Rozhovor s Tomášem Trumpešem, novinářem, ale také dlouholetou vůdčí postavou boskovického amatérského divadla NABOSO. Divadlo slaví letos dvacet let existence, přičemž Tomáš ho režijně vede už od jeho počátku. Povídali jsme si o tom, co se za těchto dvacet let odehrálo, o motivacích, vzorech, úspěších větších i menších, i o tom, jak si divadlo stojí dnes.
Letos je to dvacet let od toho, kdy jste uvedli první hru. Za tu dobu jste nastudovali bezmála třicet inscenací. Máš představu, kolik představení jste odehráli a kolik lidí divadlem prošlo?
O těch představeních představu mám. Je to na našem webu, kde to zůstává, takže navzdory tomu, že jsem jinak velmi špatný archivář, tak tuhle informaci máme k dispozici přesnou. Odehráli jsme něco přes 200 představení. Ale když se na to člověk podívá trošku podrobněji, tak jednotlivé roky jsou velmi nevyrovnané. Měli jsme roky, kdy jsme odehráli třeba přes dvacet představení, ale jsou tam roky, kdy jsme hráli jednou nebo dvakrát.
A co se týče lidí, tam to spočítáno nemám. Myslím si, že už bych možná ani nebyl schopen to dohledat a spočítat, ale vzhledem k tomu, že na začátku jsme dělali větší inscenace, tak dohromady jsou to určitě desítky lidí, možná klidně ke stovce.
Dokázal bys shrnout, jak se za tu dobu divadlo NABOSO změnilo?
Když se na to podívám trošku z odstupu, tak si myslím, že taková nejviditelnější věc, ve které se změnilo opravdu hodně, je právě to, že jsme začínali jako docela velký soubor, který dělal relativně výpravné inscenace na velkém jevišti sokolovny. A postupem času se divadlo přetransformovalo do výrazně komornějšího souboru, který hraje spíš na menších scénách.
Co tedy naopak zůstalo stejné? Dokázal bys něco najít, vypíchnout?
Myslím, že je to takový vůbec základ naší divadelní poetiky. Na Brněnském amatérském festivalu nám jednou jedna porotkyně vysvětlovala rizika úskalí toho typu divadla, které děláme, a použila tam hezkou větu, která se mně moc líbila: „…protože ten kůň, na kterém vy jedete, je text.“ A to si myslím, že bylo stejné na začátku a je to stejné pořád. Naše divadlo hodně stojí na textu, vychází z textu, a to nejen tak, že je hodně textu v inscenacích, herci obvykle chrlí hodně textu, ale i ty další divadelní složky, se kterými pracujeme, jako je výtvarná složka nebo aranžování mizanscén, nějaká divadelní metaforika, tak to všechno obvykle vychází z textu.
Ty texty jsou většinou od českých soudobých autorů. První hrou divadla NABOSO se stala Žebrácká opera, vaší poslední inscenací je dramatizace povídek spisovatele Petra Pazdery Payna, která se jmenuje Inkognito – Spoluvina – Rozsudek. Kromě těchto zmíněných jmen je tam třeba Jáchym Topol, Ivan Martin Jirous, ale také třeba Jan Skácel nebo František Gellner. Mění se i různost žánrů, které jste si vyzkoušeli, od dramatizace románu po třeba divadlo poezie. Jak probíhá dramaturgie? Kdo rozhoduje, co se bude hrát? Kdo přichází s nápady?
Myslím, že jsou na to dvě různé odpovědi, respektive že je to takový střet dvou základních vlivů. Z nich ten jeden je možná trochu mysteriózní a druhý naopak velmi přízemní.
Ten trochu mysteriózní už se skrývá v tvé otázce, kdo přichází s nápady. Je to něco, na co asi nedokážeme odpovědět. Kdo přichází s nápady? Nevíme, nemáme to úplně ve své moci. Podobně je to s dramaturgií. Vychází to hodně z četby a je to tak, že při setkání s určitým druhem textu začne něco rezonovat, člověku naskočí nějaké divadelní představy, třeba velmi konkrétní. Nějaké obrazy. A to je vlastně něco, co se nedá úplně naplánovat. K tomu prostě nějak dojde. To je ta inspirace.
