Rozhovor s architekty Janou Syrovátkovou a Petrem Ondráčkem. Ti spolu s dalšími kolegy založili Spolek za rozvoj architektury Boskovic s půvabnou zkratkou SRAB. Chtějí nabídnout své profesní zkušenosti a síly, aby se ve městě k architektuře přistupovalo lépe.
Co je to SRAB?
PETR ONDRÁČEK: Je to iniciativa, kterou jsem měl v hlavě už docela dlouho. Ale vlastně jsem netušil, že je nás tady víc takových, kteří to vidí podobně. Pak mě oslovila Jana, že by chtěla něco udělat s boskovickou architekturou. Chtěli bychom do města vnést trochu lepší pohled na to, jak tyto věci dělat.
JANA SYROVÁTKOVÁ: Dali jsme dohromady tým odborníků, kteří mají k městu vztah a nyní se sem vrací. Chtěli bychom svoje zkušenosti, které jsme získali venku, Boskovicím dát. A třeba i poukázat na něco, co člověk nevidí, když tady každodenně žije, protože si na ty věci zvykl. Ale ono se to třeba dá udělat líp. My máme odstup, ale nechceme jen kritizovat, chceme městu pomoct. To je to, proč jsme vznikli.
Kdo tvoří SRAB?
PETR ONDRÁČEK: Jsme tým architektů, stavebních inženýrů, začínáme spolupráci s krajinářskými a zahradními architekty. Chceme do týmu i dopraváka, protože tyto věci fungují dohromady. Nejde dělat architekturu tak, že rozmisťuju okna na fasádě, je třeba širší spektrum záběru. Máme léta praxe a když se šest nebo osm architektů na něčem dohodne, i když každý máme své vnímání estetična a funkčnosti, tak to snad není úplně špatně.
JANA SYROVÁTKOVÁ: A nejsme jen teoretici, já mám třeba stavební firmu, podílím se i na velkých zakázkách. Máme v týmu ekonomy, auditory, prostě lidi, kteří se v realizacích pohybují.
A konkrétně je to kromě vás kdo?
JANA SYROVÁTKOVÁ: Kromě nás dvou ještě můj manžel Ondřej Syrovátko, potom Adam Kožoušek, Petra Houdová a Markéta Grénarová.
PETR ONDRÁČEK: Pak dva studenti architektury – Eliška Zobačová, která zrovna dělá diplomku, a Jakub Hubený. A mezi naše sympatizanty patří i Nina Pevná.
Jaká byla vaše osobní motivace do toho jít? Času má asi málokdo z vás nazbyt.
PETR ONDRÁČEK: Trochu se tomu tady věnuju už od doby, kdy jsme řešili halu na Slovákově. Impuls od Jany mně vlil novou krev do žil a času máme opravdu každý málo – uvědomil jsem si, že na světě jsem jen jednou a za dvacet let by mi mohlo být líto, kdyby tady byla sportovní hala, knihovna a další věci třeba ne zrovna dobré kvality. A kdyby se mě moji kluci zeptali: tati, tys s tím nic nedělal?
JANA SYROVÁTKOVÁ: Můj impuls byl ostřejší. Rodiče mi říkali, že se vypisuje architektonická soutěž na halu, jestli se nechceme přihlásit. Můj tchán měl na starosti opravdu velké stavby, manžel dělal s Johnem Eislerem, já jsem dělala projekt management, nejsme jen domkaři. Řekli jsme si, že uděláme rodinný tým a zkusíme se přihlásit. Tchán přivezl deset svých velkých realizací, podíval se na zadání, poukázal na to, co je tam špatně, a v tu chvíli jsme zjistili, že soutěž je neregulérní. Pro jistotu jsem se podívala na stránky komory architektů, i když to běžně nedělám.
PETR ONDRÁČEK: Dnes už se takové soutěže bez komory moc nedělají, takže architekti nepředpokládají, že když se chtějí přihlásit do soutěže, měli by si ověřovat, že opravdu můžou.
