Když jsem dnes ráno vyvářela v hrnci na plotně další dávku podomácku vyráběných roušek, zaplnila prostor ta zvláštní vůně vyvářeného prádla a vytáhla z mojí paměti hluboce zasunutou vzpomínku na dětství.
Takhle to vonívalo v naší bytovkové prádelně. Ta místnost mě jako dítě přitahovala a děsila zároveň, protože to byl prostor naplněný párou a hlukem obrovské bubnové pračky, která zde byla nejdůležitější. Řvala a sténala a její víko nadzvihovala mydlinová pěna valící se na zem. A já jsem v těch mydlinách poskakovala v gumáčkách a představovala si ledacos – třeba moře a mořský příboj – a těšila se, až bude dopráno a ten obrovský stříbrný buben maminka vyndá, budeme ho vytírat hadříkem a já si do něj vlezu!
Tomuto prostoru ovšem vládla v krátké zástěrce moje maminka, která mávala obrovskou vařekou – myslím, že se tomu říkalo kopist – a míchala vařící se prádlo v kotli, pod kterým se topilo dřevem. A pak tou vařekou přenášela vařící prádlo do pračky a odtud po vyprání do obrovské vany na máchání, do které jsme se se sestrou vešly celé, ale nesměly jsme se k ní přibližovat, abychom se neutopily. A taky jsme se musely držet v koutě, abychom se neopařily. Maminka s tím bidlem vypadla jako svatý Jiří a mně připadala jako hrdinka.
A pak se prádlo v každém počasí nosilo ven a věšelo na šňůry, aby se navonělo „ozónem“, jak říkal tatínek, který této alchymii ovšem pouze přihlížel. Tato část hry se brzy stala mým úkolem a někdy, když foukalo, to byla skutečná bitva s větrnými mlýny! Ale byla jsem pyšná na svou dospělost a svěřený úkol, někdy jsem brblala a možná i odmlouvala, nicméně vždycky jsem úkol splnila a přimyslela si příběh princezny zakleté mezi vlající cíchy.
Ale to ještě není konec tohoto náročného procesu, kterému se říkalo „velké prádlo“, a na který si člověk musel zapsat termín do deníčku, aby mu prádelnu někdo nevyfouknul. Pak přišla na řadu sušárna. Také skvělé místo s obrovským stolem, mandlem a zasouvacími sušáky na velké kusy prádla, takové obří stojaté šuplíky s dřevěnými ráhny, kde jsme sice nikdy prádlo nesušili, ale zato se tam skvěle hrálo na cokoli. A maminka mandlovala, my jsme skládaly kapesníky a utěrky a u toho si zpívaly oblíbený repertoár, od lidovek Teče, voda, teče nebo Ach synku, synku až po Baletku Lenku od Milušky Voborníkové. Ano, byl to čas Hrdého Budžese.
Když se potom domů koupila automatická pračka, uvědomila jsem si, jak obrovskou dřinou to praní dřív bylo, jak se práce urychlila a zjednodušila. A kolik se ušetřilo času! Celá sobota! Ten nabytý čas byl vzácný a bylo třeba ho řádně využít, takže jsme potom chodili na procházky a jezdili na výlety a v autě si zase zpívali, protože autorádio ještě neexistovalo. Oblíbená automobilová písnička byla Na tu svatú Katerinu, kterou zase miloval velitel vozu, tatínek.
A tak když dnes sklízím z balkonu profoukané svršky, které především v zimě voní „ozónem“, myslím na to, že už nás v bytovce moc není, kdo své prádlo dáváme uschnout na čerstvý vzduch. A že je nás čím dál míň, kteří pamatují, jak moc nám ty domácí mašinky usnadnily život a přidaly času, kterého stejně stále nemáme dost a neumíme ho využít. Mám moc ráda slova Martina Heideggera, že „technika překonala všechny vzdálenosti, avšak nepřinesla žádnou blízkost,“ která zcela vystihují můj pocit z naší přítomnosti.
Nechci, aby tyto řádky byly nějakou oslavou časů minulých. Spíš mají být připomenutím, že to společné zpívání s maminkou a moje přítomnost u domácích prací, které jsme si zpříjemňovaly, jak jen to šlo, byl čas velké blízkosti a vzájemnosti, na který teď s obrovskou láskou vzpomínám. Třeba nás teď ty roušky mají naučit znovu blízkost najít. I za situace, která setkávání nepřeje.