A ta druhá – přízemní – věc je, že když soubor pracuje takhle dlouhodobě, tak se obvykle nachází zrovna v nějaké situaci. Takže když vedeš divadlo, tak zrovna víš, že máš k dispozici určitý počet herců, že máš nebo nemáš scénografa, že máš nebo nemáš kde zkoušet nebo že ty podmínky pro zkoušení jsou takové, že ti umožňují udělat něco většího, nebo naopak neumožňují. Máš, nebo nemáš peníze. Tady těch praktických vlivů je tam hrozně moc.
Takže to výsledné rozhodnutí, kterou inscenaci začneme zkoušet, je vlastně vždycky kombinace tady těch dvou faktorů, z nichž ani jeden člověk nemá úplně ve své moci. Takže se nedá říct, že by to bylo nějaké jasné rozhodnutí. Často je to spíš tak, že těch věcí se ti honí v hlavě víc. Souhlasím s tím, co se říká, že autor si nevybírá téma, ale téma si vybírá autora. Takže většinou se těch věcí pár vznáší a pak se nějak prakticky vyvrbí, která z nich to bude.
Probíhá tam třeba nějaká debata mezi členy? A nebo jsi to ty, kdo má poslední slovo?
Asi mám poslední slovo, ale debata tam rozhodně probíhá. Teď zrovna probíhá nebo probíhala zajímavá debata, o které hodně přemýšlím.
A chceš nám k tomu něco teď říct?
Můžu. My jsme teď udělali takovou hodně experimentální inscenaci a teď jsme právě mluvili o tom, že bychom se mohli zase vrátit třeba k nějakému tradičnějšímu divadelnímu textu a třeba i k nějaké trošku větší inscenaci, protože to, co jsme dělali teď, bylo fakt hodně komorní. Takže na naše poměry větší. A zároveň jsme třeba taky mluvili o tom, do jaké míry by ten soubor potřeboval oslovit další lidi, rozšířit se a trošku obnovit.
Takže chystáte nějakou změnu.
Minimálně o tom diskutujeme a uvažujeme.
K tomu se možná ještě dostaneme. Mě by zajímalo, co znamená vést divadlo.
Vést divadlo podle mě do značné míry znamená kombinovat právě tady ty dva faktory. A to je ten umělecký a ten praktický provoz. A tohle držet v nějaké funkční rovnováze, aby to prostě celé nějak šlo dopředu.
Je nějaký rozdíl, pokud pomineme finanční stránku, mezi tím, když se vede profesionální divadlo a amatérské divadlo? Jsou v amatérském divadlu nějaká specifika?
Myslím, že to první specifikum spočívá v čase, který věnujeme té inscenaci. V profesionálním divadle inscenace vznikají daleko rychleji a režisér má na tu práci s tím souborem vlastně daleko míň času (měřeno ve dnech) a daleko víc času (měřeno v délce zkoušek a jejich intenzitě). A tohle myslím, že je velký rozdíl, že ta práce je fakt jiná, když na jednom textu pracujeme třeba rok nebo rok a půl. Nebo já nevím, nemám tu praktickou zkušenost, ale myslím si, že to musí být hodně jiné. Možná se ta naše práce podobá víc třeba natáčení filmu nebo něčemu takovému, čemu se ti tvůrci opravdu věnují dlouhou dobu.
A ta druhá věc je možná ještě podstatnější – zase nemám tu zkušenost z profesionálního divadla, ale vlastně si nedovedu představit, že by v tom profesionálním prostředí mohlo tak moc záležet na osobních vztazích a přátelství v souboru. Amatérské divadlo stojí na přátelství zásadním způsobem a myslím si, že by si to ten profesionální provoz nemohl dovolit. Má to samozřejmě svoje pozitiva, ale má to i nějaká svoje rizika.
Kromě toho, že divadlo vedeš, jsi připravil knihu o jeho dvaceti letech. V ní jsi napsal: „Co mám rád na té pozici režiséra nebo principála, je možnost nabídnout někomu zajímavou příležitost a vlastně z něj trochu vytáhnout dobrou věc. I když možná je to jen milosrdná omluva pro to, že furt po někom něco chci.“ Jak se ti daří z herců nebo obecně z lidí kolem divadla dostat tu dobrou věc?
