Nastal ten pravý čas, abychom při putování zajímavými místy Boskovicka navštívili také některý ze zdejších zámeckých parků. Hned několik parků či bývalých obor má nejen historickou hodnotu, ale navíc jsou chráněny jako přírodní památky. Nejsou totiž jen ukázkami historického vývoje parků a zahrad, nýbrž hostí i ohrožené druhy rostlin a živočichů.
Přírodní památka je tou „nejméně přísnou“ kategorií zvláště chráněných území u nás, jak je definuje Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Dle představy zákonodárce je přírodní památkou možné prohlásit přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště vzácných nerostů nebo ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk. Právě to je případ zámeckých parků.
Na rozdíl od přírodních rezervací, které chrání celé ekosystémy (například les, rybník, rašeliniště), soustřeďuje se ochrana v rámci přírodních památek na konkrétní, přesněji vymezený předmět ochrany, například skalní útvar, vybrané ohrožené druhy rostlin či živočichů a podobně. Tento předmět ochrany je popsán ve zřizovacím předpisu dané přírodní památky.
Ale dost už strohého právnického jazyka. Pojďme se podívat do letovického zámeckého parku, vonícího právě všemi možnými vůněmi jara a hýřícího jasnými barvami. Park kolem zámku a přilehlé zalesněné svahy nad údolím Svitavy jsou chráněny jednak jako nemovitá kulturní památka, jednak jako zvláště chráněné území (přírodní památka). Jde o přírodně krajinářský park, jehož kompozice dokonale využívala svažité polohy k výhledům do okolí. Jeden z hlavních průhledů byl bohužel po válce porušen výstavbou vysokého komína u Tylexu, dřívější Faberovy textilky. Jak správně již před lety glosoval akademický malíř Jiří Brtnický, pohled na Letovice prostě bez komína nakreslit nelze. Rozvoj města byl od druhé poloviny 20. století spojen s hlavní železniční tratí Brno – Česká Třebová a projevoval se především výstavbou několika továren, textilních, strojírenských či jiných. Textilní fabriky sledovaly celý tok řeky Svitavy od Brna přes Svitávku, Letovice a Březovou až ke Svitavám. Dnes po mnoha z nich zůstaly jen ruiny.
Vraťme se však k objektu našeho zájmu, zámeckému parku. Na přelomu 19. a 20. století byl areál obohacen o řadu exotických dřevin, z nichž se však do současnosti zachovalo jen několik. Nápadné jsou třeba mohutné borovice černé. Jde o strom, který přirozeně roste v jižní Evropě od horských oblastí Balkánu přes východní předhůří Alp až po střední Itálii a poloostrovy Krym i Malá Asie. Roste také v severní Africe a na Kavkaze. Jeho původní výskyt zasahuje i do střední Evropy až zhruba k Vídni, dál na sever ho rozšiřoval uměle člověk. I v Čechách a na Moravě se černá borovice hojně využívala k zalesňování suchých, jižně orientovaných strání s mělkou půdou, které neměly jiné využití než jako příležitostné pastviny ovcí a koz. Především v okolí Prahy, na vltavských stráních, byla takto zničena řada cenných lokalit teplomilné fauny a flóry. Název této borovice (černá) je velmi výstižný, stačí se podívat na její tmavou korunu. Jehlice má delší a šišky větší než naše domácí borovice lesní, zvaná též sosna.
Největší pozoruhodností letovického parku byla ovšem ambroň západní, u nás mimo arboreta jen zřídka se vyskytující severo- a středoamerický strom. Rostla u jezírka poblíž zámku, před několika lety však bohužel vzala za své. Škoda, že si ji odtud nepamatuji. Než jsem se stal obyvatelem Letovic, do zámeckého parku jsem se dostával jen výjimečně a vzácný strom jsem neznal. Dále se v parku můžete setkat s mohutnými buky, javory, habry či olšemi.
