Rozhovor s ředitelkou Sudické školy Dagmar Hamalovou. Nově otevřená škola má za sebou první pololetí provozu, takže jsme si povídali nejen o tom, jak těžké bylo školu připravit, ale také o tom, jak se Sudické škole daří, jaká je v ní atmosféra, jak jsou spokojené děti i rodiče a jaké má plány do budoucna.
Vraťme se nejdřív k samotnému založení školy. Jak těžké bylo, dnes už zpětně viděno, postavit ten projekt na nohy – tedy dostat se od prvního nápadu k otevření školy 1. září?
Řekla bych, že odpověď má dvě roviny. Jedna se týká materiálního zabezpečení, tedy především budovy, a ta druhá se týká administrativní části – podání žádosti na ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a její kladné vyřízení.
Co se týká budovy, tak ta je ve vlastnictví Českobratrské církve evangelické, a tam komunikace a spolupráce funguje výborně, stejně tak se zřizovatelem – ústředím této církve. Takže jsme postupně připravovali projekt rekonstrukce, probíhaly stavební práce a vše se podařilo stihnout stavebně. To je ta první část.
Co se týká potom té samotné žádosti na ministerstvo školství, není to zase tak úplně obvyklé zřizovat novou školu. Ale zase můžu říct, že konzultační podpora ze strany třeba Jihomoravského kraje a dalších úředníků tady byla. Byla tam vstřícnost, takže nakonec se vše podařilo. A jsem ráda, že můžeme zase inspirovat my další takové projekty. Protože my jsme se povzbuzovali brněnskou Filipkou a v současné době vzniká nová škola v Ostravě a přijedou k nám na návštěvu a právě chtějí sdílet i naše zkušenosti.
Ale ta základní zkušenost s fungováním státu, ministerstva, různých institucí, když jste potřebovali povolení, je tedy docela přátelská a dobrá? Fungovalo to tak, že přemoci toho úředního šimla nebyl takový problém, jak by si mohl někdo představovat?
Myslím si, že z hlediska obsahu žádosti byly důležité spíše strategické dokumenty, které v oblasti školství jsou na úrovni celostátní a na úrovni krajské. A pokud my jsme splňovali podmínky těchto dokumentů, tak procesně to nebylo tak složité. A co se týká zkušenosti konkrétně s ministerstvem školství, tak tam je určitá obtíž, že založení školy se týká více odborů tohoto ministerstva. A ta komunikace ne vždy probíhala. Dokonce se stávalo, že třeba tuto agendu na ministerstvu měla na starosti pouze jedna klíčová osoba. A když ta například byla nemocná, tak tam potom byl určitý výpadek. Ale myslím si, že i přesto tam vždycky byla snaha vyjít nám vstříc. Ale třeba právě kvůli těmto okolnostem jsme se o tom, že škola byla zapsána do školského rejstříku, dozvěděli velice pozdě. Bylo to na přelomu února a března.
Teď škola funguje půl roku. Jak se vám daří?
Myslím, že se nám daří výborně.
Když jste školu chystali, tak jste hodně mluvili o tom, že je pro vás důležitá atmosféra, která tam bude – že to bude malá, laskavá škola. Jak tohle funguje? Je to součást toho, o čem říkáte, že se vám daří výborně?
Pokud mám hovořit o atmosféře, tak atmosféru tvoří vlastně všichni, kdo se tam potkáváme. Když začnu od dětí, což je pro nás to nejdůležitější, tak je radostí, že se děti do školy těší a dávají to najevo všem nám, kdo tam pracujeme. Takže si myslím, že děti jsou spokojené, protože jsou v menším kolektivu, mají individuální přístup.
Druhá část naší komunity jsou rodiče. Tam si myslím, že obecně je spokojenost, troufám si říct, že je spokojenost se školou, ale samozřejmě očekávání jsou velice různá. Hlavně v praktických věcech. Ukazuje se, že život a výchovné styly v rodinách jsou velice různé, takže v drobnostech se ne vždycky musíme úplně potkat. Abych uvedla praktický příklad: některým rodičům nevadí, že děti se v přírodě umažou, a někteří na to mají trošku jiný pohled. Takže jsou to spíš takové drobnosti.