No tak to úplně nevím. Já mám pocit, že už k tomu pak dál tolik nepřispívám. Že moje role trošku končí tím, že jim dám tu příležitost a využiju toho, co oni umí. Někdy v nadsázce říkám, že režisér sám nic neumí, tak se obklopí lidmi, kteří umí ty jednotlivé věci, oni za něj udělají tu inscenaci a on se pod ni potom podepíše. A trošku to tak je.
Myslím si, že každý je rád, když se mu podaří uplatnit to, co umí, a když se mu podaří dostat ze sebe dobrou věc, ke které je nějak disponován nebo talentován. A co já můžu nabídnout, je snad to, že to bereme vážně a snažíme se to dobře odpracovat a být důslední a nabídnout tady tu možnost, aby ti lidi, kteří umí hrát, dobře zahráli, ti lidi, kteří umí udělat dobrou scénografii, udělali dobrou scénografii, aby to prostě nebylo odbyté a aby to nějak fungovalo dohromady.
A myslíš si, že na to máš odhad? Že třeba rozpoznáš ten talent?
Buď na to mám odhad, nebo na to mám jenom štěstí, nevím.
Myslíš, že máš štěstí na lidi?
To určitě ano.
Máš nějakou režijní metodu?
Nevím, jestli je to metoda nebo způsob práce, ale hodně jsem si to uvědomil, když jsem dělal pro Ohlasy rozhovor s režisérkou Jankou Krajčovičovou a ona mluvila o tom, že fakt na ty zkoušky chodí perfektně připravená a hned na začátku, už než začne zkoušet, tak má celou tu inscenaci vymyšlenou. A pak to na zkouškách nacvičuje. Zatímco já to mám přesně naopak. Já na začátku nevím nic a vlastně celý ten tým musí být nějak smířený s tím, že já skoro nic nevím. Nějaké představy třeba mám, ty pak v průběhu zkoušení obvykle vezmou za svoje, i když se s nimi někdy těžko loučím. A inscenace fakt vzniká až na těch zkouškách. Tohle je můj způsob práce. Mezi zkouškami nad tím samozřejmě nějak přemýšlím, ale to rozhodující pro tu inscenaci obvykle nějak vyplyne z toho zkoušení. A já jsem tím třeba překvapen úplně stejně, jako ti herci, není to prostě nic, co bych měl vymyšleného. Takže tohle je asi můj způsob práce, který klade docela velké nároky na ten tým a na nějakou důvěru, která mezi námi musí být, když takhle pracujeme.
Během let jste navštívili nejrůznější festivaly a soutěže, ze kterých jste si odnesli různá ocenění. Máš to rád? Jezdíš rád na festivaly? Jak to probíhá?
No vlastně jo. My máme rádi i ty rozbory před porotou, kterých se některé soubory bojí nebo to vnímají negativně nebo nějak přecitlivěle. To si myslím, že my úplně ne, nás to vždycky baví se o těch inscenacích bavit s lidmi, kteří se v tom prostředí pohybují, znají to. Často jsou v porotách fakt vynikající lidi a člověk má radost, že dostane dobrou zpětnou vazbu – i když může být poměrně nemilosrdná, tak je to vždycky zajímavé. Spousta těch věcí nás nějak posunula, upozornila na nějaké věci, které bychom mohli dělat líp. Takže jo, myslím, že to máme rádi.
A ty úspěchy jsou samozřejmě také fajn, když to přijde. Jasně, že celé to soutěžení v umění je prostě nějak problematické, takže k tomu má člověk vztah, který je nějak rozporuplný, ale zároveň když vidí porotu, která mu fakt připadá fundovaná, a pak od ní přijde nějaká dobrá zpětná vazba i v podobě ocenění, tak je to povzbuzení do další práce. A hlavně je tam zase ta možnost, díky systému postupových přehlídek, který tady funguje, že se ta inscenace dostane dál, k dalšímu publiku, tam to třeba zase někdo vidí, kdo nás někam pozve. Celý tady ten systém funguje poměrně dobře.