Víc než ztráta ambroně mne však mrzí vymizení medvědího česneku. V kapitole knihy Přírodní poměry Boskovicka (Vlastivěda Boskovicka, svazek 1) píší J. Lacina a F. Mlateček, že česnek medvědí je v listnatých porostech vzniklých přirozeným náletem při okrajích parku místy až dominantní. Bejvávalo! Já ho ještě pamatuji z dolní části parku u ramene Svitavy, letos na jaře jsem tam však už nenašel ani rostlinku! A to je medvědí česnek v příznivých podmínkách doslova plevel. Jenže proti nájezdům neukázněných sběračů jeho listů nemá šanci. Česnekové pesto po italském vzoru se stalo módní záležitostí, je propagováno v televizi, na internetu i na stránkách populárních časopisů. Někteří nenechavci kvůli němu ničí poslední zbytky oku lahodící přírody.
Park vznikl vedle zámku, původně hradu, jehož počátky jsou nepříliš jasné. Zakladatelem hradu byl v polovině 13. století patrně jistý Heřman, o němž však není jasné, ke kterému rodu patřil. Od roku 1322 se jako držitelé Letovic uvádějí páni z Ronova, honosící se erbem se zkříženými ostrvemi (německy Ronne, kmínky s osekanými větvemi, které sloužily například jako primitivní žebříky v rudných dolech). Ostrve na žlutém (původně zlatém) poli jsou dodnes v letovickém městském znaku. Posledním Ronovcem na Letovicích byl můj jmenovec Hynek, o němž není jasné, zda se dožil dobytí hradu husity v roce 1424.
Následně se o Letovice dělili příslušníci místní větve pánů z Boskovic a pány z Lomnice. Až známému humanistovi Ladislavovi z Boskovic se podařilo roku 1505 panství scelit. Jeho syn letovické zboží prodal a pak se majitelé střídali. Za třicetileté války dobyli hrad Švédové. Od roku 1724 vlastnili panství Blümegenové, kteří v Letovicích založili textilní manufakturu (v podobě zmíněné továrny Tylex vlastně existuje dodnes). V té době byl již hrad asi sto padesát let přestavěný na renesanční a později barokní zámek. V roce 1820 získal zámek maďarský rod Kálnoky. Jindřich Kálnoky nechal zrušit velkou část opevnění a postaral se o pseudogotickou úpravu stavby, která dala zámku současný vzhled.
Jednou jsem měl dokonce možnost setkat se s panem hrabětem Alexandrem Kálnokym (narozen 1924), který s rodiči pobýval střídavě v Číčově na Slovensku (poblíž Komárna) a v Letovicích. Jako student vysoké zemědělské školy byl v závěru roku 1944 povolán do armády. To už Němci obsadili Maďarsko, když se předtím šéf maďarského státu Horthy pokusil přejít na stranu Spojenců. Poslali ho ke spojařům stavět telegrafní sloupy. Budapešť byla už v té době v obklíčení, po ústupu do Rakouska Alexander zběhl, přes Vídeň, Mikulov a Brno se nakonec dostal do Letovic.
Jeho vzpomínky na konec války zaznamenal můj strýc a letovický učitel Milan Illa v knize Hrabata Kálnoky a Letovice (1998):
Pamatuji si poslední den přítomnosti Němců v Letovicích. Dolů do parku, kde je druhá brána, natahali velké kanóny a také dvacet, třicet nákladních aut. Postavili je jedno vedle druhého a pak je zapálili. Na jednom autě byly rakety, které začaly vybuchovat. Byla to spoušť…
Letos v květnu od těch událostí uplyne tři čtvrtě století. Podle Benešových dekretů byl letovický zámek Kálnokyům v roce 1945 zabaven. Rodina postupně odcházela do ciziny, Alexander zůstal v Letovicích jako poslední až do předjaří 1948 a pokoušel se s pomocí advokáta velkostatek zachránit. Korespondoval s Národním výborem v Letovicích a taky jezdil s traktorem, za kterým tahal „mašinu“, která žala obilí a vázala slámu do balíků. Bylo totiž řečeno, že kdo na půdě pracuje, tomu patří. Přesto však byl vyzván, aby zámek opustil, jinak mu hrozili vězením.
Tak co jsem mohl dělat? Bylo to… já si to ještě dobře pamatuji… padal takový lehounký snížek… měl jsem s sebou malého psa… Odcházel jsem s mladým psem, abych nebyl tak sám. Vedle zámecké terasy stojí malá věž a v ní bývaly schody a dole dveře a těmi se mohlo vstoupit do obory. Jí jsem prošel směrem ke klášteru. Nic jsem neměl, jenom pes mě doprovázel. Jeden větší kufr, nic víc, mně někdo ze dvora odvezl koňmo na nádraží. Pak, jak jsem jel vlakem na Brno, popatřil jsem na letovický zámek a pomyslel jsem si: Jestlipak ho ještě v životě uvidím?
