Vývoj opatření proti šíření koronaviru zatím postupuje velice rychle. A společnost ukazuje, jak může být flexibilní. Jeden den vypadáte při nákupu s rouškou trochu jako vetřelec, za dva dny už jako vetřelec vypadá ten, kdo roušku nemá, a za další den už jsou roušky povinné.
Další a další opatření postupně nabíhají, nejsou příjemná, ale neprožíváme zrovna epochu doby příjemné a musíme se s tím vyrovnat. Z úst odborníků opatrně zaznívá, že v různých obměnách může tato epocha trvat docela dlouho. Někdo mluví o třech měsících, někdo o pěti měsících a někdo dokonce o dvou letech.
To není strašení. Všem je nám asi víceméně jasné, že po třiceti dnech se opatření nezruší a nezačneme žít, jako jsme žili před prvními omezeními. Důležité je udržet si také víru a odhodlání v to, že to zvládneme. Nezvládneme to ovšem sami, nezvládneme to bez solidarity a spolupráce, nezvládneme to jen dodržováním nějakých nařízení a pravidel.
Musíme počítat s tím, že bude třeba hodně solidarity, přímé pomoci, spolupráce a obětavosti. Vidíme to už dnes, asi nejlépe na šití nedostatkových roušek, ale i v dalších dobročinných aktivitách.
S přibývajícím časem budou tyto aktivity nejspíš stále více potřeba. Může přibývat těch, kteří potřebují zajít nakoupit, dovézt oběd, vyvenčit psa. Zároveň poroste únava, protože dlouhodobá starost a péče jsou vysilující.
I proto je potřeba už teď na začátku vybudovat dobrý organizační systém, který jednotlivé síly propojí. V lepším případě ho nebudeme potřebovat, ale měli bychom být připraveni spíš na ten horší. Město to nezvládne bez dobrovolníků a dobrovolníci bez zázemí velkých institucí můžou zbytečně utopit část své energie.
Někde už to pochopili. V Praze vzniká dobrovolnické centrum pod záštitou radnice, ale nemusíme se dívat zrovna do Prahy. Nedávno se kvůli odmítání postižených spoluobyvatel stala terčem celostátního pohoršení Svitávka, dnes může jít příkladem. Na radnici se šijí roušky, školní jídelna vaří obědy, nejzranitelnější skupinu seniorů obchází dobrovolníci, starosta natáčí video, ve kterém uklidňuje občany, vysvětluje jednotlivé kroky a opatření, upozorňuje na rizika. A aktivity koordinuje.
Vytvořit spíše robustní a dobře fungující systém pomoci, který propojí město, profesionální pomáhající instituce a také občanskou společnost, je nutnost. Můžeme se rychle dostat do situace, kdy bude potřeba řešit víc než to, že stát nemá roušky a ty chybí v domovech seniorů i u lékařů. Navíc dnes ani nemáme dobrou představu o tom, kolik seniorů třeba pomoc potřebuje a kolik ji potřebovat bude, mají-li opravdu zůstat chráněni.
Když píšu tento text, začíná devatenáctý den po výskytu prvního případu v naší zemi. Nechci říkat, že jsme v Boskovicích zatím udělali málo, ačkoliv jinde zjevně zvládli víc. Je potřeba pustit se do toho také a začít spolupracovat. S vědomím, že to může trvat dlouho.