Je nějaká událost, festival, soutěž, na kterou vzpomínáš nejraději, která ti uvízla v hlavě?
To úplně nevím. Máme pár takových festivalů, které máme fakt rádi, ale skoro bych řekl, že jezdíme rádi všude. Někteří herci to tak ale mají, třeba mají v oblibě FEMAD, což je celostátní festival v Poděbradech, který se nám vloni podařilo vyhrát. A to byla pro některé velká událost, že zrovna na tom festivalu, který mají tak rádi, jsme uspěli.
A připomeneš, s čím to bylo?
Bylo to s inscenací Zvíře, která vznikla v covidu, taková spíš drobná věc, kterou jsme popravdě – no ne že nebrali úplně vážně, ale rozhodně nijak ambiciózně, takže nás pak překvapilo, když jsme prošli tím sítem a dostali se až takhle daleko.
Pokud se nepletu, tak divadlo NABOSO není vlastně oficiálně zapsaná organizace. Je to prostě skupina lidí, které láká divadlo a v různých obměnách funguje a pracuje. S tím se váže i to, že nemáte trvalé zázemí. Kde zkoušíte?
Teď v posledních letech zkoušíme v Prostoru, tedy v kulturním a komunitním centru Prostor, ale v těch dvaceti letech se to různě měnilo. Zkoušeli jsme na různých místech tady v Boskovicích a měli jsme různou míru kvalitního či nekvalitního zázemí.
A toužíte po něčem svém?
Určitě jo. Strašně by nám to pomohlo a hodně nás to omezuje. Prostor je samozřejmě fajn, ale zároveň není úplně koncipován na to, aby sloužil jako zkušebna pro divadlo. Řekněme si to upřímně – mít takové divadlo v baráku není žádná výhra, zvlášť když zkoušíme nějakou náročnější inscenaci. Není to tak, že bychom byli na každou zkoušku schopni si během čtvrt hodiny nachystat scénu a zase ji pak za čtvrt hodiny uklidit. Naše zásahy do toho prostoru jsou někdy velké a naše časové požadavky jsou velké. Takže je jasné, že kdybychom měli nějakou zkušebnu, která by byla dobře technicky vybavená a šla by tam ta inscenace udělat takřka na hotovo, aby se pak už jenom nějak snadno přestěhovala do sálu, ve kterém budeme hrát, tak by to bylo výborné. A myslím si, že i tady v Boskovicích je víc souborů, které by to využily, a že by to mohlo fungovat docela dobře.
Ty jsi na začátku naznačil nějaké možné změny nebo nějaký přerod, dejme tomu. Tak co v nejbližších letech plánujete?
No my zase tak moc neplánujeme, takže nejradši bych utekl na banální odpovědi typu: hrát starou inscenaci a zkoušet novou. To je vlastně princip, na kterém funguje divadlo celých 20 let. Ale kdybych ti z toho teda nechtěl utéct, tak bych asi řekl, že nevím, jestli plánujeme, ale minimálně se fakt hodně zamýšlíme nad tím, že bychom mohli zkusit udělat zase nějakou větší inscenaci. Ale to se bude právě odvíjet i od těch technických možností a zázemí.
A druhá věc, nad kterou přemýšlím hodně, teď jsme o tom zrovna zase vedli nějaké debaty – já vlastně nevím, do jaké míry jsme generační divadlo a možná se to teď teprve ukáže. Tím, jak jsme se všichni už dostali do středního věku, tak jestli ještě dokážeme oslovit další generaci, nebo ne. A to jak ve smyslu oslovit je jako diváky, tak jako spolupracovníky. A tím si nejsem úplně jistý. To je možná trošku ta odvrácená strana toho, jak jsem mluvil o tom, že divadlo stojí na přátelství. Tak zároveň o to je těžší, aspoň teda pro mě, se otevřít nějaké spolupráci s novými lidmi. A často to úplně zbytečně blokuju nebo komplikuju. A tady ještě když by měl být ten mezigenerační dialog, tak já si vůbec nejsem jistý, jestli to může fungovat.
