Výstavy pořádané v rámci festivalu pro židovskou čtvrť trvají v Boskovicích i po skončení samotné akce, a to včetně výtvarných instalací přímo ve městě. Jako pozvánku k jejich prohlídce publikujeme text kurátorky Heleny Musilové, který připravila pro festivalové noviny. Na instalacích ve veřejném prostoru se kurátorsky podílela také Magdaléna Roztočilová.
Program výtvarné části festivalu nabízí zapojení umělců a umělkyň od začínající generace až po etablované autory. V roce 2021 jsou v Boskovicích tři autorské výstavy, dvanáct projektů pro veřejný prostor či site-specific instalace pro konkrétní místa v židovské čtvrti, dvě výstavy reflektující historii 2. poloviny 20. století. Jednotlivá podtémata výtvarných realizací můžeme shrnout názvy jako Paměť místa, paměť lidí, Osobní výzkumy a soukromé mytologie či Nejsoučasnější realita. Většina z nich rozvíjí původní poslání festivalu, tedy vnímání historických souvislostí a úcty ke kulturním hodnotám vytvořeným předcházejícími generacemi, k čemuž se váže schopnost oslovených autorů a autorek reagovat na okolní dění a kriticky se vyjadřovat k naší společnosti prostřednictvím různých forem současného vizuálního umění.
Do Boskovic letos zavítají dvě legendy českého vizuálního umění, Kurt Gebauer a Jaroslav Róna, každý v poněkud netypické poloze – sochař Róna jako fenomenální kreslíř a sochař Gebauer jako fotograf a malíř. Možná překvapujícím nováčkem mezi vystavujícími je hudebník, textař a spisovatel Jakub König aka Kittchen, představující se jako malíř pozoruhodných meditativněfantaskních obrazů.
O dílech pro veřejný prostor a site-specific instalacích blíže pojednává navazující text, nicméně jedna poznámka: pandemie covidu sice znemožnila navštěvovat lidem umělecké produkce včetně výstav, na druhou stranu obrátila jejich pozornost k místům, kde žijí, a často tak iniciovala právě vznik děl pro různá prostranství, fasády a další volně přístupné prostory. Zároveň s přítomností viru se neustále měnily termíny a domluvené akce. V Boskovicích měl během středy 7. července realizovat na fasádě jednoho domu v židovské čtvrti velkoformátovou kresbu Jakub Janovský – který se nečekaně dostal do karantény a kresbu tak přijel vytvořit až 9. července. Diváci festivalu tak, navzdory okolnostem, měli jedinečnou možnost být přítomni vzniku uměleckého díla – a pateticky řečeno – zažít pocit, že kulturu nic nezastaví.
Nejsoučasnější realita
I v letošním roce navazujeme na instalace ve veřejném prostoru, které se na festivalu Boskovice výrazněji objevily v roce 2019. Tehdy jsme se při výběru soustředili spíše na definitivní sochařské práce, loni na díla akcentující různé podoby reflexe času a jeho subjektivního prožívání a historického vnímání. Letos akcentujeme instalace, respektive práce vzniklé pro konkrétní prostor a reagující na aktuální dění.
Participující autoři patří ke střední a mladší generaci výtvarníků, kteří pracují v různých médiích, a kteří využívají spíše tradiční výtvarné techniky; dá se říci, že k nim už patří i technický obraz a digitální tisky a s nimi související postprodukční manipulace s obrazem, tedy postup, který se ve výtvarném umění objevuje přinejmenším posledních třicet let. Společným znakem většiny vystavených prací a jednou z nejdůležitějších charakteristik současného umění je jeho schopnost reagovat na okolní dění a vyjadřovat se k naší společnosti prostřednictvím různých forem.
Při realizaci instalací v roce 2020 jsme si uvědomili, že stálá proměna, kterou židovská čtvrť v čase prochází, nějak opomíjí její specifičnost a dochází k určitému, těžko popsatelnému, nicméně probíhajícímu stírání genia loci, které se podařilo koncem devadesátých a začátkem nultých let obnovit. Židovské čtvrti určitě nehrozí likvidace, přesto však nějak pozvolna splývá s okolím. Na tuto probíhající proměnu chceme v části instalací upozornit – v obecnější rovině poukázat na všechny nevratné změny, které se pozvolna odehrávají v naší společnosti/krajině/vztazích… aniž bychom si to, přes občas proklamativní prohlášení, skutečně připouštěli a chtěli je řešit.
