První kolo třetí přímé volby prezidenta České republiky proběhne v pátek a v sobotu, o dva týdny později půjdeme volit mezi dvěma postoupivšími v kole druhém. Tedy pokud někdo nezíská už v prvním kole nadpoloviční většinu hlasů, což se však jeví jako krajně nepravděpodobné.
Samotná přímá volba je zajímavým příkladem toho, jak se mohou rozejít názory odborné a široké veřejnosti. Kritika přímé volby prezidenta či přímo odpor k ní je mezi politology, ústavními právníky, politickými komentátory a silnými politickými figurami poměrně běžný a rozšířený postoj. Z výzkumů veřejného mínění naopak vyplývá, že přímou volbu vnímá pozitivně až 86 procent občanů.
Autor tohoto textu byl a je velkým fanouškem přímé volby. Částečně proto, že netrpí nostalgií po časech, kdy o prezidentovi republiky rozhodovaly nábojnice v obálkách a přepadení na záchodcích Pražského hradu, nebo rovnou igelitky napěchované penězi. Především ale proto, že – jak zdůrazňoval Václav Havel – prezident vzešlý z přímé volby disponuje jiným typem legitimity než prezident zvolený parlamentem. A to je dobře.
Přímá volba je příležitost zvolit si jiného prezidenta než politickou figuru vybranou stranickými sekretariáty. Prezidenta, který je víc občanský a má k občanům blíž. To je důležité už proto, že je to právě prezident, kdo má silný vliv na atmosféru ve společnosti, na její myšlenkové naladění a na kvalitu probíhající veřejné diskuse. I když je ten vliv do značné míry neformální. Tuto kultivační, přátelskou a přitom myšlenkově a hodnotově iniciativní roli skvěle reprezentuje třeba slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.
U nás se takového prezidenta v přímé volbě na první dva pokusy zvolit nepodařilo. To ale není argument proti přímé volbě. Učíme se to. Poprvé jsme volbu nezvládli vůbec, posledně to bylo těsnější.
Letos jsou šance na zvolení prodemokratického kandidáta poměrně velké. Máme zde dva velice solidní kandidáty, z nichž ani jeden není spojen s konkrétní politickou stranou a oba jsou občanskými kandidáty se silnou podporou. Petr Pavel i Danuše Nerudová mají mnoho společného a v něčem se zase liší, takže je podle čeho vybírat. Někdo očekává od prezidenta spíše řád a klid, někdo zase naději na změnu. Někdo tíhne ke klidnému a pasivnímu výkonu prezidentské funkce, někdo by zase rád aktivní a iniciativní prezidentku.
Troufám si říct, že oba kandidáti jsou lepší než byli Jiří Drahoš a Karel Schwarzenberg v předchozích volbách – jeden příliš nevýrazný a druhý spjatý s příliš tvrdou a sociálně necitlivou politikou své strany. Obrovský rozdíl oproti předchozím volbám je i v pracovitosti, kterou oba současní kandidáti – Danuše Nerudová i Petr Pavel – odvedli v kampani.
Za rohem ale číhá Andrej Babiš, který se vyhýbá přímé konfrontaci a demokratické diskusi a hraje si svou hru. Po zkušenostech z předchozích voleb se můžeme oprávněně děsit toho, co rozpoutá před druhým kolem.
Autor tohoto textu se domnívá, že pustit Andreje Babiše do druhého kola je riskantní. Demokratičtí voliči a kandidáti proto měli postupovat strategičtěji a soustředit se právě na dva nejsilnější kandidáty, kteří mají největší šanci uspět. A vzájemně na sebe neútočit a neočerňovat se. To se ale bohužel nepodařilo – slabší demokratičtí kandidáti neodstoupili ve prospěch dvou nejsilnějších a kritika hlavních dvou adeptů nezůstala ve věcné rovině a intenzitě odpovídající prokázané míře pochybení.
I tak je třetí šance na zvolení důstojné hlavy státu stále živá. Přejme si šťastnou volbu!
