Rozhovor s výtvarnicí Toy_Box, která tvoří v Boskovicích mural na dvou stěnách kotelny na Komenského ulici a zároveň svou výstavou zahajuje novou éru znovu otevřené Galerie Otakara Kubína na radnici. Mluvili jsme právě o tvorbě muralů a obrazů, o tom, co připravila pro Boskovice, o workshopech a také o tom, že každý je umělec a může objevit radost z tvorby.
„Obrazy jsou cvičiště, na ulici jsem ambasadorem tvorby, beru to s úctou a snažím se, aby to obstálo,“ říká Toy_Box
Rád bych začal otázkami na mural, který vzniká na jedné z kotelen u osmipatrového panelového domu. Do jaké míry byla pro vás zajímavá ta lokalita? Je pro vás prostředí sídliště spíš přirozeně inspirativní, nebo je to naopak tvrdý oříšek, se kterým se musíte popasovat?
Pro mě je každé to místo, kde maluju mural, nějakým způsobem zajímavé a důležité. Tady to pro mě bylo přirozené, protože já jsem z Neratovic, takže jsem přesně z takového sídlištního prostředí, kde máte paneláky a velké betonové bloky domů, a přijde mi hrozně fajn tam přinést něco nečekaného. Je to podobné, jako když jsem začala dělat streetart – že na ulici, kde je spousta reklamy a vizuálního smogu, dáte něco nečekaného, čím lidem chcete udělat radost. Nebo to byl aspoň vždycky můj záměr.
Takže jste si neříkala, proč mně radši nedali stěnu někde v historickém centru, třeba na nějaké krásné budově, ale prostě kotelnu u osmipatráků?
Ne, já naopak mám sídliště fakt ráda, ona mají takový zvláštní vibe a dobrý sídlištník, kterým já jsem, je tam jako doma. Když jsem dělala sítotisk, tak jsem měla i tričko Panelák child.
Můžu vás poprosit, abyste trochu popsala dílo, které tvoříte, jaký má námět, jak vzniklo? Jaké téma jste si zvolila?
Já jsem dostala k dispozici kotelnu, kde jsme teď s kolegou spočítali, že to je 250 metrů čtverečních, a jsou to dvě stěny. Ty stěny jsou členité.
Já jsem vzděláním scénograf, mimo jiné jsem studovala scénografii na DAMU, a tam nás učili, což bylo skvělé, abychom do toho prostoru nepřicházeli s vlastními myšlenkami (protože scénografie je uvažování o prostoru), ale vycházeli z něj. Takže nás tam učili takovému ztišení a vnímání prostoru samotného. Takže takhle já vždycky začínám, že vnímám ten barák.
Tady v tom případě mi přišlo, že tam je řada luxferů, které není podle mě moc účelné přesprejovat nebo přebarvit. Proto jsem se v souladu s místní městskou architektkou rozhodla je zachovat. Vyšla jsem z toho, že udělám nějaký motiv, který bude nad těmi luxfery. Aby taky nebyl tak zranitelný, což zase vychází z toho, že je to na sídlišti, tak aby to někdo zase neposprejoval nazpátek. Tam jsem se zkrátka a dobře rozhodla namalovat motiv dětí, protože je v sousedství škola a taky taková malá třešňová alej, a ty děti jsou vylezlý nebo zrovna vylezly do koruny stromu. Je to v období, které bylo zrovna teď nedávno, kdy kvetou třešně. Je to oslava dětství, dětské hry – to je na té přední straně. A na boční straně, kde se přijíždí ke kotelně, bude báseň o dětství od držitele Nobelovy ceny Petera Handkeho, která je hrozně krásná a která nějakým způsobem shrnuje, jak se mění věci, když dospíváte nebo vyrůstáte a měníte se z dítěte v dospělého člověka, a které věci jsou naopak stejné.
Jak náročné je vytvořit takový mural? Ten počet metrů je docela šokující, je to veliká plocha. Kolik vám to zabere času a práce? A jak je to náročné technicky?
