Záhy po svém nastoupení na český trůn byl Jan Lucemburský nucen vytáhnout na Moravu, aby zpacifikoval odbojné šlechtice. Jeho vojska dobyla hrady Ungersberk, Boskovice a Račice. Patrně z této válečné epizody může pocházet středověký meč, nalezený v Boskovicích pod hradním kopcem v prostoru dnešních lázní.
Meč o délce 1060 mm a váze 1442 g byl nalezen pod Hradním kopcem v místech dnešních lázní. Čepel tohoto typu (široká, zvolna se zužující směrem k nevýraznému hrotu, s širokým a hlubokým žlábkem od řapu až k poslední čtvrti délky) byla rozšířena ve střední Evropě od konce 12. století do poloviny 14. století; masívní hlavice kruhového tvaru byla obvyklá v průběhu 13. století až první poloviny 15. století. Meč lze tedy celkově zařadit do období konce 13. až počátku 14. století.
K tomuto období se vztahuje zpráva Petra Žitavského ve Zbraslavské kronice, konkrétně k roku 1312, o tom, že se na Moravě někteří „ničemní muži“ dopouštěli loupežnictví. Jmenuje Fridricha z Línavy, Arkleba z Boskovic a Jimrama z Ungersberka, a že král Jan Lucemburský v létě uvedeného roku proti narušitelům zemského míru zasáhl. Dobyl Jimramův hrad Ungersberg a Račice Fridricha z Línavy a zabavil jim majetky.
V období po vymření Přemyslovců po meči neměl žádný z nastupujících panovníků snadnou situaci a musel se vždy vyrovnávat s odporem části šlechty, která byla spjata s jinými zájmovými skupinami. Když byl v srpnu 1306 v Olomouci zavražděn Václav III., bylo třeba najít nového panovníka. V Praze se sešli přední čeští páni, kteří se nejprve přiklonili k volbě Jindřicha Korutanského českým králem, avšak na nátlak a vlastně vojenský zásah Habsburků byl nakonec králem zvolen Rudolf Habsburský. Ten, i když měl výraznou podporu zejména moravských, ale i většiny českých pánů, se setkal s podobným odporem některých pánů jako později Jan Lucemburský, a to ze strany Viléma Zajíce z Valdeka. Při vojenském zásahu proti odbojníkům král Rudolf zemřel. Na český trůn pak nastoupil Jindřich Korutanský, který však neměl podporu většiny moravských pánů – ti upřednostňovali habsburskou kandidaturu. Jindřichovi Korutanskému pomohly situaci vyřešit příznivé okolnosti, ale již po roce se projevila nespokojenost většiny šlechty s jeho vládou a začala jednání o možném nástupci. Tím se nakonec stal syn římského krále Jindřicha VII. Lucemburského Jan.
Když Jan Lucemburský přijel po své korunovaci v Praze v únoru 1311 na Moravu, byl přijat příznivě. Již předtím vyřešil nároky Habsburků na Moravu, vyplývající z předchozích dohod mezi Habsburky a Jindřichem Korutanským, a v Brně vydal privilegium „všem věrným království a našeho moravského markrabství“. Před tím se však již zastavil v Olomouci a zde jednal o Opavsku, tehdy součásti Moravy, a udělil je Boleslavovi III. Lehnickému do zástavy. Tím však byl dotčen nárok Mikuláše Opavského, nemanželského syna Přemysla Otakara II., který o Opavsko přišel za Václava II. a znovu v roce 1309. Od té doby žil v ústraní někde na Moravě „dosti chud na statky“, v naději, že Opavsko získá zpět. Když tedy nový král tuto křivdu – tak to jistě Mikuláš a jeho příznivci vnímali – nenapravil, vystoupili Mikulášovi příznivci proti králi. Je tedy více než jisté, že jejich motivace nebyla ziskuchtivá, ale spíše – snad by se mohlo říci – politická, když usilovali o nápravu nedůstojného postavení syna někdejšího českého krále. Kronikář – loajální českému králi – povstalce označuje za loupežníky:
„…povstali někteří ničemní mužové, nad jiné zločinnější, kteří dříve páchali přemnoho loupeží na Moravě, a jedním z nich byl Fridrich z Linavy, Artleb, řečený z Boskovic, a jeho bratr Jimram (zde se kronikář dopustil omylu, Jimram z Ungersberka byl z rodu Pernštejnů, mohl však být spřízněn z Arklebem z Boskovic v jiném stupni, mohli být bratranci nebo švagři) se svými společníky. Tito upustili načas ze strachu před králem od obvyklého loupežení, ale nyní se z touhy po cizím majetku vrátili k lupičství „jako pes k zvracení svému“. (Kniha přísloví 26,11) Oznámili to tedy králi obyvatelé Moravy, kteří trpěli zlé od zlých, a prosili o královskou ochranu. A spravedlivý král Moravanů nepomíjel hluchým uchem jejich nářek, nýbrž poslal a svolal české vojsko.
V měsíci tedy červenci, (ve skutečnosti byl král Jan v Třebíči už v květnu) třetí rok po svém příchodu – je to rok Páně 1312 – vytáhl král Jan z Prahy a postupoval přinést pomoc Moravanům. Měl pak Jimram z Boskovic (zde kronikář opět chybuje), škůdce Moravy, blízko kláštera Třebíče jeden hrad, který se nazýval Ungersperk; protože byl králi v cestě, královo vojsko naň válečně udeřilo a dobylo ho. Bylo zajato na tom hradě osmnáct lapků a ti všichni byli na rozkaz králův stětím ihned popraveni. Byl však mezi nimi jeden, jak mi vypravoval Herlin, králův maršálek, který si nikoli s žalem a nářkem, nýbrž dobrovolně a s radostí vyvolil oběšení na větvích jednoho zelenajícího se stromu, který tam stál a kvetl, a dostal, co žádal.
Ten, jenž na hradě žil, již visí na větvi stromu,
nebeským hvězdám jsa blíž; i hyne jak na háčku ryba.
Zmírá, povýšen takto, ten člověk, když provaz ho sevřel.
Zároveň stínají meče i ostatní čeládku hradní.“
(Zbraslavská kronika)
Zbraslavský kronikář popisuje i dobytí hradu Račice Fridricha z Línavy, při kterém pomáhali horníci, kteří během několika dní podkopali hradby, které se pak zřítily. O dobývání boskovického hradu se však přímo nezmiňuje. O něm se zmiňuje až listina z 5. května 1313, v níž na přímluvu předních českých a moravských pánů vzal král Jan odbojníky na milost a vrátil jim zabavený majetek.
Ještě jednou se Arkleb zapojil do odboje proti Janovi Lucemburskému, to už byla ale jiná situace. Král si proti sobě popudil většinu šlechty, když nedodržel jeden z bodů výše zmíněného privilegia, a sice že nebude udělovat zemské úřady cizozemcům. Svým dalším necitlivým postupem (na pomoc proti zemské šlechtě povolal cizí vojsko, a to i přes dobrou vůli panstva situaci řešit smírem) pak dosáhl toho, že se proti němu spojily dosud navzájem znesvářené skupiny panstva, v čele s Petrem z Rožmberka, Jindřichem z Lipé a Vilémem Zajícem z Valdeka, a uzavřely spojenectví s Fridrichem Habsburským. Stalo se tak roku 1317. Vážnou situaci vyřešil až zásah Ludvíka Bavorského, který pomohl dojednat smír mezi Janem Lucemburským a odbojnými pány. Tehdy byla vyřešena i záležitost Opavska – bylo navráceno ne však již umírajícímu Mikuláši Opavskému, ale jeho synu Mikuláši II.
