Jiří Bureš: Lev, který netrhá, ale spojuje

Lvi, vpád Hunů do Itálie, působení římského biskupa a pandemie koronaviru – ptáte se, co to může mít společného? Ve svém duchovním zamyšlení, psaném původně pro církevní cyklus Slovo na doma, nachází inspirativní paralely boskovický evangelický farář Jiří Bureš.

Lev před jeskyní Blanických rytířů v KunštátěLev před jeskyní Blanických rytířů v Kunštátě   foto: Jiří Komárek

Máte rádi lvy?

Já sám vlastně nevím. Říká se o nich, že jsou královskými zvířaty; vypadají majestátně. Ale jako by lvi své královské postavení odvozovali spíš od své síly, od schopnosti útočit a trhat. Anebo se mýlím?

O lvech mluvím proto, že před pár dny bylo 10. listopadu. A to je den, kdy jeden Lev zemřel a od té doby si připomínáme jeho svátek. Ne, nemám na mysli žádné zvíře, nýbrž Lea neboli Lva, který žil před šestnácti sty lety, v pátém století po Kristu. Tento Lev se stal biskupem v městě Římě a díky němu vzrostl význam úřadu, ze kterého později vznikne úřad papežský. Ovšem Lev se zapsal do dějů křesťanství jinak – svojí rolí při ukotvení křesťanské zvěsti. Ve svých dopisech pomohl rozptýlit představu, která tehdy křesťanům imponovala, že Ježíš byl naplno božskou postavou, božím supermanem, a jeho lidskost nehrála v jeho působení žádnou roli. Právě díky argumentaci římského Lva se prosadila představa, která je mezi křesťany obecně sdílená: že se v Ježíšovi to lidské i božské spojuje a spolupracuje. (Ano, právě v tom spojení je tajemství naší spásy.)

Já jsem však Lva pozval do dnešního Slova na doma kvůli jiné události. V roce 452 nastala v severní Itálii kritická situace. Objevilo se tam vojsko Hunů, kterému velel vojevůdce Atilla. Římané s Atillou prohráli několik vojenských střetů a jejich hlavní město mu leželo doslova u nohou. Když učinili poslední, zoufalý krok a vyslali trojici vyjednavačů, byl mezi nimi překvapivě i křesťanský biskup Lev. Stalo se nemyslitelné. Hunská vojska odtáhla bez boje. Dobové vyprávění přičítá úspěch právě křesťanskému vyjednavači. Svoji schopnost domluvit se s barbarskými cizinci potvrdil Lev i o tři roky později, kdy zabránil vyplenění Říma vojskem Vandalů.

Takový křesťanský lev by se nám dnes hodil, říkám si. Anebo radši víc lvů. Zdá se, že žijeme v době, kdy schopnost domluvit se s protivníky a jednat společně znamená obrovskou výhru. Bylo tomu tak vždycky, ale dnes je to zvlášť zřetelné. Jednotná reakce lidí je nejúčinnějším nástrojem proti šíření nemoci a v zemích, kde se společnost dokázala shodnout na rozumných pravidlech, přišla pandemie zkrátka. U nás se to na podzim moc nepodařilo a země je dosud rozdělena do skupin lidí s různým pohledem.

Najít společnou řeč znamená velkou výhodu. Nejde jen o Česko. Co kdyby reagovala společně celá Evropa? Nebo dokonce celý svět? Pandemie by byla vyřízena. Možná to zní naivně, tolik kultur by se muselo domluvit, tolik lidí omezit své osobní zájmy… Jenže my tu spolupráci s těmi, které jsme doposud považovali za cizince nebo barbary, potřebujeme stále víc. Vždyť jsou tu problémy, které se dají řešit právě jen dohromady a které jsou ještě naléhavější než covid-19. Především klimatická krize, která je již tady, a také přichází nenápadně, ale o to hrozivěji.

„A to má být jako úkol křesťanů?“ řekne někdo. „Není to spíš věc politiky? Proč to sem vůbec taháte?“ – Inu, inspiroval mě Lev, křesťanský vyjednavač s cizinci. A také jeden obraz Nového zákona. Obraz vylití Ducha svatého v knize Skutků apoštolských. Tehdy se v Kristově Duchu podařilo neuvěřitelné – lidé z různých končin, jazyků a kultur, lidé, kteří ještě nebyli křesťané, společně naslouchali a porozuměli řeči Ježíšových následovníků.

To není jen obraz misie, šíření křesťanské zvěsti do celého světa, jak se často vykládá. Dnes je třeba ho číst s dalším významem. Volání evangelia je výzvou k tomu, abychom se stali blízkými lidem, kteří žijí i daleko od nás. Aby se z nás stali křesťanštví lvi, tedy ti, kteří milují své nepřátele, kdo propojují rozdělený svět. Ti, kdo trpělivě připomínají cenu, jakou má lidský život v Božích očích. Kdo upozorňují na krásu Božího stvoření a volají ke společné odpovědnosti.

Někdy nás přepadá sklíčenost, smutek, pocit, že je pozdě. S rozjetou pandemií, se zničeným klimatem. V roce 452 byli Hunové před branami a zdálo se, že svět se rozpadá. Ale Lev neztrácel hlavu a trpělivě mluvil, s vandaly i s barbary. Buďme jako lvi.

další názory a komentáře