Na génia loci židovské čtvrti vysloveně reaguje velkoformátová kresba Jakuba Janovského, která v sobě nese esenci velikosti i tragiky židovského národa, v podtextu zpřítomňuje i to, že natěsnaná ghetta byla plná schodišť a různých strmých vstupů – pozůstatkem v Boskovicích je třeba schodiště v hostinci U Rudyho. Z jiné strany přistupuje k židovské kultuře instalace Mileny Dopitové vytvořená pro prostor boskovické mikve, tedy místo související s intimní očistou, s rituály nedílně svázanými s životem. Instalace je tvořena reliéfy – zdeformovanou hmotou, ve které, jak poznamenala autorka: „Části oblečení – neznámých identit, otisk doby a s ní někde uvnitř tušíme příběhy, tajemství, které tento prostor ukrývá. Zároveň připomíná i podivné stolování, oltářní plochu nebo muzeální sbírku.“ V obecnější rovině poukazuje na to cosi, co přesahuje všechny materiální hodnoty světa, slovenský multimediální vizuální performer Erik Binder, v na něj nečekaně střízlivé, o to působivější textové instalaci. Radikální vstup do židovské čtvrti představuje práce plzeňského autora Benedikta Tolara s provokativním názvem TadySUVole: reflexe toho, že se na jednu stranu snažíme o omezení dopadu konání lidské rasy na planetu, ale jenom do té míry, kde by neomezovalo naše osobní pohodlí. Rozměrné „auto“ je „zaparkované“ na dopravně frekventovaně využívaném místě uprostřed židovské čtvrti, ale stejně tak by mohlo stát na stále rozšiřujícím se „parkovišti“ před synagogou, na historickém náměstí v Litomyšli nebo v pražské Kaprově ulici.
Pro prostor židovské čtvrti vznikly i akrylové malby Market Lamoš Žitňanské, které akcentují již nevyužívaná místa – zazděná okna. I Markétiny zářivě barevné práce se dotýkají obecnějších témat každodenního života, (zní to jako klišé, nicméně to tak je) se všemi jeho radostmi i strastmi. Markéta má specifický autorský rukopis, někdy pracuje s výraznou gestickou malbou, jindy odkazuje k různým grafickým technikám či až k naivnímu malířství.
Výrazný vizuální vstup do prostoru židovské čtvrti představují reliéfy Pavla Duška, malíře, který je v některých aspektech, zejména ve vnímání svobody tvorby poznamenán streetartem a který svoji tvorbu v jednom z rozhovorů charakterizoval: „…jako dialog předmětů, jako formální malbu. Malba, která staví na kontrastu použitých forem.“ Drobné stvořené prostory v dílech korespondují s pečlivě vybraným umístěním, ukazují, že vstup autora na fasádu nemusí být vždy vandalismus, ale že může přinášet pozoruhodný estetický zážitek i divákovi, který běžně do galerií nechodí. Možná akce vedená podobnou snahou, jakou měl kdysi Vladimír Boudník, který před oprýskané a flekaté fasády přikládal dřevěné rámy a ukazoval jejich nezvyklou krásu.
Vedle Benedikta Tolara asi nejaktuálnější reakci na současné dění představuje instalace Špatné zprávy Milana Mikuláštíka sestavená z často používaných emotikonů vyjadřující negativní a spíše záporně udivené postoje. Tato zdánlivě hravě vypadající instalace (z dálky jsou vidět žluté smajlíky, až zblízka člověk vidí to množství negace) v sobě skrývá celou řadu témat a otázek – vizualizace naší komunikace a jakési její „zkomunitnění“, deklarativnost našich projevů, které se od emotikonů na sociálních sítích dostávají i do běžného života, repetitivnost (nestačí jeden smajlík, pro zdůraznění prožitku pisatele je jich potřeba udělat celou řadu…) aj. Podle autora je tato instalace i určitým zhmotněním všeho špatného, co se v poslední krátké době děje, co začalo pandemií covidu, pokračuje stále sílící klimatickou krizí, která úplně nedávno vyvrcholila tornádem prošlým jižní Moravou. Mikuláštíkovi se vlastně velmi jednoduchými prostředky podařilo vytvořit práci, která je nejenom bytostně aktuálním dílem, ale zároveň se, neplánovaně, jak sám poznamenal, stala reflexí děl zejména šedesátých let, která pracují s náhodou a s permutací; asi nejvíc jsou Špatné zprávy propojeny se strukturami Zdeňka Sýkory, který při jejich realizaci používal hrací kostku nebo počítač.
