Většina obyvatel Boskovic zná pana Jiřího Rožka jako obětavého veterináře, který se velkou část svého života staral o všechny němé tváře z blízkého okolí. Málokdo tuší, co prožíval jako malý kluk v 50. letech, když mu odsoudili otce a on musel se svými sourozenci a nevlastní matkou opustit ze dne na den rodný dům.
Jiří Rožek se narodil 23. července 1946 v Osíku u Litomyšle. Krátce po narození mu zemřela matka, a tak zpočátku žil na statku společně s otcem, starším bratrem a prarodiči. V roce 1950 se otec podruhé oženil a za dva roky se manželům narodila dcera.
Rodina Rožkových v té době patřila mezi několik sedláků, kteří v Osíku hospodařili na svých pozemcích. Těžké období kolektivizace provázelo několikadenní vyslýchání otce Jana Rožka ve vyšetřovací vazbě a šikana celé rodiny. Vše vyvrcholilo domovní prohlídkou, které byl tehdy osmiletý Jiří přímým svědkem.
Přišlo obvinění z neplnění dodávek a rozsudek pro otce: 10 měsíců nepodmíněně, konfiskace majetku, zbavení občanských práv, pětiletý zákaz vstupu do rodné obce a doživotní zákaz práce v zemědělství. Rodina se musela okamžitě vystěhovat. Otec byl v lágru v Boreči u Mladé Boleslavi, odkud vězně vozili na korbě nákladního auta do uranových dolů.
Problémy nastaly, když chtěl Jiří Rožek studovat. Podle vyjádření ředitele školy nepocházel z třídně a politicky uvědomělé rodiny, a proto musel nastoupit na učební obor. Podařilo se mu ovšem během druhého ročníku přestoupit na střední zemědělskou školu a po maturitě, na konci šedesátých let začal studovat Vysokou školu veterinární v Brně.
V roce 1969 se oženil, v roce 1972 promoval a poté absolvoval roční vojenskou službu ve Vimperku. Začal pracovat jako veterinář v Agropodniku v Šebetově u Boskovic, kde ho několikrát neúspěšně přemlouvali ke vstupu do KSČ.
Po sametové revoluci byl jeho otec plně rehabilitován; rodina dostala zpět polnosti a ve špatném stavu i bývalý statek, za který museli dát tehdejšímu majiteli finanční náhradu. Později si pan Rožek v Boskovicích otevřel soukromou veterinární praxi, kterou dnes provozuje jeho syn.
Domovní prohlídka
Jiří Rožek vzpomíná, jak tatínka několikrát bezdůvodně třeba uprostřed žní na několik hodin nebo i dní odvezli do vyšetřovací vazby v Litomyšli. Jednou se během otcova pobytu ve vazbě na statku odehrála domovní prohlídka, kterou má pamětník před očima dodnes:
Přijeli borci v kožených kabátech, začali prohledávat dům a vzali si k tomu dědu, kterému bylo v té době přes sedmdesát let. Vzali ho do stodoly, jestli tam nemáme schované obilí. Já jsem tam přišel taky a on musel odhazovat snopy slámy, které tam byly uskladněny. Sedmdesátiletý chlap to tam vidlema přehazoval a oni tam stáli a čekali, jestli se neobjeví nějaké ukryté obilí. Trvalo to dost dlouho a oni vypadali doslova jako gestapo.
Rozsudek
Jan Rožek nar. 25. 12. 1912 v Osíku, trv. bytem Osík čp. 41, uznán vinným tr. činem ohrožení jednotného hospodářského plánu podle § 135/1, 2 z. č. 86/50 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně, k trestu propadnutí veškerého majetku, k trestu ztráty čestných práv občanských na dobu 5 roků, k trestu zákazu činnosti samostatně hospodařícího zemědělce navždy a k trestu zákazu pobytu v obci Osíku na dobu 5 roků.
Spolužák a kamarád odsouzeného František Vaňous, bydlící v Osíku, byl později jedním z hlavních aktérů při šikaně a zavírání kulaků v rodné vesnici i v okolí Litomyšle, kde pracoval jako bezpečnostní referent okresního národního výboru (ONV).
Okamžité vystěhování
Den, kdy museli opustit stavení, vzít si jen to nejnutnější – oblečení, pár kousků nábytku a osobní věci – si tehdy osmiletý chlapec vybavuje naprosto přesně:
To si pamatuju, když to proběhlo, vzali žebřiňák, to přivezl strýc Josef, přijel s koňma s žebřiňákem, co se na něj vlezlo, to se tam naložilo, nějaké skříně, postele, peřiny, hadry, jak je to v tom filmu Všichni dobří rodáci, tak to probíhalo přesně tam. Stáli tam z místního národního výboru a dohlíželi, abychom si nevzali něco, co tam podle soupisu nepatří, s tím jsme odjeli a šmytec.
Na školu zapomeň
Další problémy v životě Jiřího Rožka nastaly při pokusu přihlásit se ke středoškolskému vzdělávání na gymnázium nebo, na přání otce, na Střední průmyslovou školu dřevařskou v Hranicích na Moravě. Ani jednu ze škol nemohl kvůli otcovu kádrovému profilu i přes svůj dobrý prospěch v žádném případě navštěvovat. V posudku ředitele základní devítileté školy v Litomyšli totiž stojí:
Ředitelství školy Vám oznamuje, že Váš syn Jiří nebyl vybrán ke studiu na střední škole, protože nevyhovuje zásadám přijímacího řízení pro uchazeče, podle kterých se ke studiu na středních školách přijímají schopné děti z třídně a politicky uvědomělých rodin, které se aktivně zúčastňují práce na dovršení výstavby socialismu…
Celý příběh si můžete přečíst na webu projektu Paměť národa.