Takže to je, co se týká rodičů. A co se týká nás, pracovníků školy, učitelek, tak myslím si, že se snažíme posouvat. Všichni jsme nastavení na to, že se chceme učit a získávat nové poznatky. V základní škole jsme měli tu výhodu, že s paní učitelkou Janou Zachovalovou jsme se potkávali už o prázdninách, takže tam jsme byli na provoz připravení velice dobře, i na praktické věci, které se týkají vyučování.
U mateřské školy to bylo trošku jiné, protože budovu jsme dostali do užívání poslední týden v srpnu a paní učitelky byly vázané v původních zaměstnáních. Tak tam ten proces nastavování fungování mateřské školy ještě pokračuje a snažíme se, aby i v té mateřské škole jsme co nejvíce uplatnili veškeré metody, abychom přispěli k tomu laskavému prostředí.
To je vlastně věc, kterou jsme na začátku možná trošku vynechali, když jsme mluvili o těch přípravách. Mluvili jsme o tom, že jste museli připravit budovu, vyřídit veškerou byrokracii, ale taky jste museli sestavit tým. Jak bylo náročné vybrat tu pravou učitelku třeba pro základní školu a jaký byl o práci v takové malé škole zájem?
Myslím si, že zájem jak o práci v základní škole, tak v mateřské škole jsme měli relativně velký. Co se týká učitelky základní školy, tak tam si myslím, že rozhodly zkušenosti Jany Zachovalové, protože má zkušenosti – byť krátké – z malotřídní školy v sousední obci ve Vískách. A současně se pohybuje v katolickém prostředí. To byly věci, které pro nás byly velice důležité.
Co se týká mateřské školy, vybírali jsme z více než desítky zájemkyň a tam už to bylo trošičku náročnější. To výběrové řízení bylo dvoukolové a přihlíželi jsme nejen k odborným kvalitám, ale také k tomu, že například obě dvě učitelky jsou z regionu, znají dobře prostředí, ve kterém se pohybujeme. Takže tam to bylo trošku náročnější, a proto tam byla i dvě kola výběrového řízení.
Mluvili jsme o atmosféře, která je pro vás důležitá, ale můžeš taky nějak specifikovat, v čem se Sudická škola liší z hlediska metod, které při výuce používáte?
Myslím si, že základ, i když to zní trošičku jako fráze, je individuální přístup. Menší množství žáků – v současné době máme v základní škole jedenáct žáků a v mateřské škole patnáct dětí – tak ten přístup je samozřejmě úplně jiný.
Co se týká dalších metod, ukazuje se, že i v základní škole funguje učení hrou. Zase, zní to trošičku jako klišé, ale praktický příklad: pro výukové účely jsme přesunuli velké molitanové kostky z mateřské školy do základní školy a děti ze základní školy se s nimi nemohou rozloučit. Neznamená to, že ve výuce si tam chodí hrát, ale prostě ve volném čase nebo v družině jsou neskutečně kreativní – nejenom že staví stavby, ale vyrábějí si z těch kostek nejrůznější zvířata a podobně. Takže zase je to pro mě takové potvrzení, že hra je pro děti na nižším stupni skutečně velice důležitá. Byť to není úplně ten základ učení, kdy se snažíme je naučit číst a psát, ale asi je důležité, aby to pro ty děti bylo zábavné a motivující.
To druhé, co považuji za hodně důležité, je právě podpořit v dětech motivaci, protože ony přicházejí do první třídy s obrovským nadšením, s velkými očekáváními, a jsou pořád nastaveny, že chtějí objevovat svět, jsou neskutečně vnímavé. A my se snažíme volit metody tak, abychom v nich toto podporovali. Zase na konkrétním příkladě: někdo z dětí je nemocný, sedneme si, namalujeme si plíce a horní cesty dýchací, dolní cesty dýchací a prostě přirozeně, přiměřeně k tomu věku prvňáčků se o tom bavíme. Nejdeme hned k tomu, abychom si pustili populární videa a podobně, po kterých třeba ty děti také pokukují, a říkají: paní učitelko, tam si to můžeme pustit, ale je důležitá přímá komunikace a to, že si to vysvětlujeme společně a přiměřeně a v tom našem prostředí.
