Snad si někteří z vás, milí čtenáři Ohlasů, vzpomenete, že jsem jméno Rudolfa Battěka vzpomínala před časem v souvislosti s boskovickou židovskou rodinou Langerů. Eliška Langerová z této rodiny přežila dobu války v těch nejhrůznějších podmínkách vyhlazovacího tábora Osvětim a vrátila se zpět do rodných Boskovic. Její dcera Dagmar Brzická se v době svých studií v Praze seznámila se Rudolfem Battěkem, Židem původně ze Slovenska, za něhož se posléze provdala. Naše vyprávění bude dnes patřit tomuto mimořádnému člověku, od jehož úmrtí letos 17. března uplynulo pět let.
Rudolf Battěk se narodil 2. listopadu 1924 v Bratislavě v rodině českého sociálního právníka, rodina byla v roce 1939 nucena opustit Slovensko a přestěhovat se do Prahy. Zde se v ČKD Rudolf vyučil strojním zámečníkem a zapojil se do protinacistického odboje. Po válce roku 1947 podnikl se dvěma přáteli pěší túru Polskem, o které přinášel řadu reportáží a rozhlasových pásem. Svět se zdál pro mladého inteligentního muže nadějným, avšak i on se měl ocitnout v soukolí nemilosrdného režimu, který se v únoru 1948 dostává k moci.
Na nově vzniklou situaci reaguje Rudolf po svém – v noci před pohřbem Jana Masaryka se dvěma přáteli přivazuje přes ústa sochy Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze rudý šátek jako symbol odporu proti nastupující cenzuře a komunistické propagandě. Přes to všechno se mu podaří nastoupit ke studiu na fakultě společenských věd Vysoké školy politické a sociální, kde potkává Dagmar Brzickou z Boskovic, která se stává jeho ženou a celoživotní oporou. Rudolf Battěk po ukončení studií pracuje jako ekonom, pro neúčast ve volbách je však nucen vedoucí pozici opustit a pracuje nadále v dělnických profesích.
Zde vykonával svůj vlastní sociometrický výzkum, na základě čehož byl v roce 1965 přijat jako odborný pracovník do Sociologického ústavu ČSAV. Do politiky vstoupil v březnu roku 1968, kdy založil KAN (Klub angažovaných nestraníků), poté byl kooptován do nově ustavené České národní rady a dokonce i po srpnových událostech roku 1968 trval na tom, aby ČNR fungovala jako skutečný parlament, kde se střetávají různé názory a reflektuje se dramatická situace země.
Po sepsání petice Deset bodů, ke které se mimo jiné připojili Václav Havel, Ludvík Vaculík či Emil Zátopek, je Battěk zbaven poslanecké imunity, zatčen a obviněn z trestného činu podvracení republiky. Po třináctiměsíční vazbě je propuštěn a uplatnění nalézá jako vrátný ve Státním statistickém úřadě, později jako soustružník a čistič výloh.
Jeho perzekuce tím ovšem nekončí, začíná série policejních výslechů a vězení, kde Battěk s pauzami strávil nakonec 9 let. Nejdelší trest dostal jako mluvčí Charty 77. Tenkrát bylo vězení tak kruté, že ztrácel dokonce svůj pověstný smysl pro humor, kterým bavil celé disidentské hnutí. Z jeho kuriózních historek byla populární ta, kdy unikl svým estébáckým pronásledovatelům v tramvaji v přestrojení za ženu a neváhal si obout střevíce s vysokými podpatky. Pak už dále unikat nešlo.
Velkou posilou byla Rudolfovi celá jeho rodina, zvláště pak Dagmar, která jej přivedla k pravidelnému cvičení jógy a tím také k svébytné politické a životní filozofii. Výsledkem těchto úvah byly dopisy z vězení, které vyšly opakovaně samizdatově i nakladatelsky a patří mezi to nejlepší, co u nás v tomto žánru vzniklo.
Návrat Rudolfa Battěka po listopadu 1989 do vysoké politiky se sice konal, ale neměl dlouhého trvání. V obnovené sociální demokracii zastával názory odlišné od většinových postojů, byl obviněn kromě jiného, že vytvářel „druhé centrum ve straně“, a nakonec v červnu 1990 byl ze sociální demokracie vyloučen. Nicméně i přes tuto skutečnost se Rudolf Battěk v prvních svobodných volbách stává předsedou Sněmovny lidu a místopředsedou Federálního shromáždění, zatímco samostatně kandidující sociální demokracie zcela propadla. Následoval Battěkův volební neúspěch v roce 1992 a pak už jen jeho smířený a žádnou záští neživený odchod z vrcholné politické scény.
Poslední léta svého života trávil už jako vdovec střídavě v Praze a Boskovicích. V rodišti své ženy trávil vždy jarní a letní měsíce v domě Langrových na Plačkově ulici č. 9. Ráno vstával brzy a jeho první kroky vedly vždy do Krajíčkova knihkupectví na Masarykově náměstí, kde tenkrát prodávala knihy, noviny a časopisy moje maminka. Pan Battěk si zakoupil denní tisk, probral s mojí maminkou důkladně politickou situaci a vracel se domů. Potkávala jsem jej často při své průvodcovské činnosti, vždy zdvořile a s úsměvem pozdravil, někdy jsme spolu vyměnili pár vět. I když tento rodák z Bratislavy většinu života strávil v Praze (poznal ovšem kriminály například v Litoměřicích či Opavě), v Boskovicích pobýval zjevně velmi rád a k historii naší židovské čtvrti neodmyslitelně patří.
