Každý má svůj příběh: Josef Švancara – Dodneška mám střelný prach v zádech

Je důležité si připomínat všechny oběti holokaustu, většina z nich zemřela jen proto, že se narodila z pohledu nacistické ideologie těm „nesprávným“ rodičům. Kromě početné židovské komunity z Boskovic byli v koncentračních táborech zavražděni také příslušníci romské národnosti. Celé rodiny Romů byly nejdříve shromážděny ve sběrném táboře v Hodoníně u Kunštátu.

Josef Švancara v roce 2022
Josef Švancara v roce 2022foto: Ladislav Oujeský

Jeden z posledních pamětníků protektorátního takzvaného cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu je Josef Švancara, muž, který se několikrát ocitl v ohrožení života.

Narodil se 22. září 1934 v Hodoníně u Kunštátu jako třetí dítě rodičům Marii a Josefovi Švancarovým. Kousek od jejich domu byl nejdříve kárný tábor a od roku 1942 protektorátní takzvaný cikánský tábor, kde se podle dostupných pramenů postupně soustředilo přes 1300 mužů, žen a dětí, převážně Romů z Moravy. Na vlastní oči viděl bídu všech vězňů, hlavně dětí, se kterými se často dělil o svou svačinu, a viděl deportaci Romů do koncentračních táborů. Ke konci války byl svědkem několika nebezpečných situací při neopatrné manipulaci s odhozenou municí, špatného zacházení s německými vězni a jejich pochodu na Brno.

Vyučil se zedníkem; další školu nedokončil, protože mu zemřel otec. Měl konflikt s tajemníkem Místního národního výboru a musel nastoupit vojenskou službu k Pomocným technickým praporům. Stavěl nový Havířov a později fáral v dole Antonín Zápotocký v Orlové. V roce 1956 byl přítomný závalu na šachtě, kde jeden z horníků zahynul.

Po návratu z vojny se v roce 1957 oženil s Marií Pajgrtovou a narodily se jim dvě děti, dcera Marie (1957) a syn Josef (1961). Pracoval jako zedník v Průmstavu Brno, stavěl v Boskovicích nemocnici a při stavbě městských lázní měl při pádu ze střechy těžký pracovní úraz. Potom byl zaměstnaný v Hodoníně v Jednotném zemědělském družstvu jako vedoucí stavební skupiny. 25. listopadu 1989 se osobně zúčastnil slavnostní bohoslužby v katedrále svatého Víta na poděkování za svatořečení Anežky České.

V roce 1991 odešel do invalidního důchodu. Celý svůj život byl aktivním člověkem, jako zedník pomáhal postavit několik domů a ten svůj kompletně přestavěl, rád jezdil na koni a závodně skákal parkur. V roce 2022 žil v Hodoníně u Kunštátu v rodinném domku.

Senoseč u mlýna Valcha, 1943. Třetí zleva sestra pana Švancary, Jarmila Odehnalová.
Senoseč u mlýna Valcha, 1943. Třetí zleva sestra pana Švancary, Jarmila Odehnalová.stáhnout foto

Ptal jsem se, kam oni jdou?

V okolí takzvaného cikánského tábora pamětník pásl husy, pamatuje si velké hromady vlasů a bot nebo povozy, kterými přijížděli do tábora celé rodiny. Přiblížit se mohli jen k plotu, a když se jednou pokusil vylézt na strážní věž, dozorce ho hned vyhnal. Nedostatečná kapacita a špatné životní podmínky způsobily na přelomu roku 1942 a 1943 vypuknutí epidemie břišního tyfu. Všichni obyvatelé Hodonína, včetně dětí, byli proti této nemoci očkovaní, ale v táboře nikdo. Velká úmrtnost vedla k tomu, že se museli mrtví pohřbívat do hromadných hrobů kousek od tábora. V noci z 21. na 22. srpna 1943 proběhl velký transport 749 vězňů do vyhlazovacího koncentračního tábora Auschwitz II – Birkenau. Většina transportovaných byla v nacistických koncentračních táborech zavražděna.

Jejich poslední cestu pamětník popisuje takto: „To jsem viděl, jak šli po té úzké silnici a šli pryč, šli pryč s těma uzilkama a ty děcka… Tak jsem se ptal, kam oni jdou? Potom říkali, že je naložili do těch dobytčáků a odjeli.“

Po deportaci Romů byl hodonínský tábor využívaný pro různé účely. Cvičily se zde jednotky wehrmachtu, sídlila zde vojenská nemocnice Rudé armády a vojáci rumunské královské armády. V roce 1946 byli v táboře internováni staří Němci neschopní odsunu a osmdesát z nich pobyt v táboře nepřežilo.