Takže další důležitá věc je motivace a zmínila bych určitě ještě smyslovou výchovu. A to, na co trošku zapomínají dnešní rodiče, je cesta od toho blízkého k tomu vzdálenému. Rodičům to třeba přijde nudné, že sledujeme, co se děje v klempířství přes ulici, nebo že se snažíme poznávat to nejbližší prostředí, protože často mají blíž někam do Jeseníků, do Beskyd, k moři a podobně. Ale pro ty děti je poznat to prostředí, ve kterém se pohybují, neskutečně důležité.
Známkujete?
Ne.
Vůbec? Ani na vysvědčení nebudou mít děti známky? Budou mít slovní hodnocení?
Ano.
Ty už jsi mluvila o tom, jaký pocit máš z dětí, takže i kolektiv, dá se říct, funguje dobře?
Ano, myslím si, že je potřeba to brát tak, že děti jsou skutečně vždycky individuality, a takto my k nim přistupujeme. Myslím si, že je velkou výhodou, že od prosince máme nejenom učitelku, ale také asistentku. To zase dává možnost, aby děti postupovaly svým tempem. Protože jsou děti, kterým se daří například matematika, jiným se daří český jazyk nebo psaní. A protože rodiče vyrůstali v něčem jiném, tak jsou trošku nastavení na to hodnocení – něco mně jde, něco mně nejde, jsem dobrý, nebo špatný. A tomu se snažíme vyhýbat, aby se podpořily jejich kvality. To mně přijde velice důležité a to nás s těmi dětmi i sbližuje.
A pak jsem ještě zapomněla říct – úplně volná hra. Já třeba chodím i do družiny jako vychovatelka a jsem sama překvapená, že často opravdu není potřeba dětem připravovat program, ale nechat je ve volné hře zapojit se, když ony potřebují. A souvisí s tím také to, že ty děti si chtějí třeba jenom obyčejně povídat.
Už jsme párkrát narazili v různých souvislostech na rodiče. Kdo jsou vlastně rodiče dětí ze sudické školy? Dokážeš je nějak charakterizovat, jaký typ rodičů tam své dítě dal?
Liší se to u základní školy a u mateřské školy. V mateřské škole je velký podíl rodičů ze Sudic, což jsou rodiče, kteří třeba nemají nějaké speciální požadavky na mateřskou nebo na základní školu a využívají toho, že je mateřská škola v místě. Takže tam je to trošičku jiné. Ale i v mateřské škole jsou rodiče, kteří mají blízko třeba ke svobodné výchově, k jiným metodám, než my aplikujeme.
A v základní škole, tam já vždycky říkám, že to jsou odvážní rodiče, kteří věřili našemu projektu. Protože šli také do určitého rizika, pořád byla i ta možnost, že škola nebude otevřená.
A neměli žádné reference, nemohli vědět, že škola už třeba pár let funguje a někdo jim řekne: chodí to tam tak a tak.
Přesně tak. Takže byli to ti odvážní rodiče. A já bych řekla na prvním místě, že to jsou spolupracující rodiče. Protože cokoliv potřebujeme, můžeme se na ně obrátit a velice nám to pomáhá. Nejenom v materiální oblasti, ale i v tom, abychom posouvali děti co nejvíce dopředu.
Ty už jsi řekla, kolik máte dětí ve třídě základní školy a v mateřské škole – jak se to bude vyvíjet dát? Jak to bude třeba příští rok, kolik dětí můžete přijmout, bude se škola rozrůstat?
Do budoucna bychom určitě chtěli rozšířit školu alespoň o jednu třídu základní školy. Kapacita mateřské školy je maximálně těch patnáct dětí, protože více se do budovy nevejde. Určitě se snažíme dělat kroky k tomu, abychom se postupně rozšířili. Ale teď jsou možnosti velice omezené. Nemůžeme třeba v příštím roce přijmout šest prvňáčků. Snažíme se nějakým způsobem mapovat zájem, poptávku, a současně budeme sledovat i kapacity tak, abychom ty tři roky mohli fungovat v jedné třídě. A samozřejmě záleží také na možnostech a kapacitě paní učitelky.
