S otcem Špidlíkem jsem se nikdy osobně nesetkal. Jako řadový katolík znám záznamy rozhovorů s ním, jeho promluvy ve Vatikánském rozhlase a pár knih. Samozřejmě mě v prvé řadě oslovilo, že se narodil tu v Boskovicích, a proto jsem se chtěl o svém váženém krajanovi něco dozvědět. Rád bych se s vámi podělil o několik myšlenek, kterými otec Špidlík ovlivnil mou víru.
Protože jsem se ke Kristu přihlásil až po dlouholeté zkušenosti s východními náboženstvími a křest přijal teprve před několika lety, bylo mi od začátku blízké, že otec Špidlík například jógu neodsuzuje šmahem jako působení zlého ducha. Ačkoli ve shodě s učením církve upozorňuje na případná nebezpečí spojená s touto praxí, vidí cvičení jógy jako vhodné pro člověka žijícího ve městě, který už není v kontaktu s přirozeným pohybem. Z jógy ovšem nikdy nelze vytrhnout její duchovní složku, což je podle otce Špidlíka pro moderního člověka, který touží obnovit jednotu tělesnosti a duchovnosti, výhodou, neboť správný tělesný postoj nám mimo jiné pomáhá soustředit se při modlitbě.
Otec Špidlík se mi proto jeví jako bytostný realista: nevychází z idejí, na jejichž základě by hodnotil skutečnost, ale z toho, co před sebou vidí. Učí, že spojením idejí a reality je osoba, která je utvářena konkrétními vztahy s dalšími osobami. Právě z tohoto důvodu nemusel otec Špidlík hovořit o ekumenických setkáních, ale o tom, že byl navštívit své přátele z východní církve.
Stejně tak v mravní oblasti otec Špidlík zdůrazňoval, že není dobré řídit se jen vnějšími morálními nároky. Vedle pouhého vyhýbání se hříchu je třeba také očišťovat své srdce. Otec Špidlík proto dnešnímu světu zprostředkovával jak poznání otců pouště, tak praxi modlitby srdce, jak ji zná východní církev: opakování Božího jména, přizpůsobené přirozenému rytmu dechu nebo dokonce tlukotu srdce.
Srdce, které otec Špidlík nechal umístit do svého kardinálského znaku a které je také středem památníku, jenž mu bude v Boskovicích odhalen, však není pouhým symbolem citu nebo dokonce afektivního prožívání víry. Je to celistvost osoby, vnitřní člověk.
Spiritualita srdce je přínosem Slovanů křesťanskému světu. Otec Špidlík, inspirován Vladimirem Solovjovem, vkládal do Slovanů velké naděje. Nešlo o politické slavjanofilství, ale například o typickou zkušenost nás Čechů, kteří jsme si osvojili „západní“ vzdělanost, v mnohém ale nezapřeme svou „východní“ povahu, což může vést jak k rozporům, tak i k celistvějšímu uchopení světa – a také víry.
Často se zmiňuje, kterak otec Špidlík vyprávěl vtipy. Musím přiznat, že ne vždy se jeho humoru směju. Spíš se pousměju, nikdy se však neušklíbnu. Důvtip a vtip jsou více než styl otce Špidlíka. Těmito nástroji dokázal uvolnit škrobenou atmosféru, ale také otevřít cestu k závažnějším tématům. A tak, přestože otce Špidlíka znám jen zprostředkovaně, oslovuje mě jako laskavá osoba, která se nenechá vláčet ideologiemi, duchovní otec, jenž bystře naslouchá přítomnosti.
Člověk dneška prahne po duchovním poznání, a proto nezřídka cestuje do dalekých zemí, navštěvuje různé semináře nebo se zabývá východními naukami, z kterých však vypreparoval etické nároky, které se mu nehodí. Otec Špidlík je pro mě jedním a prvním z těch, kteří mi ukázali poklady křesťanské duchovní praxe, které na první pohled nevidíme, protože nám je zastírá někdy oprávněné podezření, že církev z víry učinila rozumový a mravnostní výkon. Otec Špidlík nabízí syntézu: Písmo nám není dáno k tomu, aby „nahradilo“ hlas Ducha v našem srdci, ale je „lékem“ k očištění srdce, abychom hlas Ducha zase slyšeli. Proto je zapotřebí všechno přijímat „podle Ducha, a ne podle litery“.