Pro tuto nástěnnou malbu jsem si vyhradila čtrnáct dní. Já to mám teď tak, že jsem minulý týden dokončila malbu Milady Horákové v Praze a záměrně jsem si ty malby takhle dala za sebe, ne proto, že bych ráda byla na turné jako potulná malířka, ale zejména proto, že když máte barvy v autě a jste ve flow, tak je dobré toho využít. Tady jsem si teda na to vyhradila čtrnáct dní a myslím si, že mi to ten čas plus mínus spotřebuje, že to tak vyjde. Budu se snažit, abych to stihla. Úplný deadline na to nemám a doufám, že snad ani Boskovice. Je to tak, že potom ještě mám dělat další realizaci v Brně na stěnu onkologie, takže to musím stihnout v nějakém čase, ale ta malba muralu je opravdu náročná z mnoha různých důvodů. Je to teda především fyzicky náročné, to znamená, že jenom to natřít tu plochu, tak máte celý den ruku nahoře, v ní máte štětku, ta něco váží… Jste na sluníčku nebo přímo na nepřízni počasí, což se vždycky snažím vnímat jako výhodu, ale zároveň jsou dny, kdy to velká výhoda není. Když vás tam stihne nějaká průtrž mračen nebo naopak, když je fakt hrozné vedro. Dneska třeba pražilo, ale nebyl to úplně můj highlight.
Jsou i horší dny.
Nejhorší, co jsem zažila, tak bylo asi Mladé Boleslavi, kdy jsem měla zezadu puchýře, i když jsem se natřela krémem na opalování. Někteří streetartisti, třeba ProroK, to řeší tím, že mají slunečník – tak se o tom dá uvažovat i takhle.
Takže to počasí je těžké a samozřejmě potom je to práce ve výšce a součástí té práce je, že se do té výšky musíte nějak dostat, což znamená, že musíte buďto řídit plošinu, nebo se tam musíte nějak slanit nebo zavěsit. Já se neslaňuju a nezavěšuju, protože se jednak mám ráda, a potom taky jsem maminka od dětí, tak abych se jim vrátila. Bezpečnost je pro mě prostě na prvním místě.
Nebylo by to navíc strašně omezující při té samotné práci?
No, já třeba vím, že komíny se takhle dají dělat. Na komíny se jinak nedostanete, tam vám žádné lešení ani plošina nevyjede, i když nejvyšší plošiny vyjedou do čtyřiceti metrů, tak na komín se musíte zavěsit. Nebo jsou takové okrouhlé lávky, ze kterých se to dá. Já jsem měla nabídku malovat komín, takový ten opravdu vysoký tovární komín, a to jsem odmítla, protože to je za prvé hrozně nebezpečné a za druhé tam namalujete leda tužku, štětec nebo něco špičatého a dlouhého, tak mě to výsledné dílo ani neuspokojí tím, jak vypadá. Protože pro mě je to tím lepší, čím víc to připomíná klasický obraz.
V Boskovicích máte tedy plošinu, abych se k tomu vrátil.
V Boskovicích mám plošinu. Jak jsme se tady bavili před začátkem našeho povídání, tak s plošinami to byla celkem odysea, protože je to tak, že plošina je během malování muralu můj pracovní nástroj; je to úplně stejné, jako když maluji olejem a mám médium a štětce, tak úplně stejně používám tu plošinu. Tady mi nejdřív dali plošinu, která byla pro ten účel příliš malá. Když si to představíte, ten stroj nejlíp funguje, když je vytažený třeba v 75 procentech své výšky. Tady ta plošina byla úplně na svém maximu a koš měla strašně malý, takže byla hodně nestabilní a s barvami jsem se tam pořádně nevešla. Proto jsme museli objednat novou plošinu, která už je skvělá – což mně udělalo strašnou radost, že tady byli tak skvělí a umožnili mi to vyměnit.
Jaké používáte techniky, kombinujete tam spreje a nátěry? Jaké jsou to barvy?
Moje tvorba vychází ze dvou zdrojů. První je „graffiti tradice“ nebo „streetartová tradice“, a tím myslím malování barvou ve spreji. A potom druhá tradice, kterou v sobě mám, tak jsou klasické malířské techniky. Já se během let snažím zavřít mezeru, která je mezi mými obrazy, které vlastně zvětšuju, a muraly. Mým cílem je, aby technologicky i tím, jak to vypadá, si to bylo hodně podobné, aby vlastně ty muraly byly jenom zvětšené moje obrazy, a k tomu se samozřejmě víc hodí klasické malířské techniky – to znamená používání štětek a štětců. Na fasády jsou to teda fasádní barvy a ne barvy ve spreji, ale obvykle to probíhá tak, že si řeknu, že tohle už opravdu bude mural, který celý namaluju jenom štětkami a štětci, a potom mi v polovině toho procesu dojdou nervy a prostě si vezmu spreje a domaluju to spreji, takže tak je to i tady.