JANA SYROVÁTKOVÁ: Samozřejmě jsem jako garanta vnímala pana architekta Fránka, městského architekta. Soutěž byla ale neregulérní, tím pádem jsme se nezúčastnili. A když jsme koukali na zadání a bylo tam, že cena za projekční práce včetně průzkumů jsou tři miliony, tak jsem si říkala: tady je něco špatně. Ať je to pod komorou, nebo ne, za tohle se nedá udělat poctivý projekt. Potom se vyhlásila druhá soutěž a pochopila jsem, že je potřeba, aby tady do toho někdo vnesl odbornost. V té době jsem taky pomáhala v muzeu s výstavou o rodu pánů z Boskovic a říkala jsem si, že Boskovice byly na tak vysoké úrovni, tak proč by to mělo teď směřovat takto… Takže jsem začala kontaktovat různé lidi z profese a začalo to.
Co konkrétně by vaše iniciativa chtěla dělat?
PETR ONDRÁČEK: Bude toho víc, co je potřeba. Určitě bychom se nechtěli věnovat jen teoretické práci a určitě bychom nechtěli dělat jen nějaká gesta, jak se veřejnost na architekty někdy dívá. Chtěli bychom se věnovat koncepční práci, což taky znamená pracovat s veřejností. Toto se zatím městu úplně nedaří. Rádi bychom tomu třeba v létě věnovali jeden víkend, diskutovali s lidmi, podívali se na konkrétní místa a přímo tam vysvětlovali. A chtěli bychom, aby se projekty, které se tady dělají, provázelo co nejméně problémů. Zrovna soutěž na halu byla udělaná tak, že to řekněme nepomohlo renomé našeho města na architektonickém poli.
JANA SYROVÁTKOVÁ: Je tady rozjetých hodně projektů, město se nakoplo, má drajv, má snahu. Jen si nejsem jistá, jestli má cenu to řešit po částech – tahle ulice, pak tahle, pak tahle… Co se třeba dopravy týče. Myslím, že co se má primárně řešit, je dobrý územní plán. Revidovat to, co máme, a začít zeširoka. To jsou nepopulární věci, dlouho trvají, výsledek není vidět hned, ale od toho se začíná.
PETR ONDRÁČEK: Nemůžeme udělat tam kousek ulice, tam kousek ulice a z toho pak udělat generel. Funguje to přesně obráceně. Musíme vědět, kam směřujeme, a po dílčích částech to rozpracovat. Ne to rozpracovat a pak z toho dělat pro forma dokument.
Jak tohoto může vaše iniciativa dosáhnout? Zavoláte na radnici a nabídnete svou pomoc?
PETR ONDRÁČEK: Kontaktujeme vedení města, že tady jsme a máme snahu tyto věci řešit. Bude na nich, jestli s námi budou diskusi chtít vést. Jsme tým zkušených architektů a když se nás nad konkrétním problémem potká šest, jsme schopni ho vyřešit.
Takový architektonický think tank Boskovic?
PETR ONDRÁČEK: Ano, tak to v podstatě je. To je přesně ono.
JANA SYROVÁTKOVÁ: A chceme vzdělávat veřejnost. Pokud to situace nedovolí jinak, tak třeba formou online workshopů. A pokud to půjde, tak na místě lidem ukázat, jak bude třeba konkrétní oprava ulice vypadat ve skutečnosti.
PETR ONDRÁČEK: Stává se, že lidi odkývají výkres, a když se začne realizovat, jsou překvapení, co tam je. Já to ve výkresu vidím, protože mám zkušenost. Tohle bychom chtěli třeba v případě kruháče vysvětlit. Že nám zmizí socha a kam až bude kruháč zasahovat, že u kebabárny přijdeme o půlku chodníku – a jestli si myslí, že to je v pořádku.