A maximální kapacita jedné školní třídy je tedy jaká?
V základní škole máme schválenou nejvyšší kapacitu 26 dětí.
Takže se postupně naplní, jak budou přibývat další ročníky.
Ano.
A co vás pak čeká dál do budoucna? Jaká je vize? Přistavět další školní třídu, abyste měli dvě? Ale to už si zase vyžádá investice do budovy. Rozumím tomu dobře?
Ano, určitě. Je velká poptávka i po místech v mateřské škole, takže tam by si to také zasloužilo rozšíření nebo jiné prostory. A u základní školy je to z hlediska investičních záměrů pro nás priorita, aby se podařilo zrealizovat přístavbu.
Takže ten hlavní cílový stav by byl, abyste měli dvě školní třídy a jednu třídu mateřské školy?
Jednu třídu mateřské školy plus buď družinu nebo druhou třídu mateřské školy. Ten jeden prostor je tak trošku s otazníkem. Také uvidíme, jestli se podaří realizovat investiční záměr v plném rozsahu – to znamená, že přístavba bude mít dvě podlaží – a nebo v menším rozsahu, kdy budeme přistavovat jednu školní třídu.
Během kolika let by tohle mohlo vzniknout?
Budeme se snažit zajistit finanční prostředky v horizontu tří, čtyř let.
Jak náročný je pro vás ten první rok z hlediska provozu? Teď jsme mluvili o investicích, ale máte podporu státu jako všechny povolené nebo státem potvrzené školy. Vaším zřizovatelem je ale církev. Přispívá vám stát dost na provoz, abyste mohli pohodlně fungovat?
Provozní příspěvky se odvíjí od počtu žáků. Takže v letošním roce rozhodně rozpočet nemáme zcela naplněný. Ale máme podporu zřizovatele, máme podporu od obce, máme podporu i od některých sponzorů. Takže letošní rok je z toho finančního hlediska vlastně počáteční, dá se říct i svým způsobem kritický.
Ale na druhou stranu tím, že jsme natěsnáni v té jedné budově a nemáme velkolepé chodby a společné prostory, zjišťujeme, že náklady na energie nejsou tak vysoké, jak jsme plánovali. Takže nemyslím si, že škola je na tom nějakým způsobem finančně špatně, ale musíme si finanční prostředky velice dobře hlídat.
A až budete mít naplněné třídy, tak se vám bude dýchat v tomto směru líp.
Ano.
V čem se dnes hlavně projevuje, že je škola církevní?
Tady zase řeknu konkrétní zkušenost. Byl u nás štáb České televize, Křesťanského magazínu, a možná měli trošku jiná očekávání. Očekávali, že například školní den bude začínat modlitbou, a čekali tam více těchto vstupů nebo součástí obsahu, jak v mateřské, tak v základní škole.
My jsme otevřeni všem dětem, dochází k nám pan farář Jiří Bureš pravidelně jak do mateřské školy, tak do základní školy. Program v mateřské škole máme například postavený na přírodních cyklech a současně na liturgickém kalendáři, takže snažíme se tyhle dva koloběhy nějakým způsobem propojit. Ale že by tam byla přímo nějaká každodenní modlitební setkání, to určitě ne. Snažíme se, aby aspoň pravidelně, jednou ročně třeba byla nějaká modlitba.
Děti cestovaly za betlémy jak do katolického kostela v Boskovicích, tak do evangelického kostela, kde se setkali s katechetkou a zase s panem farářem Jiřím Burešem. Takže ten obsah tam určitě je, ale není to něco, co by dominovalo atmosféře a činnostem ve škole.
Taky jste mluvili na začátku o tom, že chcete využívat specificky venkovského prostředí, ve kterém škola je. Jak tohle hodnotíš po prvních šesti měsících fungování?
Myslím si, že se nám to daří. I když okolí Sudic je spíš zemědělská krajina. Děti jsou neskutečně namotivované na pěší cestu do Boskovic, kterou máme plánovanou. Zatím jsme ušli první úsek, abychom si to vyzkoušeli.
A domlouváme se i s ostatními učitelkami a především s Janou Zachovalovou, že bychom takovéto delší vycházky zařadili pravidelně, protože bude určitě pro děti zajímavé dojít pěšky do Knínic, do Vážan, do Pamětic. Takže určitě v tomto chceme pokračovat.
