„Nejnáročnější je to, jak se dramaticky zvyšuje počet případů.“

Rozhovor s lékařkou Pavlou Tesaříkovou, vedoucí covid oddělení boskovické nemocnice. Mluvili jsme o aktuální situaci, která se velmi rychle mění, proto je třeba uvést, že rozhovor probíhal v pondělí 19. října.

Pavla TesaříkováPavla Tesaříková   foto: Tomáš Znamenáček

Před necelými dvěma týdny jsme mluvili s jednatelem nemocnice panem Štěpánským, který říkal: „Zatím to zvládáme, ale jak to bude za týden, nikdo neví.“ Jaká je tedy situace nyní?

Situace se postupně zhoršuje. Oddělení jsem převzala od prvního října. Postupně se zvyšují jak počty pozitivních mezi pacienty nemocnice, tak mezi pozitivními lidmi počty nemocných, kteří se neléčí doma, ale kvůli těžšímu průběhu potřebují hospitalizaci. Počty pacientů nám tak postupně narůstají a nyní je situace taková, že musíme otevřít druhé oddělení.

Dosavadní kapacity, které vám nařídil vyhradit kraj, už tedy nestačí?

Ano. Od kraje jsme měli na začátku října určeno, že máme na standardním oddělení garantovat patnáct nebo šestnáct lůžek. To se netýká intenzivní péče. Sami jsme usoudili, že to nebude stačit, takže jsme vypočítali, kolik pacientů budeme schopni na jedno oddělení dát, vyšlo nám, že skoro dvacet sedm lidí. To je aktuálně naplněno, takže musíme začít přemýšlet nad rezervami, navíc od kraje se postupně navyšují požadavky na lůžka.

To znamená zrušit nějakou jinou péči v nemocnici a zabrat pokoje pro covid?

V zásadě ano. Nějaká plánovaná operativa už musela být trošku omezena a musíme se tomu dál přizpůsobovat.

Můžete přesměrovávat pacienty do jiných nemocnic? Podle naposledy veřejně publikovaných informací bylo třeba v Blansku pacientů výrazně méně.

Tato myšlenka byla zpočátku – že si budeme vypomáhat v rámci Jihomoravského kraje. Ale nefunguje to tak.

Každá nemocnice si kapacity hlídá pro svou potřebu?

Přesně tak.

Těžké případy převážíte stále do Brna?

Kraji jsme museli garantovat myslím šest intenzivních lůžek, takže se o ně starají lékaři na JIP i na ARO. Ve chvíli, kdy je kapacita přesažena, se pacienti posílají do Brna. Ale máme tady v nemocnici i těžké případy.

Covidové oddělení boskovické nemocniceCovidové oddělení boskovické nemocnice   foto: Tomáš Znamenáček

Mluvíme o kapacitách prostor a počtu lůžek, jak je to s kapacitami zaměstnanců? Plánujete další oddělení – máte dost personálu?

Co se týče personálu ve zdravotnictví, tak to je vždycky velmi nedostatečné. Díky omezení plánované operativy je personál k dispozici, jenže na covidovém oddělení je lidí potřeba podstatně více. Když to řeknu jednoduše: to, o co by se na interně postaraly tři sestřičky a jedna sanitárka, na to je teď potřeba pět sester a jedna sanitárka, kterou teď máme, ale i tam by to chtělo přidat. Takže kromě toho, že se zrušením plánovaného provozu nějaké kapacity uvolnily, fungujeme hlavně díky nasazení a obětavosti lidí, kteří jsou v tom zapojení. Berou si víc služeb, jsou v práci déle. Hodinová nálož na zaměstnance se zvýšila.

Chybí vám zaměstnanci i proto, že se mezi nimi nemoc také šíří? Máte takové případy?

To samozřejmě máme. Zrovna dnes ráno, když jsme přišli do práce, byly z pěti sester tři nemocné. Vyřešilo se to zase díky nasazení jiných lidí, kteří přišli do práce, když nemuseli, aby pomohli. Takže se to dalo zvládnout.

Máte z druhé strany už zdravotníky, kteří nemoc prodělali a nyní už o ně třeba nemusíte mít takovou obavu?

Nikdo ještě přesně neví, jak to s imunitou po onemocnění je. Takže se chrání i ti, co to prodělali. Ale samozřejmě ano, jsou takto využívaní. Jeden pan doktor z chirurgie, který onemocnění covid-19 prodělal, se u nás stará o převazy a chodí se dívat na ty, u kterých převládá chirurgická problematika. Takže takto ano, ale úplně si nemyslím, že by se lidé, kteří covid prodělali, mohli po oddělení producírovat bez ochrany.