Třeba tady přijde nová generace divadelníků, která si udělá nějaké svoje divadlo, úplně jiné, a úplně nás zadupou do země. Což by bylo samozřejmě super. Ale třeba se ukáže, že je to nějak možný. Nevím, sám jsem na to trošku zvědavý. Ale uvažuju trochu tímhle směrem.
Zároveň teda musím říct, že s postupujícím časem pozoruju, že tady dorůstá generace dětí našich herců a kamarádů, které už tak různě probleskují v nějakých uměleckých aktivitách v Boskovicích. Takže jsem celkem zvědav, co z jejich strany vzejde.
Co ti divadlo dalo?
No mně toho dalo hrozně moc. Musím říct, že pro mě je hrozně dobrý už ten samotný proces fungování divadla. Jak to říct… ta období, ve kterých zkoušíme, považuju ve svém životě za mnohem naplněnější než ta období, ve kterých zrovna nezkoušíme. Já prostě rád zkouším, dává mi to takový dobrý životní rytmus, mám to prostě rád. A ty další věci souvisí s tím, o čem jsem mluvil, s tím přátelstvím, je to parta. Má to fakt svou odvrácenou stranu, ale ty benefity prostě převažují úplně jednoznačně.
A další věci, no možná ta hlavní věc, je ta samotná tvůrčí práce, která je prostě strašně zajímavá a obohacující. Takže nejenom že tam vzniká přátelství s těmi reálnými lidmi, se kterými tu inscenaci děláš, ale taky s těmi postavami a s těmi autory, kteří jsou za nimi. Všechny tyhle vztahy a komunikace jsou hrozně zajímavé.
Když říkáš, že přátelství v divadle má i negativní stránky, můžeš to nějak rozvinout? Pokud tedy chceš.
No jsou to konflikty, které k divadlu asi trochu patří. Za ty roky jich bylo samozřejmě hodně. Nebo abych to zase nepřeháněl… ale prostě byly. Doufám, že postupem času se to zlepšilo, zvlášť teď v posledních letech. Beru to hodně na sebe a vnímám to tak, že je to jedna z úloh režiséra. Umět to řešit včas a odfiltrovat, což se mně dřív vůbec nedařilo. Teď doufám, že je to trošku lepší. A vychází to z toho, že jsem asi úplně zavrhl takovou tu myšlenku, která se na divadle často opakuje, že tam musí být ten autoritativní přístup, že režisér to musí vést a že lidi pod tlakem ze sebe vydají to nejlepší. A že je potřeba být někdy tvrdý a krutý.
Tak já si to po všech zkušenostech vůbec nemyslím. Spíš bych řekl, že to teď vnímám hodně opačně. Teď se mně v poslední inscenaci zrovna při zkoušení stalo, že když se schyluje k nějakému konfliktu nebo cítím, že napětí mezi mnou a herci překračuje nějakou komfortní mez, tak si spíš říkám, co jsem kde udělal blbě. A snažím se to najít v té inscenaci. Nebo v tom, co po těch lidech chci a co děláme. A teď to podle mě tu inscenaci vyloženě zachránilo. Ukázalo se, že některé věci by bylo úplně nesmyslné prosadit na sílu a donutit herce k tomu, aby to dělali, i když to asi šlo. Naopak mám pocit, že to, že jsem se vlastně trošku lekl toho konfliktu a na základě toho pochopil, že je potřeba vzít zpátečku, mě přivedlo k jednomu z nejlepších rozhodnutí, které té inscenaci nejvíc prospělo. Že jsem obětoval něco, na čem jsme strávili hodně práce. Ale jinak už se fakt snažím těm konfliktům vyhýbat. Asi je trochu generuju a zároveň je špatně nesu.
Mluvíte o tom?
V rámci možností o tom trochu mluvíme, ale někdy už na to není čas. Upřímně jsem z toho měl trochu strach, když jsem pak řekl hercům finální rozhodnutí, které fakt v tomhle případě znamenalo, že oni dva nebo tři týdny makali na něčem, co v té inscenaci nakonec vůbec nebylo.
Chceš být konkrétní?