Představa, že se někdo se štětcem pustí na 250 metrů čtverečních, je dost děsivá.
Ano, je. A oba druhy barev mají nějaké výhody a nějaké nevýhody. Třeba se spreji se nedostanete do velkého detailu, protože ty trysky mají jenom určitou tenkost stopy, takže když máte na zdi nějaký detail, tak ho tam z toho nedostanete. Samozřejmě je taková soutěž mezi různými writery nebo streetartisty, jak hubenou čáru kdo udělá. Třeba můj kamarád říkal, že když vyrůstal, tak u něj v Holandsku byla soutěž, kdo udělá hubenější čáru sprejem, ale pro mě je to nesmysl se této soutěže účastnit, když to dobře umím se štětci. Já i tu kresbu na zdi udělám mnohem líp štětcem, ale samozřejmě potom plochy nebo vybarvování nemá smysl, abych dělala štětkami. Ještě tady v Boskovicích máte hodně strukturovanou omítku, což samozřejmě není ideální, takže i když se snažím, aby to vypadalo jako obraz, tak to pořád má strukturu ulice.
Vy už jste o tom trochu mluvila, že se snažíte vycházet z prostoru místa, na kterém mural děláte. Já bych se rád zeptal, do jaké míry je to pro vás jako výtvarnou umělkyni jiné, když stojíte před obrazem doma v ateliéru s vědomím, že se na ten obraz teoreticky bude dívat někdo, kdo si ho koupí nebo kdo si zajde na výstavu a koho to nějakým způsobem zajímá, zatímco na ulici na to bude koukat úplně kdokoliv. Mění tohle nějak váš pohled na dílo?
Na dílo samotné úplně ne, já se to snažím dát stejně dobře na ulici jako v ateliéru, technicky to dělám stejně, ale samozřejmě ten pocit, který z toho máte, tak je úplně jiný, protože na ulici chodí lidi, reagují na to, ptají se vás na to a je to součást zážitku i pro ně. Takže já to beru hrozně s úctou, že tam jsem jakýmsi ambasadorem té malby. Snažím se lidem nějakým zajímavým způsobem představit to, co na těch obrazech dělám, aby na ulici obstály. Samozřejmě jsou věci, které na ulici fungují líp než na obraze. Pro mě je to vždycky v mých obrazech nebo v mojí volné tvorbě tak, že si můžu dovolit být mnohem svobodnější, mnohem více experimentovat. To je vlastně to cvičiště, kde já nabírám zkušenosti, abych to potom na ulici dala nějakým způsobem dobře a tak, abych s tím byla spokojená.
Tím se zároveň dostáváme k té části vaší tvorby, která bude představena na výstavě v Galerii Otakara Kubína. Co je to vlastně za výstavu, kterou chystáte, jak se jmenuje a jaký je základní koncept toho, co tam uvidíme?
Jmenuje se Krajina s ptáky a je to výstava, která je organizovaná kolem série obrazů, které jsou zatím čtyři. Já doufám, že jich ještě bude víc, i když teda ne teď v Boskovicích, ale přibývají. Dělám je pro Českou ornitologickou společnost, se kterou jsme minulý rok navázali spolupráci. Já bych ráda do konce roku namalovala – nevím, jestli se mi to úplně podaří – dvanáct obrazů, které jsou vždy inspirované nějakým ptačím druhem, jeho estetikou a energií toho zvířete. K tomu se snažím doplnit nějakého člověka, který ideálním způsobem podtrhne toho ptáka. Jsou to metrové obrazy, metr na metr. A tady budou čtyři. Ještě tam budu mít sérii svých tisků, které jsou taky ornitologického zaměření – je tam tisk Josefovské louky, potom tam jsou Straky. Ty nám sedají přímo před domem, nocují tam, což je hrozně krásný vidět z okna. Já teda nejsem vzděláním moc velký ornitolog, jsem amatér, ale o to musím říct, že to mám radši. To je teda ptačí část té výstavy.