Pan hrabě letovický zámek znovu uviděl až jako starý člověk, většinu života prožil v Austrálii. Poprvé si troufl přijet do Letovic v létě 1989. Po sametové revoluci pak usiloval o navrácení majetku cestou restitucí. Zámek po určité době skutečně získal, ostatní majetek (zemědělskou půdu a především lesy) se mu však vysoudit nepodařilo. Svědčí to o pochybném řešení některých restitučních kauz v České republice. Pokud totiž jako Maďaři Kálnokyové opravdu podléhali Benešovým dekretům, neměli získat nic. Jestliže se však na ně dekrety nevztahují, protože, jak tvrdí, za války pomáhali francouzskému odboji, měli získat majetek celý. Jedině z výnosu majetku totiž mohli rekonstruovat letovický zámek, který byl po roce 1945 účelově využit a značně zdevastován (mimo jiné se v něm vystřídala armáda či učňovský internát). Po několika letech Alexander (či Šándor, jak byl v rodině nazýván), tahanice kolem letovického majetku vzdal, a zámek s parkem prodal jinému soukromému majiteli. Zámecký park později za symbolickou částku odkoupilo město. Pamatuji si pana hraběte jako sympatického obtloustlého pána v kalhotách se šlemi, který jezdil trabantem! Na lepší auto zřejmě neměl. Můj strýc si s ním ještě dlouho vyměňoval vánoční přání, než pan hrabě v roce 2017 zemřel.
Nakonec se musím zmínit o bobrech. Tento zajímavý hlodavec byl v českých zemích vyhuben počátkem 18. století, nejpozději na Třeboňsku. V jižních Čechách ale kníže Schwarzenberg ještě nějakou dobu choval bobry přivezené z Polska. Žili v takzvaných bobrovnách, obdélníkových domcích obehnaných silnou zdí, zapuštěnou hluboko do země, aby se bobři nemohli podhrabat. Poslední bobr z bobrovny na rybníce Rožmberk pošel roku 1882. Na více než sto let naše řeky osiřely. V roce 1991 však byli zásluhou hydrobiologa profesora Otakara Štěrby vysazeni bobři v Litovelském Pomoraví na Olomoucku. Opět se k nám dostali z Polska. A daří se jim díky přísné ochraně obsazovat další a další území. Šíří se nejen z Litovelského Pomoraví, ale také z Rakouska či Německa (například do Českého lesa). Řeku Svitavu oživili hned v několika úsecích. Jsou to tvorové velice přizpůsobiví a vynalézaví. Vůbec jim nevadí žít v blízkosti člověka, v Letovicích lze nalézt známky jejich pobytu (ohryzané stromy, skluzy do vody) hned na několika místech. Zahlédnout se mi je však dosud nepodařilo, jsou velice plaší.
U ramene Svitavy v zámeckém parku mají i své nory, ústící více otvory jak na povrchu, tak pod vodní hladinou. A zdatně se tady činí, pokáceli už několik vrb, vyhledávají totiž stromy s měkkým dřevem. Mají vlastně štěstí. Před několika lety, v rámci protipovodňových úprav, Povodí Moravy opevňovalo kamením a betonem břehy řeky. Vodohospodáři tak chtěli učinit i v zámeckém parku, rameno řeky zde tvoří jeho hranici. Obávám se, že by tomu státní ochrana přírody nedokázala zabránit, postavili se však proti tomu zástupci továrny Tylex, která z řeky odebírá vodu. Ekonomické argumenty zabraly. Zakalení vody při úpravě koryta by továrnu značně poškodilo, patrně by požadovala od státu finanční náhradu. To zachránilo břehové porosty a umožnilo bobrům najít v zámeckém parku nový domov.
Právě teď, na přelomu dubna a května, je podle mne letovický park nejkrásnější. Ještě hezčí, než když jej podzim zbarví sytými barvami žloutnoucího a rudnoucího listí. Nejlepší chvíle se tam vydat!