A platí tady zase to, že děti jsou neskutečně zvídavé. Takže i když se v Sudicích nesetkáme s nějakými památkami lidové architektury, tak to, že se seznámily s dispozicí, jak fungovalo venkovské stavení, je neskutečně zajímá. A když jim to podáváme přístupným způsobem, tak je to velice baví.
Takže jestli můžu zase takové zpestření, i když se snažíme vést děti úctě ke všemu živému, tak když jsme se bavili o nejrůznějších stavbách, tak kromě toho, že počítaly okna a učily se tu dispozici, tak když jsme se bavili o komínu a trefujeme se zrovna do období, kdy je čas uzení nejrůznějších lahůdek a podobně, tak jsme to dětem vysvětlovali třeba i na klobáskách. A ony si dokážou najednou představit, jak to v tom komíně viselo, ty klobásy. A ne že si něco koupí přímo v obchodě. Jsou to drobnosti, ale obzor dětí se těmito detaily prohlubuje a rozšiřuje.
Když jsme tak narazili na téma dispozice budov, tak co vlastně dispozice Sudické školy? Vy jste jí vrátili původní účel, ke kterému byla postavena, ale přece jenom dneska asi máme od škol úplně jiná očekávání. Ten provoz probíhá jinak, tak jak dneska zpětně tu rekonstrukci hodnotíš? Jak se vám v té historické budově funguje?
Myslím si, že základní dispozice velkých prostor v budově, které byly třídami, byla víceméně daná. Mnohem větší nároky jsou na sociální zařízení a sociální zázemí. Nejsou tak velké legislativně dané nároky na zázemí třeba pro učitelky, takže tady se snažíme být spíš skromné. Ale to, co je pro nás velká výzva do blízké budoucnosti, je knihovna. Protože práce s knihami a kritické myšlení, to je jedna z těch věcí, na které se chceme zaměřit. Takže to je teď pro nás velká výzva – najít v naší budově a ve třídě základní školy místo pro knihovnu. Takže řešíme spíš takovéto detaily z hlediska budovy, kde co umístit.
A stále pracujeme na tom, aby budova vypadala co nejlépe. Nemáme ještě úplně dokončený interiér, i když všechno to masivní dřevo, které tam máme, tomu dělá jako velice dobrou atmosféru. A pak bychom neměli zapomínat také na školní zahradu. Takže jsme moc rádi, že jsme s dětmi mohli sít trávník a upravovat záhony. A chceme v tom určitě pokračovat i do budoucna.
Na závěr se tě zeptám na něco, čeho ses taky dotkla. Ty jsi říkala, že k vám možná přijede někdo, kdo má podobný plán a záměr. Kdybys měla někomu, kdo uvažuje o založení nebo fungování malé školy, o tom, že by třeba dal své dítě do malé školy, po těch měsících příprav a prvních měsících provozu dát nějaké základní rady a svůj dojem z toho všeho – tak co bys řekla?
Teď bych to asi zase rozdělila, jestli ta otázka směřuje na zřizovatele školy, nebo spíš na rodiče.
A nebo na nějakou příští ředitelku.
Pro zřizovatele rozhodně jedině povzbuzení. Že to není zas tak obtížné a náročné. Určitě stojí za to do toho jít. A je velice dobře, že český systém ponechává nejen velké školy, ale i malotřídní školy. Jednoznačně velké povzbuzení. A jinak to funguje tak, že my si předáváme informace, posíláme si podklady, které jsme posílali i my. Takže jsme v tomto velice otevření.
Konkrétně co se týká Ostravy, tak je to moje skoro rodné město, takže mě velice těší, že budeme spolupracovat se školou z Ostravy. A v tomto konkrétním případě oni budou mít zase výhodu, protože už mají paní ředitelku a je to zkušená ředitelka mateřské školy. Takže v tomto si zase necháme poradit my od nich. Takže co bych poradila? Jenom držet se toho nadšení, všech těch dobrých myšlenek. A jenom bych potvrdila, že náš zřizovatel je skutečně pro nás oporou a všechno šlo relativně hladce.