Princip obrazu vytvořeného z více izolovaných částí využívá i grafička Marija Kulina – dílky obrazu, podobně jako puzzle, uzavřela do samostatných rámů – dílo nelze tak zhlédnout jako celek, bez omezujících prvků. Divák je tak postaven před rozhodnutí – zničit autorskou instalaci a sestavit sám finální dílo nebo si jeho definitivní podobu pouze představovat. Autorka nabízí divákovi ještě třetí cestu – vytvořit si vlastní kopii díla (pomocí fotografie či nějaké jiné formy kopírování…), ořezání a samostatné sestavení. A možná existuje i čtvrtá cesta…
Kolekci instalací a děl prezentovaných v Boskovicích doplňují i práce dvou sochařek, Magdalény Roztočilové, která je jako boskovická rodačka i spolukurátorka výtvarných instalací, a Barbory Vovsové. Obě autorky představují různé polohy současného sochařství, zatímco Magdalena Roztočilová se profiluje jako výrazná figurativní sochařka vyprávějící příběhy postavené na vlastní mytologii, která stimuluje divákovu fantazii a otevírá celé spektrum možností pro vlastní imaginaci – je to i v případě mnohohlavého Lovce, který radiálně opanoval kašnu U Koupadel a… vyhlíží kořist? (ať si pod pojmem kořist představujeme cokoliv či kohokoliv)… brání toto místo? je sám vystaven k lovu? Naopak Barbora Vovsová vychází ve svých pracích z přírody, z procesů, energií, které v ní žijí a které se ztrácí a zase obnovují. Jak píše na svých webových stránkách: „Zajímá mě především vše, co souvisí se vznikem, růstem, koloběhem a skladbou hmoty v její elementární podobě.“ Práce s detaily přírodnin je stejně stará jako lidstvo samo, nicméně znovu a znovu nás jejich variabilita a dokonalost udivuje. Jako bychom skrze pochopení celistvého procesu přirozeně opakujících se přírodních cyklů mohli urovnat, potlačit fragmentalizovanou zkušenost našeho těžce pochopitelného světa, kde vedle sebe stojí tisíce či miliony úhlů pohledu, nesoucí tu jedinou, pravdivou pravdu. A vrátíme-li se obloukem na začátek, tak právě vizuální umění může ukázat jiné cesty poznání světa a pomoci jinak řešit jeho problémy.
Vidět krásu
Sérii plastik a instalací v rámci města Boskovice doplňuje výtvarná instalace v ulici Úzká. Její autoři se na Festival Boskovice obrátili sami, s ideou, která krásně navazuje na původní poslání festivalu a zároveň dobře vystihuje historickou a současnou povahu Boskovic. Svůj projekt autoři Janča Trnová, Terka Francková, Jakub Hubený doplnili vstupním textem, který zde přetiskujeme, protože výborně vystihuje jejich ideová východiska a hluboký zájem, který o genia loci města Boskovic mají.
Hlavní myšlenkou našeho návrhu je propojení myšlenek našeho nejvýznamnějšího spisovatele s boskovickým festivalem pro židovskou čtvrť. Text na betonové dlažbě nutí návštěvníky k zastavení a zamyšlení. Noční osvětlení temné uličce přidá na kráse a na její vlastní důležitosti – jedná se o jednu z nejnavštěvovanějších ulic chodci. Navíc má ulička jednu významnou kvalitu – není zatížena automobilovou dopravou. Z toho hlediska si myslíme, že by se k ní měla více přitáhnout pozornost.
Neklademe si za cíl, aby se „posrané“ uličce začalo říkat ulička krásná, ale abychom poukázali na fakt, že, jak píše urbanista Leon Krier, cesta nemá být nepříjemným koridorem, ale zejména místem, kde má člověk chuť se na chvíli zastavit a pobýt.
Chtěli bychom tímto prezentovat slova Franze Kafky: „Mládí je šťastné pro svou schopnost vidět krásu. Kdo si uchovává schopnost vidět krásu – nestárne.“
Že je ulička nepříjemným místem pro většinu Boskováků, je docela zřejmé. Proč tomu tak je? Ulice Úzká patří k jedněm těm vůbec nejstarším v Boskovicích, protože je formována typickou středověkou gotickou parcelací okolních staveb. Cesta tu vznikla především kvůli propojení tržiště (náměstí) a kostela Všech svatých. Úzkou uličku již dříve obklopovaly podlouhlé domy a časem se některé úzké domy/parcely začaly spojovat a růst do výšky. Díky tomu se prostor uličky stával více tmavým a neprosvětleným. Do ponurosti místa se později také přidaly nástěnky s parte, které se nacházejí uprostřed uličky a na zdi restaurace Záložny. V posledních 20 letech přibylo do uličky spousty nevkusných reklamních poutačů, které podle nás nezkvalitňují veřejný prostor.
Jsme team studentů brněnských univerzit: Janča a Jakub studují architekturu na Fakultě stavební VUT, oba momentálně působí v brněnských architektonických kancelářích. Terka je studentkou oboru restaurování malby na Vyšší odborné škole SSUD v Brně. Podílela se například na restaurování maleb v Portmoneu v Litomyšli. To, co nás spojuje, však není jen pasivní zájem o architekturu, umění a veřejný prostor, ale i aktivní snaha hledat krásu ve světě kolem nás, která je však často skrytá za balastem všedního dne. Našim cílem je ukazovat tuto krásu i ostatním, protože, ještě jednou Kafkův citát, přece ten, kdo si zachová schopnost vidět krásu, nikdy nezestárne…
