Je noc z 8. na 9. května 1945, bezpodmínečnou kapitulací Německa oficiálně skončila válka. Sebranicemi u Boskovic projíždí ustupující německá armáda směrem na Kunštát, jeden stíhač tanků si ale spletl cestu…
Zdeňka Šillerová se narodila 4. dubna 1944 v Sebranicích u Boskovic jako druhorozená dcera rodičům Františkovi a Marii Hanákovým. Dědeček František Slavíček byl během první světové války v zajetí a v období první republiky pracoval jako řidič u židovské rodiny Löw-Beer, která založila textilní továrny v nedaleké Svitávce. Strýc Josef Slavíček se zapojil do odbojové činnosti v brněnské Zbrojovce. Byl zatčen, vězněn v Kounicových kolejích a v roce 1942 zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi.
V noci z 8. na 9. května 1945 před domem Slavíčkových najel německý stíhač tanků na bednu s municí a výbuch způsobil nejen velké materiální škody. Strýc František Slavíček byl těžce zraněn, oslepl a babička přišla o jedno oko. Rodiče se dvěma malými dětmi, Zdeňkou a Marií, zachránilo dobře zatemněné okno ve vedlejší místnosti.
Po absolvování základní školy se Zdeňka vyučila v podniku Tylex Letovice a v roce 1960 se vdala. S manželem Milošem Šillerem měli dvě dcery, Zuzanu a Ivanu. V roce 1966 se přestěhovali do Karviné na nově vybudované sídliště. Několik let pak pracovala v mateřské škole jako kuchařka, manžel fáral v karvinských dolech. Později Zdeňka navštěvovala sociálně právní školu a pracovala pro Svaz invalidů jako pokladnice. Po rozvodu v roce 1972 se přestěhovala s dcerami zpět do Sebranic. Překonala vážnou nemoc a po revoluci v roce 1989 se podílela na vzniku muzea v Boskovicích.
Následky výbuchu
Rodina bydlela v Sebranicích v malém domku u hlavní silnice z Brna do Svitav. Blížil se konec války a v celém okolí se pohybovaly kolony prchajících německých vojáků. V noci z 8. na 9. května 1945 projížděl po hlavní silnici německý stíhač tanků. Když si řidič uvědomil, že přejel křižovatku směrem na Kunštát, chtěl se otočit na mostku u domu Slavíčkových. V těch místech bylo složené velké množství munice, kterou sem dali sami němečtí vojáci a s jejíž pomocí měli zřejmě v plánu podminovat most a tím zabránit průjezdu Rudé armády. Ozval se velký výbuch, stíhač tanků vyletěl do povětří a pod jeho troskami zahynula celá posádka. Z dobových fotografií je vidět, že několikatunový stroj se výbuchem zcela převrátil.
Pamětnici byl v té době jeden rok, ale z vyprávění rodičů a příbuzných popisuje, co způsobil výbuch v jejich domě a jak tragicky se na rodině podepsal:
„Chalupa byla rozbitá, strýc František měl 80 střepin v těle, jedno oko mu vyndali hned a babička taky přišla o jedno oko. Jak muselo být to zatemnění, leželi jsme s rodiči vedle v místnosti na zemi a ještě velkým vlňákem bylo to okno zadělané, tak ty střepy to zachytlo a nám se naštěstí nic nestalo.“
Františka Slavíčka staršího zachránilo, že byl v okamžiku výbuchu na zahradě, kde přespávali němečtí vojáci jako u většiny chalup v Sebranicích. Paní Zdeňka k tomu dodává: „Dědeček se s nima dobře domlouval, byli to mladí sotva šestnáctiletí kluci.“
Strýc František výbuch nakonec přežil, přišel o jedno oko, druhé měl poškozené a později oslepl úplně. Pamětnice vzpomíná: „Byl to báječný člověk, hrál na trubku a naučil se Braillovo písmo a my děti jsme ho měly moc rády.“ Zraněné oko měla i sousedka paní Alexová, která vše pozorovala doma za oknem.
Podle vyprávění schovali vojáci bednu s municí původně pod lavici jejich domu a dědeček ji chodil kontrolovat. Nedaleko odtud pálili němečtí vojáci spoustu věcí, a přestože byl přísný zákaz se přibližovat, někteří obyvatelé vesnice tam chodili potají brát, co se jim hodilo. Možná přitom někdo bednu s municí vystrčil dál do silnice.
Strýc zahynul v Osvětimi
V průběhu války se zapojil do odboje Josef Slavíček, strýc pamětnice. Pracoval v Brně ve Zbrojovce a podílel se na organizování tajné sbírky na podzemní hnutí. Gestapo tehdy zatklo několik desítek dělníků a šestnáct z nich zaplatilo za odbojovou činnost životem. Josef Slavíček byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně a v roce 1942 zahynul v plynové komoře v Osvětimi; bylo mu 27 let a doma zůstala jeho žena s tříletým synem Josefem.
Rodina dodnes schovává výstřižek z novin, který popisuje okolnosti případu, soud a veřejnou popravu konfidenta Václava Formánka. Mimo jiné se tam uvádí i toto:
„Jednání, které se s přestávkou protáhlo až do 18 hodin, nepřineslo naprosto jasno v tom, zda Formánek svou udavačskou činností připravil o životy všechny výše uvedené zaměstnance. Byl to pouze případ Josefa Slavíčka, který byl podle zachovaných spisů bezp. ref. Horáka udán Formánkem. Podle retribučního dekretu ovšem stačil jediný případ na trest smrti, který odsouzený přijal naprosto klidně. Veřejná poprava se konala ve čtvrtek ráno na dvoře věznice na Cejlu. Sešlo se k ní asi 1000 diváků, kteří zatarasili vchod do soudní budovy tak, že se do ní nemohli dostat přísedící soudu. Poprava byla vykonána s dvacetiminutovým zpožděním.“
Celý příběh si můžete přečíst zde. Vyprávění paní Zdeňky Šillerové najdete také v odvysílaných dílech rozhlasového pořadu Moravské příběhy.