To by bylo asi složité vysvětlit. Zkoušeli jsme pasáže náročné jak na pohyb, tak na zapamatování textu, navíc jsme je dělali až v té závěrečné fázi, kdy už není tolik času na to si to zažít. A fakt jsme na tom hrozně dřeli. A nakonec jsme se těsně před premiérou rozhodli, že to tam nebude. A když jsem jim tohle řekl, tak jsem trochu čekal, jestli budou rádi, že jsem je zbavil toho břímě a toho rizika, do kterého jsem je předtím nutil, anebo jestli budou naštvaní, že makali na něčem, co bylo zbytečné. A oni – jak už jsme asi byli před premiérou v takovém módu – tak to vzali úplně jako: jo, dobrý, tak tady to zkusíme napojit tak a tak. Přijali to zcela prakticky a už jsme to nerozebírali. Ale myslím si, že k tomu rozhodnutí došlo na základě toho, že jsem cítil, že už nám to v té osobní komunikaci přerůstá někam, kam by nemělo.
Hodně záleží ještě na jedné věci – a to je to, že to divadlo, které my děláme, je opravdu v něčem specifické a je fakt náročné pro herce, jak už jsem o tom trošku mluvil. A neznamená to, že když se potká parta dobrých herců, že jsou spolu schopni udělat dobré divadlo. Tohle se myslím říká o sportovních týmech a možná je to v něčem trochu podobné. Myslím, že část konfliktů, které v minulosti v divadle byly, pramenila z toho, že to byli třeba výborní herci, ale prostě do jiného typu divadla, než děláme my. A pak to logicky naráželo, protože oni tam nebyli úplně spokojení, že celá ta práce probíhala a směřovala jinak, než by chtěli.
Co má v tom okamžiku přednost? Inscenace, nebo kolektiv?
No já myslím, že to nejde vyřešit jinak, než že ta spolupráce skončí. Je to tvrdé, ale zároveň pro obě strany je to jediná možnost. Jasně že nikdo si s nikým nerozumí stoprocentně, je to vždy o hledání nějakých hranic, jako ve všech vztazích, ale pokud někdo dlouhodobě směřuje k jinému typu divadla, než my děláme, a nevyhovuje mu to, tak to prostě nejde.
A zároveň mě to někdy mrzí, že jsou to často fakt výborní, talentovaní lidi, u kterých mě pak třeba mrzí, když vidím, že nikde nehrají. Přál bych jim, aby tady bylo nějaké divadlo ještě pro ně, nebo aby nějaké založili.
Zmínila jsem, že se chystá kniha o 20 letech fungování divadla. Můžeš nám o tom povědět něco víc?
No přece jenom je ta dvacítka trošku událost nebo příležitost k ohlédnutí. Já nejsem úplně vzpomínací typ, ale přece jenom se mně honilo hlavou pár myšlenek a útržků a potřeboval jsem si to nějak urovnat. A protože můj způsob, jak si urovnávat myšlenky, je asi psát, tak jsem loni na konci roku mezi svátky zkusil napsat takovou knížku, knížečku nebo publikaci, která není úplně takového klasického vzpomínkového typu, ale spíš je to takové zamyšlení nad amatérským divadlem a nad tou naší prací, právě na základě nějakých konkrétních útržků vzpomínek nebo zkušeností, které jsme nabyli.
A přestože jsem teda špatný archivář, tak jsme k tomu dali ještě dohromady nějaký základní fotomateriál, který jsme za ty roky nashromáždili. Grafik Luboš Valčik se teď snaží z toho sestavit výslednou knihu, kterou jsem ještě neviděl, ale doufám, že během nejbližších měsíců se to podaří dotáhnout do konce a pak to nějak představíme našim divákům.
Takže křest knihy ještě není úplně za rohem, ale třeba do konce roku by mohl být?
Já doufám, že už třeba po prázdninách se to povede. My jsme teď odpremiérovali novou inscenaci na festivalu a nestihli jsme ji předtím zahrát sólo pro naše publikum, takže teď plánujeme, že třeba v září uděláme reprízu, která bude spojená s uvedením knihy a s oslavou těch dvaceti let. Což se zároveň trošku promítá i do té poslední inscenace, kde se to taky tematizuje.