Chování českých četníků k německým zajatcům pamětník popisuje slovy: „Byl konec války a v táboře byli Němci, hlídali je čeští četníci. Já jsem byl na zahrádce, teď se dívám a ten zajatej Němec šel, kulhal, za ním šel ten náš četník, kopal ho, mlátil do něho pažbou té pušky. Co s nima dělali ti četníci, to byla hrůza.“

Hodonín od východu, 1976
Hodonín od východu, 1976stáhnout foto

Divoký konec války

V posledních dnech války byl pamětník svědkem smrti německého vojáka, kterého na lesní cestě přejela kolona projíždějících sovětských aut. Chvíli před tím na něho a jeho otce tento voják mířil svou pistolí, když si prohlíželi odstavené německé nákladní auto.

Konec války byl pro dospívající kluky velkým dobrodružstvím, všude se válely zbraně, opuštěná auta a bedny s municí. Je až neuvěřitelné, že mohli tehdy desetiletí kluci po sobě střílet ostrými náboji a nestala se při tom větší tragédie:

„My jsme stříleli normálně ostrejma, jednomu jsme ustřelili patu a jednoho jsme střelili do nohy, dva dny chodil s tou kulkou v noze, až už nemohl, tak se doma přiznal,“ popisuje pamětník a dodává: „Tatínek svážel veškerou munici na cvičiště za vesnici, tam jsem byl odstřelený pancéřovou pěstí až do potoka, klika byla, že neměla náboj, dodneška mám střelný prach v zádech.“

Jeden sovětský voják ukazoval, jak se hází granát, ten se ale nešťastně odrazil od elektrického vedení a vrátil se zpět: „Chlapi v tu ránu leželi na zemi, já na voze, rána jak z děla, ty koně se ani nepohnuli, vedle mě to prolítlo a rozštíplo to desku na voze, nikomu se nic nestalo,“ vypráví dnes s úsměvem pamětník.

PTP – důležitý bylo plnit plán

Po smrti otce se Josef Švancara musel vrátit ze studií domů do Hodonína, kde se dostal do konfliktu s tajemníkem Místního národního výboru, bývalým holičem, a musel proto narukovat na vojnu k Pomocným technickým praporům. Nejdřív sloužil v Šumburku (dnes součást Havířova), kde stavěli nový Havířov, a potom pracoval v Orlové na šachtě a fáral. Pracovní i ubytovací podmínky popisuje slovy:

Bydleli jsme v boudách, tam foukalo ze všech stran, v noci ses probudil a všude bílo. Mrzlo. Jednou za týden sprcha, jinak studená voda, v devět hodin večerka a netopit. Důležitý bylo jít do práce a dělat. Na šachtě dokud svítila hvězda a plnil se plán, tak dobrý, ale když ne, tak jsme šli i v neděli.

Při práci v dole s názvem Antonín Zápotocký byl pamětník v roce 1956 přítomen závalu a tento nepříjemný zážitek ho provází dodnes: „Najednou přišel tlak a ty stojky, to lítalo jak sirky. Mě ta jedna stojka vzala, najednou tma, jen ty lampičky, jeden tam zvostal, ten byl mrtvej. Já jsem poprvé v životě viděl, jak během hodiny zbělely cikánovi vlasy.“ Celou dobu byl pamětník při vědomí, ale když se po několika hodinách dostal na povrch, tak po nadechnutí čerstvého vzduchu zkolaboval a probral se až v nemocnici. Od té doby už nefáral, ale proto, aby se splnil plán, musel nakonec sloužit na vojně celkem 27 měsíců.

Svým vyprávěním potvrzuje známé scénky, jak tehdy probíhalo politické školení mužstva: „Politruk začal něco vykládat a stoupl tam kluk a řekl, tak to vůbec nebylo. Byli tam machři z cizinecké legie prošlí světem, no, ten politruk jen stál s otevřenou hubou, co by jim mohl vykládat, ten o tom neměl ani šajnu, my jsme se na to vždycky těšili.“

Na závěr vyprávění popsal své pocity z ruské agrese na Ukrajině a srovnal ji s průběhem druhé světové války:

No, jestli to tam tak odnáší ty civily, tak je to hrůza. Pro mě je to úplně nemyslitelný, to musí být povaha na to, ještě říkali, že jsou to bratři, ti Rusáci a Ukrajinci. Tehdy jsme slyšeli, že má Německo málo prostoru, proto to dělají, ale potom velcí kamarádi s Rusákama a oni je tam napadnou, no, co to je? Jeden jako druhej, nikdo není lepší.

Celý příběh si můžete přečíst zde.

další seriály