Zástupci Boskovic minulý týden v Praze předali čestné občanství města Josefu Koudelkovi, bez nadsázky jednomu z celosvětově nejslavnějších fotografů své generace. Koudelkova rodina pochází z Bukové, sám Koudelka se narodil v roce 1938 v Boskovicích a vyrůstal ve Valchově. Fotil od mládí, vystudoval ale na leteckého konstruktéra a této profesi se i pár let věnoval. V roce 1968 nafotil ikonickou sérii o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa; fotografie i jejich autor následně úspěšně opustili okupovanou vlast a začal dlouhý příběh Koudelkova toulání a focení po celém světě.
Koudelka je členem slavné agentury Magnum Photos a některé jeho cykly, kromě zmíněné invaze z roku 1968 též třeba Cikáni nebo Exily, patří ke kánonu fotografie 20. století. Přesto Koudelka vůbec nenaplňuje stereotypní vzorec fotografické „hvězdy“. Jeho buldočí trvání na tvůrčí i životní svobodě nesvázané penězi, slávou ani jistotou noclehu je vedle jeho díla zcela samostatným odkazem – a postrachem – nejen pro další generace fotografů.
„Svoboda říci ne penězům. V době, kdy se všechno stává čím dále tím více řízeno penězi, jedna z největších svobod je svoboda mysli. Být schopný říci ne penězům, ne honbě za penězi. Ne možnosti být otrokem peněz, být schopen říci, mám dost, stačí.“ (Deníky, 1982)
Svoboda je i leitmotivem Koudelkových Deníků, které vyšly v roce 2021 v krásném vydání díky přepečlivé editorské práci Tomáše Pospěcha. V době, která fetišizuje techniku, efektivitu a slávu, je nesmírně občerstvující nahlédnout jejich prostřednictvím do života autora, jehož stoprocentní fotografická čerň je krytá stovkami nocí strávených se dvěma jednoduchými fotoaparáty ve spacáku pod širákem. A v době, kdy nástup umělé inteligence vzbuzuje otázky nad budoucností nejen fotografie, ale lidské tvůrčí činnosti obecně, je úlevné hledět na fotografie, které nejsou podepřené oceánem výpočetního výkonu anonymních počítačů, ale desítkami tisíc ruliček filmu odžitých konkrétním člověkem.
Přes léta toulání v různých cizinách se Koudelka ani ve čtyřicet let starých denících, ani před týdnem v Praze netají svým pevným vztahem k moravskému folklóru: „Nevím ještě, kdo jsem, ale když slyším ty písničky, tak vím, odkud jsem.“
Čímž se dostáváme zpět k Boskovicím. Když jsem se dozvěděl, že město hodlá udělit Josefu Koudelkovi čestné občanství, napadlo mě, co pro něj – tuláka a mimo jiné dlouholetého občana Francie a čestného občana Buenos Aires nebo Palerma – tohle ocenění bude znamenat. Po více než dvouhodinovém srdečném rozhovoru v Praze už o význam tohoto gesta nemám strach, a tak zbývá jediná otázka: Co ocenění znamená pro nás.
Byla by škoda, kdybychom zůstali u portrétní fotografie slavného rodáka ve „sbírce slavných tváří“ a na sociálních sítích. Protože podobně jako těleso ponořené do kapaliny vytlačí nad hladinu svůj objem, Koudelkovo dílo ve formě fotografií i životní svobody může ponořením do našeho regionu vytlačit nad hladinu běžných starostí a omezeného rozhledu nás všechny.
8.21 vyšlo slunce,
přilétl holub a čučí na tu krásu.
Ptáci jsou vždycky hlavou natočeni ke slunci.
Vyšlo a odlétl. Stačilo mu to.
(Deníky, 2008)