Ta Krajina s ptáky je existující obraz a je to moje reakce na historickou tradici těchto druhů obrazů, jako jsou krajiny a zátiší. To je jakýsi můj tejk na to, jak může v současné době vypadat zátiší. Nebo jsou tam i dvě zátiší: Zátiší s porcelánovým psem, což je zároveň zimní krajina s banánovým listem, a potom je tam Zátiší s mandarinkami, což je můj experiment, jak propojit výtvarným způsobem zátiší s portrétem. To je takový krásný dvoumetrový obraz, kde je ztrojnásobený pohled na moje děti a potom na dvě skleněné kupole, moje babička pod ně dávala dorty.
Ten obraz vzniknul tak, že to bylo takové krásné dopoledne u nás v kuchyni. My máme krásnou kuchyni s krásným světlem a tam si děti loupaly na stole mandarinky a já jsem ležela na lavici a dívala jsem se, co se děje nad tím stolem a co se děje pod ním, a bylo to tak hezký, že jsem říkala, že to musím namalovat. Byla tam úplně úžasná oranžová mandarinek a potom my máme modrou kuchyni, která má modré stěny, a černobílá a do toho ty děti. Bylo to prostě hrozně krásné, jako obraz. A já jsem si vzala mobil a rychle nafotila sérii fotek a ty jsem potom složila do koláže a tu jsem přemalovala. Centrem té kompozice jsou mandarinky, které jsou uprostřed, proto vlastně Zátiší s mandarinkami. Velká pocta mému malířskému umění je to, že máme v této krásné kuchyni octomilky, které si sedají na ty mandarinky, jako kdyby byly opravdové.
Tak to je krásné! Ještě jsem se chtěl zeptat, jestli ty motivy přírody a dětství, které se nám potkávají na muralu i na výstavě, jsou pro vás nějakým způsobem zásadní, nebo je to teď období, které řešíte?
Já si myslím, že každý tak nějak přirozeně tíhne k tomu, co má rád. A já hodně žiju rodinný život se svými dětmi, které doprovázím na různé jejich události a staráme se o ně s manželem. Takže si myslím, že je to tak, že každý umělec je inspirovaný svým životem, a tohle je to, co já mám každý den před očima, takže to potom i přirozeně maluju. A samozřejmě příroda, to je motiv, který taky vyplývá z mého založení, protože já to prostě miluju. Trávit čas venku je skvělý a i s těmi muraly je to skvělý.
Kromě muralu a výstavy jste ještě v Boskovicích připravila nějaké workshopy. Tak jsem se chtěl ještě zeptat na doprovodné akce, které k tomu budou patřit.
Tak já bych moc ráda všechny srdečně pozvala na workshop akvarelu, který se odehraje v neděli v boskovické galerii. Já jsem to nazvala workshop akvarelu, což je jedna z mých oblíbených výtvarných technik, ale bude to workshop v podstatě malířský. Nebude jenom o akvarelu, ale zkusím tam shrnout do nějaké kondenzované podoby moje poznatky k malbě a zejména k barvám, protože barevnost je něco, co v poslední době řeším. Takže to bude workshop zaměřený na barvy.
Potom budu s dětmi z místní základní školy dělat workshop, který je taky inspirovaný barvami, a jmenuje se Jakou barvu má nebe, kde bych ráda, aby si děti zkusily namíchat různé barvy nebe a přímo je nanesly na ten mural. A já je tam nějakým způsobem zakomponuju, nějak včlením.
A potom mám nějaké další workshopy pro děti. Jeden z nich bude o tom, jak vzniká ilustrovaná knížka, což je workshop pro menší děti, kde je provedu vznikem ilustrované knížky od prvního nápadu přes podpis smlouvy v nakladatelství, až po tisk v tiskárně – prostě celým tím procesem.
Ten první workshop není jenom pro děti, ale je i pro dospělé. Vyžaduje nějaký stupeň výtvarného vzdělání, schopností, nebo na něho může přijít kdokoliv?
Žádný z mých workshopů nikdy nebude vyžadovat žádný stupeň výtvarného vzdělání, protože já si totiž nemyslím, že by byl velký rozdíl mezi námi „profesionály“ a amatéry. Myslím si, že každý z nás je tvůrčí a každý z nás je umělec a že akorát záleží na tom, do jaké míry objevíte svoji tvořivost. Takže rozhodně přijďte, i pokud nemáte výtvarné vzdělání, dokonce i pokud si myslíte, že neumíte kreslit. Pojďte spolu se mnou znovu objevit radost ze své tvorby.