JANA SYROVÁTKOVÁ: Ale nechceme do toho házet vidle. Chceme projekty prokonzultovat se zkušenými odborníky, se kterými spolupracujeme na našich komerčních projektech, abychom si potvrdili, jestli je to správné řešení. Jestli tady má být kruháč, nebo to jde udělat i jinak.
Zrovna u kruháče ty pochybnosti máte?
JANA SYROVÁTKOVÁ: My si myslíme, že takový třicetimetrový heliport na to místo nepatří. Otázka je, jestli to opravdu potřebujeme kvůli intenzitě dopravy. Staví a bude se tam stavět poměrně masivní developerská výstavba. Pojme to to místo? Je to dobře, že tam bude kruháč? Vzhledem k pěším i k cyklodopravě? Mně chybí bezpečný průtah městem pro cyklisty. Především v nové výstavbě mi tady vůbec chybí ulice.
PETR ONDRÁČEK: A lidské měřítko.
JANA SYROVÁTKOVÁ: Hrozně moc se řeší parkování a auta. Ale když se projdete po nové výstavbě na Slámově pile, tak je to auto, auto, auto, silnice, barák a nic.
PETR ONDRÁČEK: Chodník naprojektovaný pro forma, aby tam byl, ale nikdo po něm nechodí. Je udělaný tak, že lidi odrazuje.
JANA SYROVÁTKOVÁ: Město by tady mělo být pro lidi, kteří se rozhodují, jestli pojedou do práce či na nákup autem, nebo budou mít chuť jít po ulici, která bude příjemná a bezpečná.
Jak toho dosáhnout?
JANA SYROVÁTKOVÁ: Mluvit s lidmi, mluvit se zastupiteli, s lidmi na radnici a ukázat jim cestu. Není to jen jejich chyba, nejsou na to odborníci a když jim někdo přinese projekt s tím, že na to má razítko, tak to berou jako správné. Ale jsou různé úhly pohledu. Taky bychom měli maximálně využívat dotace, třeba na zeleň, aby město bylo pro lidi. Ne že Boskovice rovná se historické centrum – ano, je krásné a jsme na ně pyšní – ale město má být i to, co je dál. Abychom tady rádi žili a vytvářely se zde prostory, které jsou přívětivé. Hodně vnímám, že je tady masivní nekoordinovaná zástavba. Hranice developerovi musí dát město. Ano, postav si tady, vydělej si, ale musí to mít měřítko, musí to odpovídat bydlení 21. století.
Má město tyto možnosti? Obvykle slyšíme, že podle stavebního zákona je to takto v pořádku a debata končí.
PETR ONDRÁČEK: Město ty možnosti má. Když se chce, tak tyhle věci jdou dělat líp – to je jeden z důvodů, proč tu jsme. Splněná litera zákona neznamená, že nešlo udělat víc. Město musí umět developerovi říct, aby mu něco vrátil. Ne dělat výstavbu tak, že město nachystá infrastrukturu zadarmo a developer to pak zužitkuje, a ještě takovým způsobem, že by to šlo udělat líp. Ale musí se chtít.
JANA SYROVÁTKOVÁ: Ten nástroj, který město má, je právě územní plán. Když se mění využití nějaké plochy, máme možnost omezit měřítko zástavby. Zastavěnost, výška budov, koeficient zeleně – tím se dá poměrně jednoduše definovat, jak bude zástavba vypadat. Jestli ty baráky budou růžové nebo zelené, to už neovlivní.
PETR ONDRÁČEK: Tohle musí někdo udělat, nachystat to, ale výsledek pak stojí za to. Město se ty nástroje možná bojí využívat.
Jsou Boskovice podle vás už na nějaké pozitivní trajektorii, aby se tyto věci zlepšovaly? Oproti období před pár lety máme městského architekta, některé stavby se povedly – polytechnické centrum nebo rekonstrukce letního kina.
