Blíží se prosincové jednání boskovického zastupitelstva, které by mělo rozhodnout záležitost, se kterou se město trápí už dlouho a hlavně nikoliv poprvé: totiž kde bude stát sportovní hala. Jakou stavitelskou blamáží dopadl první pokus, všichni víme. Varianty jsou nyní dvě – sportovní areál v Červené zahradě a prostor na místě dvou tělocvičen u základní školy na Sušilově ulici. Tělocvičny by se musely zbourat a nová hala by se propojila ještě s objektem jízdárny. Mimo jiné se tak možná rozřeší i otázka, která mě na celé věci popravdě zajímá možná nejvíc: Co bude s jízdárnou?
Celý komplex památkových budov, do kterého vstupujeme vlastně hned po projití uličkou ústící z boskovického náměstí do spodní části Hradní ulice, je unikátní. Zcela specifického ducha má pak právě ta část, do které sejdeme, když se pod zámkem vydáme směrem ke skleníku, okolo nádherného jinanu.
Parkový areál končí letním kinem. Nevím, co by památkáři říkali, kdyby zde chtěl někdo takovou stavbu vybudovat dnes, ale pro mě je vlastně dobrým příkladem toho, jak se mohl odvážný a vlastně megalomanský záměr stát velmi přirozenou a funkční součástí starého světa zámku, empírového skleníku a novogotické jízdárny. Na okraji památkové zóny z jedné strany a na okraji lesa ze strany druhé vzniklo letní kino, které výrazně pomohlo a pomáhá vdechnout této části města život, což nakonec dobře doplňuje i kulturní provoz ve skleníku a snad i klub v bývalé konírně. Jediná budova, která se na to dnes dívá trochu posmutněle, je právě novogotická jízdárna.
Vdechnout opravdový život a smysl specifickým památkovým stavbám jistě není jednoduché. Na příkladu celého boskovického komplexu se to dá velmi dobře pozorovat. Když ponecháme stranou ty největší a nejmonumentálnější stavby – hrad a zámek – můžeme to vzít popořadě: rezidence, panský dvůr, takzvaný klášter, skleník, jízdárna. Historie těch budov za posledních 25 let opravdu pestrá. A možná by se z ní dalo usoudit, že nejlepším a nejjistějším vlastníkem a hospodářem je nakonec město. Přerod rezidence v hlavní sídlo muzea není ještě zcela dokončen, ale rozhodně je velmi přínosný nejen pro budovu, ale pro celou památkovou zónu a vůbec pro Boskovice. Adaptace zámeckého skleníku zpět na kulturní prostor je z několika ryze technických důvodů problematická, ale při vzpomínce na diskotékový provoz v této nádherné budově na kritické poznámky asi rychle zapomeneme. Obě budovy jsou příkladem toho, že je město dokázalo získat, převzít, vymyslet jim vhodnou funkci, pěkně je opravit a zajistit jejich plynulý provoz. Co víc si přát? Podobně k dobrému teď snad, byť trochu klopotně, směřuje rekonstrukce letního kina.
Máme zde však i jeden příklad dobrého rozvoje objektu v soukromých rukou, a to je budova kláštera. Fungující hotel a restaurace v opět pěkně opravené budově, navíc ještě s odvážnou, ale zdařilou moderní přístavbou. Opět výrazný pokrok během posledních let a navíc funkce objektu, která opět navazuje na zaměření celého areálu a podporuje jeho život a prosperitu.
Opačným případem je bohužel dosavadní příběh panského dvora. Po letech v různých soukromých rukou je stav budovy v srdci celého města hrůzný. Kdysi zde bývala kulturní a společenská oáza, postupem času se vzácná barokní budova proměnila v nehezký pustnoucí komplex. Nutno dodat, že to není věcí posledního majitele, který budově dopřál alespoň kosmetické vylepšení vzhledu, což je minimálně při pohledu z Hradní ulice docela zásadní, a vehementně se snaží zajistit jí i příslib budoucího rozvoje. Po vyčerpávajícím procesu se také podařilo najít shodu mezi památkáři a architekty navrhujícími takovou příští podobu panského dvora, která by umožnila jeho ekonomický provoz. A to je skvělá zpráva. Teď už si můžeme jenom přát, aby se situace v dohledné době vyřešila a posunula. Budova panského dvora má jistě nezměrný potenciál pozitivního přínosu pro život památkové zóny a centra města.
Poněkud stranou nejen ve smyslu fyzickém, ale také co do veřejné diskuse, stojí budova jízdárny. Její stav není o nic lepší než je tomu v případě panského dvora. A také ona bývala fungujícím centrem – tentokrát sportovního dění. Zanedlouho se na zasedání zastupitelstva dozvíme, jestli takovou šanci dostane znovu.
Osobně nedokážu přesně posoudit, jestli by pro sportovce byla lepší hala v Červené zahradě nebo u školy na Sušilově ulici. Boskovicím halu přeju a přeju jim ji co nejdříve. Doufám proto, že prosincové zastupitelstvo dojde ke konsenzu a vybere opravdu lepší variantu, které nebude stát nic v cestě. Konsenzus by ale skutečně měl být co nejširší. Představa, že tady krátce před volbami začíná koalice rozbíhat přípravu stavby haly, se kterou opozice nesouhlasí, je děsivá. Tam už jsme jednou byli.
Zcela jedinečné je ovšem podle mého názoru to, že je památkově chráněná budova v bezprostřední blízkosti letního kina a celého volnočasového areálu na prodej. Je to skvělá příležitost a město by ji podle mě mělo využít, i kdyby se hala stavěla dole pod kopcem. Že aktuálně přesně nevíme k čemu? Vymyslet takové vzácné budově vhodnou náplň, sehnat peníze na rekonstrukci či adaptaci a celou věc uskutečnit – to je přesně ta kombinace vizionářství a praktičnosti, kterou bychom od politiků měli chtít. Pokud by se zástupci města ptali, proč mají tuto budovu kupovat, odpovídám jim, že na tu otázku mají umět odpovědět právě oni. Přesně jako to udělali v případě stavební jámy na Slovákově – vymysleli polytechnické centrum a sehnali na ně peníze.
Budova jízdárny i budova panského dvora byly během posledních desetiletí k prodeji několikrát. Že se je městu nepodařilo získat, že se o to možná ani nepokusilo – to je nepěkná vizitka předchozích vedení. A současné vedení už rovněž mělo konkrétní možnost jízdárnu koupit, leč nevyužilo ji. Postarat se o takto významné památky by přitom mělo být jednou z hlavních ambicí obce. Nebo by se na jejich cestě za lepší budoucností měla aspoň co nejkonstruktivněji podílet. Panský dvůr i jízdárna jsou teď nepěkným stínem na areálu u Hradní ulice. Dokud se nám nepodaří se tohoto stínu zbavit, nebude se ani celý tento unikátní areál moci naplno nadechnout.
