Jihomoravský kraj se často chlubí, že má propracovaný integrovaný dopravní systém. V mnoha ohledech je to pravda, jenže občas některé zásahy znamenají, že se fungující hodinový strojek začne zadrhávat, až se na některých místech zcela rozpadne.
Stalo se mi to v pátek třináctého ledna. Na pověry sice nevěřím, ale možná po posledním zážitku začnu. Spěchal jsem z práce z Brna domů do Boskovic, abych včas splnil svou občanskou povinnost a zúčastnil se prezidentských voleb. V jízdních řádech přes aplikaci idos vidím: za 55 minut doma díky tomu, že z osobního vlaku s konečnou v Rájci přestoupím na expresní autobus do Boskovic. Říkám si: „To je skvělé, aspoň tuto novinku zavedenou loni v prosinci konečně vyzkouším.“
Je tma. Krátce za Blanskem vlak brzdí, a tak nabudu dojmu, že se už blížím do Rájce. Jenže při pohledu z okna nevidím nádraží. Stojíme v polích a po chvíli je jasné proč. Pouštěli jsme protijedoucí vlak. Nabrali jsme pár minut zpoždění. „Však autobus bude čekat, do Rájce jede jen právě kvůli přestupu lidí směr Boskovice,“ pomyslím si. I tak se ale pro jistotu dívám do aplikace s jízdním řádem. Slova o garanci návaznosti na můj autobus mě uklidňují. Ale jen do té doby, než před rájeckým nádražím spatřím zcela prázdná autobusová nástupiště.
Aha, možná ještě nepřijel. Ne, už je pryč, na ceduli není. Tak se rozhoduji pro to, co jsem ještě nikdy neudělal. Volám na infolinku IDS JMK.
„Dobrý den, já jsem zůstal v Rájci na nádraží. Můžete mi vysvětlit, co znamená garantovaná návaznost, jak máte uvedeno v jízdním řádu?“
„Nooo… to je, že tam autobus několik minut čeká.“
„A kolik je několik minut?“
„To tam bývá napsáno.“
„Tady žádné číslo nebylo.“
„Jaký spoj vám přesně ujel, ať se tady na to podívám.“ Popisuji, do jakého autobusu jsem chtěl nastoupit, a začne se odehrávat velmi zajímavý příběh.
„Noo… on řidič nedostal od dispečinku informaci, že má vlak zpoždění.“
„Jak je to možné?“
„Počkejte, já se tady na to ještě dívám, on dostal automatickou zprávu od počítače, že má čekat tři minuty. Takže zprávu dostal, ale pokud jste dojeli později, tak vám bohužel ujel.“
„Promiňte, ale proč čekal jen tři minuty, když ten autobus je expresní právě kvůli cestujícím do Boskovic? Tam není žádný důvod, aby nejel i později.“
„Já se na to teď dívám ještě z jiného pohledu a on měl čekat patnáct minut.“
„A proč čekal tři minuty, a ne patnáct?“
„On to tak počítač vyhodnotil, ale je dobře, že voláte, on se na to někdo podívá, že tam je chyba.“
Tak jsme se rozloučili a já stejně musel čekat asi 40 minut, než přijel jiný vlak. I ten měl menší zpoždění, tak už jsem si v duchu říkal, jakpak to asi dopadne ve Skalici nad Svitavou, kde opět musím přesedat na cestu do Boskovic. Zpětně viděno, neměl jsem na to snad ani pomyslet.
V jízdním řádu byla opět zmíněna garance návaznosti a že autobus čeká maximálně pět minut. Ve Skalici jsme byli asi dvě nebo tři minuty po pravidelném odjezdu autobusu – a ten už byl stejně pryč. Tak jsem znovu volal na infolinku. „Jé, vy dneska máte teda ale opravdu smůlu,“ podivila se ta stejná paní, jíž jsem volal už před hodinou. „Tady řidič dostal od dispečera pokyn, aby čekal. Jestli nečekal, to já mu hned zavolám,“ doplnila po mém vysvětlení, co se mi opět stalo.
Skalice je naštěstí uzel, takže další autobus do Boskovic jel už za deset minut. Ze slibovaných 55 minut mi trvala cesta přes dvě hodiny. Při pomyšlení na to, že bych se měl dostat do nějaké menší obce, kde jedou v nadsázce řečeno dva autobusy za den, mohl jsem jít leda tak pěšky. Těžko by mi společnost Kordis, tedy koordinátor IDS, proplatila taxík.
Situace z minulého pátku ilustruje, jak zásah do osobní vlakové dopravy v podobě redukce spojů na lince mezi Skalicí a Boskovicemi může výrazně zkomplikovat cestování. Na jednu stranu je chvályhodné, že vlaky z Boskovic jsou primárně návazné na rychlíky do Brna, ty ale jezdí jednou za dvě hodiny. Na většinu osobních vlaků se musí cestující do Skalice dostat autobusy.
A ty mají nevýhodu. Mohou nabrat zpoždění už někde cestou před Boskovicemi, musí čekat na křižovatkách a pak především často na přejezdu ve Skalici právě v okamžiku, kdy přijíždí vlak od Letovic a pokračuje směrem na Brno. Lokálka ale jezdí na čas, zpoždění nemá kde nabrat, pokud právě nečeká na zpožděné vlaky na hlavním koridoru. Navíc strojvedoucí či průvodčí na sebe vidí, nebo zaznamenají přinejmenším (ne)stojící soupravu. Autobus je ale schovaný za nádražní budovou nebo stojí „až kdesi“ u přejezdu. Oční kontakt je v tomto vždy rychlejší a spolehlivější než volání přes dispečink. Pokud není podle vedení kraje výhodné mít více vlaků na lokálce, stačilo by, kdyby vlaky ve Skalici alespoň neměly minutovou zastávku, nýbrž pětiminutovou (či ještě více), a například jiné stanice na cestě do Brna, kupříkladu Dolní Lhota či Babice nad Svitavou, byly jen na znamení.