Je vůbec reálné sehnat úplně nové lidi? Že by se třeba do nemocnice vrátili bývalí zdravotníci, kteří šli dělat něco jiného a podobně?

Bývalí zdravotníci asi úplně ne, ale musím říct, že se mně třeba ozývají lékaři, kteří pracují v ambulantním sektoru, třeba i mimo naši nemocnici, a nabízí se, že by sloužili. Stran sestřiček se přiznám, že to úplně nevím. Ale u doktorů to tak je.

Takže kdybyste se dostali do krizovější situace, myslíte, že byste mohli ještě najít nějaké rezervy?

Mám pocit, že české zdravotnictví neustále funguje na nějaké rezervy a vždycky se to nějak zvládne. Vždycky se snažíme o maximální péči. Ale když je potom člověk vyčerpaný a unavený, je větší prostor pro chyby. Takže rezervy zatím jsou, ale sil je určitě méně než před dvěma týdny, kdy jste mluvili s panem jednatelem.

Tím se dostáváme k tom, jak náročná je práce na covid oddělení oproti standardní práci zdravotníků, na kterou jste byli zvyklí. Zatěžuje vás hlavně to, že musíte dodržovat přísná hygienická opatření?

Myslím si, že na to se dá docela dobře zvyknout. Práce je samozřejmě jiná – když je člověk u pacienta, musí si daleko víc rozmyslet, co by chtěl. Nemůže se tam snadno vrátit, protože tím by vlastně plýtval ochrannými prostředky. Takže jsou to jiné požadavky na myšlení, nemůžete si jít jednou změřit tlak, podruhé se zeptat na alergie a potřetí jít pacienta nakrmit. Musíte na to myslet komplexně.

Sestřičky tráví v ochranných pomůckách podstatně víc času a je to opravdu velice nepříjemné. Ony by to ze své pozice určitě ohodnotily tak, že v tomto jsou velmi omezené. Co se týče lékařské práce, je náročné hlavně to, že na oddělení je velmi široké spektrum pacientů. Já jsem převážně internistka a nám tam leží pacienti chirurgičtí, ortopedičtí, takže je potřeba spolupracovat s jinými odbornostmi, člověk je víc závislý na pomoci ostatních. Ale myslím, že to zatím funguje.

Takže nejnáročnější je co?

Nejnáročnější je to, jak se dramaticky zvyšuje počet případů. Konkrétně dnes to byla obrovská smršť. Během dopoledne jsme měli skoro tolik rychlých sanitek jako za víkend. Složitá je i logistika, abychom dali pozitivní pacienty s pozitivními a ti, kteří na výsledky testu teprve čekají, byli v izolaci. Pacienty neustále přesouváme, což je další aspekt, kterým zatěžujeme sestřičky. Na normálních odděleních toto tak často dělat nemusí.

Ale zažíváme i pěkné a úsměvné situace. Třeba v jednu chviličku, když byl lehce klid, jsme byly na sesterně a najednou se z chodby ozval pacient, který jen nesměle otevřel dveře od pokoje a volal, jestli tady není nějaký tučňáček. To nás pobavilo, bylo to milé.

Covidové oddělení boskovické nemocniceCovidové oddělení boskovické nemocnice   foto: Tomáš Znamenáček

Říkala jste, že zaměstnanci si musejí brát častější a delší služby. Jaká je mezi nimi dnes atmosféra? Je tam cítit stres a vyčerpání?

Je.

Nabízí se taková sugestivní otázka, kterou nerad pokládám, ale jak dlouho to můžete ještě takto vydržet?

Na to vám nedokážu odpovědět. Ale když se teď epidemická situace začala zhoršovat, byly sestřičky v práci třeba šestatřicet hodin v kuse. Doktoři bývají relativně často dvaatřicet hodin, ale když mají v noci klid, mohou si odpočinout. Sestřička kolem pacientů neustále běhá, neumím si to představit. Přijde mi neuvěřitelné, že toho byly schopné a byly k tomu ochotné. Jak dlouho se to dá vydržet, nevím.

Takže na atmosféře je to znát. Jsme unavení, podráždění, protože jsme vyčerpaní. Je to takové napjatější, ale myslím, že zatím se docela držíme. Nejsou velké konflikty. Řekla bych, že to jsou jen běžné provozní problémy, akorát jsou koncentrovanější. Samozřejmě se to pravděpodobně bude zhoršovat.

