V Boskovicích se rozběhlo další kolo debaty nad městskou zelení a způsobem, jakým o ni radnice pečuje. Příspěvek do debaty nám zaslal biolog a autor seriálu Krajiny Boskovicka Hynek Skořepa.
V úvodu musím předestřít, že nejsem ani zahradní architekt, ani dendrolog specializující se na parkovou zeleň. Mým zájmem je především volná krajina mimo intravilán obcí. Té však ubývá (zástavbou, vlivem módně se množících soukromých pozemků se zákazem vstupu apod.), nebo se stává k vycházkám zcela nepřívětivou (lány řepky, obrovské holiny po „kůrovcové“ těžbě). Vlivem rostoucí urbanizace prožívá čím dál víc lidí většinu života ve městě, role městské zeleně tedy pochopitelně roste. A to nemluvím o vlivech globální klimatické změny.
Proto si dovolím vyjádřit svůj názor, se kterým můžete, ale nemusíte souhlasit. Facebook nesleduji, dostalo se mi však do ruky červnové číslo Boskovického zpravodaje. Vezmu to od nejméně problematického zásahu – vykácení pajasanů na sídlišti Pod Oborou. Květena České republiky, dílo široké využitelnosti a velkého společenského významu, určené odborným pracovníkům včetně těch, zabývajících se životním prostředím, o pajasanu píše, že se do Evropy dostal přes Anglii v roce 1784 (podle některých údajů již kolem r. 1750). V Čechách byl poprvé vysazen r. 1865 na Hluboké. Tento „náš“ pajasan pochází z Číny, dnes ovšem doslova zaplavuje velkou část jižní Evropy. První známky šíření mimo cílené pěstování jsou z českých zemí doloženy počátkem 20. století. Třeba v Plzni je zaznamenal tamější učitel a významný přírodovědec František Maloch (1862–1940).
Na jižní Moravě (okolí Znojma a Mikulova) se již tenkrát začal pajasan objevovat v lesních porostech na stanovištích s nadbytkem živin (charakteristický je na nich výskyt černého bezu), odkud doputoval i do ulic měst, průmyslových areálů či na některá nádraží, dnes s ním zápasí například v Brně. Problémy u něj nekončí invazním šířením. Pajasan žláznatý (Ailanthus altissima) je dřevinou rychle rostoucí, ale krátkověkou. Z toho vyplývají potíže, typické pro rychle rostoucí stromy s měkkým („řídkým“) a lámavým dřevem. V parcích se pajasan ukázal být stromem velmi problematickým a nebezpečným. Třeba v lednu 2009 spadl ve Zlíně rozlomený pajasan na skupinku několika lidí, v důsledku zemřeli dva dvanáctiletí chlapci. Pracovníkům magistrátu hrozilo za obecné ohrožení až deset let vězení, soud je obvinění zprostil až po několika letech. Museli prožívat hrozné nervy. Problém byl tenkrát v tom, že k bázi stromu byla přihrnuta navážka a žádné poškození (hnilobou) tedy na první pohled nebylo patrné.
Jestliže v minulosti byl pajasan považován za perspektivní do městských výsadeb (viz například článek v časopise Památky a příroda v r. 1978), protože je odolný k vůči suchu a emisím, dnes to vidíme jinak. Pajasan se totiž snadno množí, jak generativně (semeny), tak především vegetativně.
Kolem pajasanu na sídlišti Pod Oborou (za někdejší samoobsluhou Popelka) jsem do nedávna, když jsem ještě pracoval v boskovickém muzeu, občas chodil (k rodičům na oběd). Říkával jsem si, že měl být už dávno pokácený, že bych měl jako odpovědný pracovník městského úřadu velký strach jej tam nadále držet. V blízkosti mají místní posezení. Mám také za to, že u kácených pajasanů skutečně bylo možné provést před kácením jakous takous vizuální kontrolu, zda již strom neslouží k hnízdění. Jistější i „humánnější“ vůči káceným dřevinám by ovšem rozhodně bylo provést kácení v zimě za mrazu.
Zbývá dodat, že zástupci rodu Ailanthus se přirozeně vyskytují v jihovýchodní Asii a Austrálii, především v tropech, méně v subtropech. Pracovníci Odboru tvorby a ochrany životního prostředí (TOŽP) v reakci na výtky občanů ve zpravodaji reagovali odkazem na doporučení ministerstva životního prostředí (pajasan může být ve výjimečných případech tolerován, pokud plní například významnou estetickou funkci). Ministerstvo ovšem pohlíží na pajasan především jako na invazní druh, neřeší bezpečnostní rizika pro člověka.