PETR ONDRÁČEK: Myslím, že ano. Před pěti lety se tady sousloví městský architekt skoro ani nesmělo vyslovit, říkalo se, že pro město velikosti Boskovic je to zbytečná instituce. O architektonických soutěžích se ani nemluvilo. Teď zrovna toto sice ještě nefunguje úplně dobře, ale to by bylo na jinou debatu. Byli bychom rádi, aby město pořád jen netěžilo z historie a nevracelo se do minulosti, ale aby se tady taky něco nového podařilo.
Jak to vidí člověk, který z Boskovic na čas odešel a pak se do nich zase vrátil?
JANA SYROVÁTKOVÁ: Já jsem odešla v roce 2003 a vrátila jsem se v roce 2015. Pak jsem měla jiné, rodinné starosti a město jsem zase tolik nekontrolovala. Teď ho naopak vnímám hodně. Vystoupila jsem i na zastupitelstvu a chtěla jsem město pochválit, že se tu opravdu něco začíná dít. Důležitý je dialog. Něco se povede, něco ne, ale všechno nás posouvá dál. Teď se nám nepovedla soutěž, ale není to tak, že bychom z toho měli být frustrovaní. Je to cesta, zkušenost, kterou bylo asi potřeba udělat. Posouvá nás to, dialog se otvírá. Možná i ten covid nás teď trochu zastavil a měli jsme možnost se zamyslet i nad místem, kde žijeme. Naše prostředí je podstatné, utváří nás a máme se v něm cítit fajn.
Petr říká, že soutěž by byla tématem na samostatnou debatu, ale aspoň stručně: ve vašem týmu je shoda na tom, že by se měly dělat veřejné soutěže přes komoru architektů?
PETR ONDRÁČEK: Bezpochyby. Tohle je naprosto jasné. Po dvou špatně vypsaných soutěžích je nad slunce jasné, že toto není správná cesta. I když to možná někteří vidět nechtějí. Tím, že jsme zkoušeli vymyslet jízdní kolo znovu, jsme ztratili skoro tři čtvrtě roku času a mezi architekty v republice jsme si asi neudělali úplně dobré jméno.
JANA SYROVÁTKOVÁ: Kdybych já hledala způsob, jak postavit halu, bude pro mě volba architektonické soutěže možnost číslo jedna. Soutěž se dá udělat zčásti vyzvaná, zčásti volná, a pokud je obava, že je to příliš velké sousto, dá se omezit přihlášení účastníků odborností, stavbami, které má člověk za sebou, referencemi. Zároveň to zadání sportovní haly je pro nás architekty třešnička, bonbónek.
PETR ONDRÁČEK: Sportovní halu každý z nás nedělá desetkrát za život.
JANA SYROVÁTKOVÁ: Je to něco, co by si mnoho z nás chtělo zkusit. Je to libůstka. Vím i o velkých týmech, které se chtěly přihlásit a nemohly, protože soutěž byla neregulérní. Ke škodě města, které si to takto omezilo.
Zároveň nám teď možná hrozí, že si radnice řekne: s těmi soutěžemi jsou jenom problémy, už je dělat nebudeme.
PETR ONDRÁČEK: To by byla hrozná škoda a dostali bychom se tím několik let zpátky. Byl by to i velký políček těm, kteří se tady o něco snažili. Zadávat takhle velkou veřejnou stavbu někomu z ruky je úplně špatně.
Jak moc si myslíte, že se to může pohnout dopředu třeba za rok? Jaké má SRAB představy?
PETR ONDRÁČEK: Určitě cílíme na dlouhodobější horizont. Nechceme se vázat na volební období, to je v architektuře sebevražda. Ale byli bychom rádi, aby se ty věci už během toho roku začaly hýbat, abychom vešli v dialog s vedením města a to aby s námi tyto věci chtělo řešit.
JANA SYROVÁTKOVÁ: Sejdeme se za rok a řekneme si.
