Skončily volby do Evropského parlamentu. Ve chvíli, kdy píšu tento komentář, ale ještě neznáme výsledky, protože musíme čekat, až se uzavře poslední volební místnost v celé Evropské unii. Zatím můžeme přemýšlet třeba o tom, co pro nás myšlení na evropské úrovni vlastně znamená. Třeba pro nás v Boskovicích.
Z nejrůznější předvolebních debat, komentářů a rozhovorů mě nejvíc zaujala slova, která pronesl v rozhovoru pro Respekt Jonathan Ledgard, bývalý zpravodaj týdeníku The Economist v Praze. V Čechách žije dodnes, i když už se věnuje jiné profesi, a o Češích říká: „Myslím si, že ani zdaleka nenaplňujete svůj potenciál. Cítím tu dva problémy. Češi si myslí, že jsou malí – to není pravda, malé je třeba Estonsko. Jste středně velkou zemí, srovnatelnou s Nizozemskem. A zadruhé si Češi myslí, že jsou chudí, což samozřejmě také není pravda. Myslím, že právě kvůli těmto mylným představám nemáte moc jasnou představu o tom, jaká je vaše role ve světě. Máte tolik obyvatel jako Švédsko – a teď si srovnejte dopad Švédska a Česka na mezinárodní dění.“
Ta slova mi přijdou velmi trefná a mám dojem, že perfektně sedí i na Boskovice. Ani my jako město podle mě nenaplňujeme svůj potenciál, ale máme tendenci se umenšovat a podceňovat. Ani Boskovice přitom nejsou zase tak malé a nejsou ani tak chudé.
Velmi zajímavě to lze pozorovat na našich debatách o investicích, které město čekají. V poslední době se před námi otevřelo několik návrhů, které svým řešením obvyklé podstřelování našeho potenciálu překračují: návrh komunitního centra s knihovnou architekta Zdeňka Fránka nebo návrh zástavby proluky U Koupadel Smiljana Radiće. Je před námi ještě stavba sportovní haly, ale zde zatím nevíme, jak náročné na provedení vedení města bude. Především u knihovny, ale i u dalších investic často zaznívá argument, že „na to nemáme.“ Není ale právě tohle ten příklad nenaplňování potenciálu? Příklady totiž dokazují, že my „na to máme.“
K úvahám o tom, jestli si Boskovice mohou, nebo nemohou dovolit komunitní centrum s knihovnou, nabízím jedno zajímavé srovnání. Při zpracovávání aktuálních informací z radnice jsme se věnovali i dokončení rekonstrukce letního kina a napadlo nás spočítat, kolik rekonstrukce bude stát. Samozřejmě ještě nemáme finální čísla, protože poslední etapa má být dokončena přibližně za rok. Když však sečteme dosavadní náklady a odhad na zbytek prací v letošním a příštím roce, dostaneme se na celkovou částku cca 50 milionů korun. A to není vůbec málo.
Částka výrazně převyšuje původní odhady a celkově představuje jednu z největších podobných investic města za pár posledních desetiletí. Město ji zvládlo bez výraznější pomoci z dotací, příspěvek státu byl v podstatě minimální. Je pravda, že těchto 50 milionů korun se rozprostřelo do devíti let, kdy rekonstrukce probíhala. Jenže při podrobnějšímu pohledu zjistíme, že v prvních čtyřech letech byly proinvestovány jen 2 miliony korun a v pátém roce další 2 miliony. Hlavní zátěž takřka 46 milionů tak spadla na roky 2017–2020.
Tohle všechno město zvládlo tedy nejen bez dotací, ale i bez úvěru a dokonce – což mi přijde nejzajímavější – i bez řečí. Přestože se cena oproti odhadům prakticky zdvojnásobila a přestože se vedení města nakonec v několika konkrétních věcech rozhodlo pro velkorysejší řešení. Nikdo neprotestoval, že je to zbytečné, nad poměry, že na to nemáme, případně že není spočítaná návratnost takové investice. Letní kino totiž chceme, jsme na něj pyšní a dokázali jsme se shodnout na tom, že ho chceme opravit co nejlépe. Nakonec včetně patřičného technické vybavení. Za celou dobu se proti investici prakticky nezvedl jediný kritický hlas. Svou zátěží pro rozpočet je přitom zcela srovnatelná s investicí do knihovny za sto milionů, kterou můžeme rozložit na deset let.
Letní kino přitom představuje i hezký příklad toho, jak takové myšlení na evropské úrovni může vypadat v boskovické praxi. Díky tomu máme areál, který náš potenciál rozhodně nepodstřelil. Podobné nároky bychom měli chtít naplnit i od knihovny, od zástavby proluky U Koupadel, od sportovní haly či od Červené zahrady. Pokud někdo kritizuje architektonický styl Zdeňka Fránka či Smiljana Radiće, rozumím mu, každý máme nějaký vkus. Musí ale nabídnout jiné řešení na podobné úrovni. A ne že by nám místo co nejlepšího architektonického návrhu sportovní haly měla stačit krabice v podobě montovaného velkoskladu.
Myslet evropsky tak mimo jiné znamená mít na vědomí, že nejsme ani tak malí, ani tak chudí, jak se někdy tváříme, když se nám do něčeho nechce. Když chceme něco takzvaně ošvejkovat.
My ale nežijeme v jiných Boskovicích než ti, kteří stavěli gymnázium, zelenou školu, nemocnici nebo oba kostely, zámek, panský dvůr či rezidenci. Je to to stejné město.
Slovo ošvejkovat jsem zvolil záměrně. Bývalý novinář The Economist Jonathan Ledgard totiž v odpovědi na otázku, co by se s tím podceňováním Čechů mělo dělat, navrhuje řešení velmi zajímavé pro milovníky české literatury: „No, kdybych mohl udělat jednu věc, tak bych vzal pušku a zastřelil Švejka. Vím, že zjednodušuji, ale řekl bych, že v české duši probíhá manichejský souboj mezi cynickým Švejkem a odpovědným, idealistickým Čapkem. Vždycky jsem Švejka nesnášel. V době svého sepsání dával smysl, probíhala zbytečná válka, Češi a Slováci trpěli a umírali v rakousko-uherské armádě. Ale tenhle Švejk nepatří do 21. století. Nejlepší pro český národ by bylo zbavit se ho.“
Dodávám jen, že zbavit se švejkování by bylo v 21. století dobré i pro Boskovice. Máme před sebou pár pěkných příležitostí, na kterých můžeme dokázat, že umíme myslet evropsky a naplnit svůj potenciál.