S kácením keřů na ulici 17. listopadu to ovšem vidím zásadně odlišně od názoru „radnice“. Tak především, ohánět se tím, že nějaká vyhláška něco umožňuje, a že tedy kácení ve vegetační době není nelegální, je alibismus. Vyhláška má být vodítkem, řídit bychom se měli především zdravým rozumem. To je jako kdyby příslušné úřednici (či úředníkovi?) při bolestivém ošetření zubařka neposkytla znecitlivující prostředky s tím, že je nemá po ruce. Kácet nějakou zeleň v květnu, pokud to není nezbytně nutné (například hrozí okamžitý pád stromu), je zvěrstvo! A orgány ochrany přírody tady mají být k tomu, aby podobným zvěrstvům bránily, nikoliv je omlouvaly. Pochopitelně neznám pozadí povolování odstranění porostů keřů v tomto konkrétním případě, jde o interní záležitost městského úřadu. Nevím, jaký byl na úředníky vyvíjen „politický“ tlak od samosprávy, že na obnovu zeleně byla třeba na poslední chvíli přiklepnuta dotace a výřez je třeba povolit ihned. Ne každý má tu sílu postavit se šéfům, když se snaží za každou cenu protlačit blbost. My, co se jim postavit umíme, občas taky pak končíme bez zaměstnání. Zásadové podřízené s vlastním názorem mnoho mocných přímo nesnáší. Neplatilo to jen za normalizace, funguje to i dnes.
Ale zpět ke keřům na „Sedmnáctce“. Jak se píše ve zmíněném čísle zpravodaje, na plochách po vyřezaných keřích mají vzniknout květinové záhony. K tomu mám hned několik připomínek. Zaprvé, květinový záhon je sezónní záležitost a i když lze některé druhy udržet při životě po značnou část zimy a může to vypadat obstojně, s keři ho nelze srovnávat. Potřebujeme vhodnou kombinaci obojího, květin i dřevin. Jestliže květinový záhon lze po značnou část roku obnovit v podstatě obratem (ale je to nákladné, drahá je totiž i nezbytná zálivka), keře, pokud rostou na lokalitě delší dobu a mají vyvinutý kořenový systém, jsou téměř bezúdržbové. Jistě je potřeba jednou za čas nějaký rozumný ořez (nikoliv vyholení skoro k zemi, jak se bohužel často děje). Z hlediska zmírňování klimatických výkyvů pak mají keře jednoznačně větší význam než květinový záhon. Mají členitější strukturu a větší povrch, mohou vypařit více vody a tím přispívat k ochlazení a snížení prašnosti.
A co mi hlavně vadí, že když už se vymyslí nějaký podobný zásah, dělá se naráz. Tady je nejspíš hlavním důvodem takzvaná dotační ekonomika, u nás tolik typická. Viz úvodní pasáž výroční zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu: „Z řady oblastí, v nichž je podle našich kontrol možné ušetřit významné veřejné prostředky, chci poukázat především na zbytnělý dotační systém. Skutečný smysl dotací nahradil formalismus, čerpání je nadřazeno smysluplnosti a potenciálním přínosům dotací.“ Předseda NKÚ Miloslav Kala (mimochodem boskovický rodák) se kritikou fungování veřejné sféry netajil ani v médiích. A já s ním bohužel musím souhlasit. Že jde o lidi, o občany? Ani náhodou. V prvé řadě jde o peníze. Ty se přece musí stále točit.
Zadruhé, plošné vykácení keřů, byť možná nevzhledných, připravilo o vhodné životní prostředí řadu organismů od hmyzu po ptáky. Květinový záhon pro ně dostatečnou náhradou nebude! A nejhorší je zcela nevhodné načasování zásahu. Drobné zpěvné ptáky, kteří to křoví nepochybně využívali k hnízdění, necitlivý výřez doslova připravil o střechu nad hlavou a učinil z nich bezdomovce. Že prý je tam úředníci a dělníci neviděli? No bodejť by čekali, až je někdo klepne po hlavičce motorovou pilou. Pokud vím, tak osobní ochranné pomůcky (přilby, výstražné vesty apod.) ještě nefasují. Paní starostce Syrovátkové musím v tomto ohledu oponovat. Myslím, že její vzdělání je dostatečné k tomu, aby význam zeleně chápala hlouběji. Měla by si také uvědomit, že zeleně je v ulicích Boskovic opravdu žalostně málo. Mnoho starších občanů, bydlících v centru města, je pak při procházkách odkázáno právě na náměstí a okolní ulice, ve kterých je zeleň vůči cihlám, betonu a asfaltu v defenzivě. Ne každý má auto či patří ke společenské vrstvě, která si může dovolit vilku s rozsáhlým pozemkem a krásným výhledem.
Rozumím, že v některých výjimečných případech, kdy zeleň brání v rozhledu při vyjíždění vozidel z parkoviště, je snad její odstranění opodstatněné. Jenže pokud jsem se dobře díval, keře zmizely i v místech, kde žádný výjezd z parkoviště není. Místostarosta Radek Šamšula se na květnové tiskové konferenci vyjádřil, že zrovna ulice 17. listopadu je dobrým příkladem toho, jak veřejný prostor pozvednout. Co se přeměn keřových porostů na květinové záhony týče, já bych si raději nejdřív počkal na výsledek. Jak trefně připomíná Dagmar Hamalová, je třeba přiznat, že nejvíce zeleně v Boskovicích (snad s výjimkou zámeckého parku) se nachází na sídlištích postavených „za komunistů“. A nevypadá to, že by se na tom v dohledné době něco změnilo.
Opakovaně mne napadá, proč někteří lidé vzrostlou zeleň ve městě tak nesnášejí. Přitom není náhodou, že v uzavřených prostorách oživených velkoplošnou fotografií dominují stromy, řeka, květiny, hory, … Jen občas tam bývá nějaká budova (historická památka) či celkový pohled na město. Proč se tam asi nevylepují auty přeplněné ulice nebo parkoviště?
