následoval navíc ústní pohovor. Žádné testy obecných studijních předpokladů! Ne že by takové testy nebyly užitečné, ale podle mého názoru by měly být jen určitou částí přijímacích zkoušek. Dodnes si pamatuji, jak jsem měl tenkrát u pohovoru problém porovnat měsíční fáze (úplněk, nov, první a třetí čtvrť) se zatměním Měsíce. Docela jsem se do toho zamotal, ale naštěstí si posléze uvědomil principiální rozdíl (jinak by k zatmění docházelo každý měsíc, což se samozřejmě neděje). Tehdy známý geograf dr. Ladislav Plánka zarazil můj do zmatků zabředající projev a řekl mi, ať se na danou problematiku posléze ještě v klidu doma podívám.
Když jsem následujícího dne přijel znovu do Olomouce, podívat se na nástěnku s přehledem přijatých a odmítnutých uchazečů (internet jsme ještě neznali a pořadí bylo zveřejněno plnými jmény, nikoliv přidělenými čísly – nikomu to nepřišlo divné), dlouho jsem se nemohl najít. Hlásilo se nás šedesát a brali třicet. Mezi nepřijatými jsem uveden nebyl, to jsem zjistil celkem snadno. Ale proč se nevidím ani mezi přijatými? Nenapadlo mne, že bych mohl být na prvním místě s nejlepším celkovým bodovým hodnocením. Jistě, na maturitu i přijímačky jsem poctivě dřel a měl jsem navíc řadu mimoškolních vzdělávacích aktivit. Ale nebýt Vás, pane profesore, jen těžko by to takto dopadlo. Za vše Vám ještě jednou moc děkuji!