Zhoršení epidemické situace už tedy výrazně pociťujete? Přibývá případů, které potřebují hospitalizaci?

Rozhodně. A problémem je to, o čem se mluví celou dobu – domovy seniorů a ústavy sociální péče. Oni jsou tam velmi dobří a jsou skvěle nachystaní, ale troufnu si říct, že je otázka času, kdy se to mezi nimi rozšíří. Třeba v sociálním zařízení Paprsek teď mají poměrně hodně pozitivních pacientů a perfektně se o ně starají. Posílají nám opravdu jen pacienty ve špatném stavu. To bych vyzdvihla, že spolupráce je v tomto dobrá. Ale zase v Paprsku mají klientů podstatně míň, než je třeba na Sadové. Tam se to začíná objevovat a to teprve uvidíme.

Tím se dostáváme k otázce, která se také nepokládá snadno, ale v jakém stavu jsou pacienti v boskovické nemocnici. Šíří se teď různé teorie o tom, že nemocnice jsou sice plné, ale jsou tam lidé, kteří hospitalizaci vlastně nepotřebují.

Většina pacientů má mírný průběh a jsou doma. Když je člověk starší, má opotřebovanější tělo a má chorob víc, je potom jednodušší, aby ho koronavirus skolil. Ale jsou i takoví, a v tom je koronavirus zrádný, že i když jsou mladí a zdraví, můžou mít průběh velmi dramatický. Takže bych neřekla, že jsou u nás hospitalizovaní pacienti s lehkým průběhem.

Měli jste tedy i tady těžké průběhy u mladých lidí?

Ano, měli.

Mimochodem stíháte sledovat probíhající debaty o koronaviru na sociálních sítích a v médiích?

Ne. Já osobně to nestíhám, vždycky si počkám, co mně řekne vedení nemocnice.

Je něco, co by lidé pracující ve zdravotnictví od veřejnosti potřebovali? Můžou pro vás lidi něco konkrétního udělat? Krom toho, že na vás třeba myslí a vnímají vaši práci s respektem?

Zásadní je dodržovat ta opatření. Ona nejsou vyhlášena se záměrem někomu škodit, ale mají racionální základ. Takže určitě je dodržovat, pomáhat si i navzájem, protože pro lidi je to složité, když mají být v izolaci. Je potřeba, aby jim někdo dovezl jídlo, nákup, zajistil jim servis. Není to tak jednoduché, jako když má člověk chřipku, lidé potřebují i pomoc zvenčí.

No a potom aby lidé měli pro zdravotníky pochopení. Opravdu je těžké mít někdy dobrou náladu, třeba doma a podobně. Takže nezlobit se na ně, když třeba neodpovídají na zprávy a podobně.

Ochranných pomůcek máte dost? V tomto je situace oproti jaru lepší?

Oproti jaru je situace úplně jiná, pomůcek máme dost, na druhou stranu máme taky o dost víc pacientů. Takže nepociťuji nedostatek. Problém je s testováním, protože testovací sady pro náš analyzér není firma schopna dodávat v takovém počtu, jaký bychom potřebovali. Když se vzorky posílají do Brna, trvá to déle. Naše mikrobiologie do toho jde s ohromným odhodláním a také do toho investují čas a přitom toho musí mít už nad hlavu. Kvůli testovacím sadám nám to ale vázne, tady cítím nedostatek. Co se týče ochranných pomůcek, tak to zvládáme, tam už se jen hádáme, který respirátor míň táhne za ušima a který je lepší.

Na závěr si dovolím osobnější otázku: jak to celé prožíváte vy sama? Napadlo vás v minulosti jako lékařku, že byste se za svou profesní kariéru mohla dostat do takovéto situace?

To mě rozhodně nenapadlo. Bylo pro mě překvapivé, že jsem to dostala na starost. Je to rozhodně výzva a je to rozhodně náročné, protože nejsou žádná pravidla, není to něco, co by tady už bylo. Takže všechno tak vzniká, ale mám velké štěstí na to, že mám na oddělení lidi, kteří dělají svou práci dobře a přestože síly ubývají, tak pořád s nasazením bojují. A to se pak pracuje úplně jinak. Ale samozřejmě si myslím, že takovou situaci si nikdo z nás představit neuměl, zvlášť po tom, jak pěkně to proběhlo na jaře.

další rozhovory