Rozhovor s Davidem Zachovalem, který je od července letošního roku novým vedoucím Útvaru sociálních služeb Betany Boskovice. Povídali jsme si o cílech, provozu a financování zařízení pro osoby s mentálním postižením lehkého a středního stupně a pro lidi s kombinovaným postižením. Betany v Boskovicích funguje už dvaadvacet let.
Betany Boskovice vedete několik měsíců, kde jste působil předtím a proč jste se rozhodl právě pro toto zařízení?
Už šest let pracuji pro Oblastní charitu Blansko, pod niž Betany spadá. Před Betany jsem vedl krizovou pomoc Okno dokořán Blansko. Což je služba, která pomáhá lidem v krizi – tedy těm, kteří nemohou řešit problémy vlastními silami ani za pomoci blízkého okolí a ocitli se v ohrožení zdraví nebo života. Okno dokořán se jim snaží poskytnout podporu a krizi s nimi překonat. Je to taková obdoba telefonické linky důvěry, ovšem tváří tvář, kdy vy jste ten první, kdo pomáhá a klienty pak předává k následné péči. A protože se předchozí vedoucí Betany Renata Musilová rozhodla změnit svou životní dráhu, oslovila mě ředitelka blanenské charity s nabídkou vedení tohoto zařízení. Nabídku jsem přijal, tato práce pro mě představuje výzvu a novou zkušenost. Jedná se o mnohem větší zařízení než byla krizová pomoc, a to jak počtem zaměstnanců, tak i rozsahem služeb.
S jakými cíli člověk vstupuje do vedení takového zařízení, které funguje už dvaadvacet let? Chtěl jste něco zásadního měnit?
No, s těmi cíli je to v sociálních službách náročné. Zejména kvůli jejich financování. Situace je zde taková, že v podstatě do března dalšího roku nevíte, s kolika penězi budete moct hospodařit. Takže má práce v současnosti není úplně tak o tom mít vize, ale hlavně dokázat zajistit provoz celého zařízení. Betany jako celek skvěle funguje, Marie Zouharová, která Betany založila, to zde nastavila výborně. Ale teď nastává fáze, kdy bude nutné opravit a měnit věci, které po těch letech fungovat přestávají. Vyměnit plynové kotle nebo koupit nový zvedák pro klienty na vozíku, to nejsou zrovna levné záležitosti. A teď to vypadá, že nás čeká velká provozní změna. Uvažujeme o rozšíření provozu na celotýdenní bydlení.
A teď je u vás jaká provozní doba?
Klientům nabízíme dvě služby. Jsou to týdenní pobytový stacionář a sociálně terapeutické dílny. Obě služby se provozně doplňují. Do dílen klienti docházejí od pondělí do pátku od půl sedmé do tří. Chodí sem v podstatě jako do zaměstnání, ale nejsme chráněná dílna, naší prioritou není produkce výrobků. Klienti se zde spíš učí vytvářet si pracovní návyky a připravují se na možná budoucí povolání. A druhou službou, kterou nabízíme, je pobytový týdenní stacionář. Ten funguje celý týden, jen dva víkendy v měsíci je zavřeno. A abychom mohli fungovat i nadále, budeme muset provozní dobu rozšířit. Jde o to, že někteří z klientů prostě nevyužívají stacionář po celou dobu. Jsou zde například jen týden nebo dva za měsíc, a nám pak klesá procentuální využití služby, takzvaná obložnost. Budeme to prostě muset celé vymyslet a naplánovat, abychom plnili závazky vůči Jihomoravskému kraji a zároveň byli schopni vyjít vstříc našim klientům.
Platí klienti za vaše služby?
Platí si pouze pobytový stacionář, na jehož provoz dostáváme zároveň peníze z Jihomoravského kraje. Kraj na něj přispívá ze svého rozpočtu a také přerozděluje peníze ze státního rozpočtu. Dílny jsou hrazeny z jiného krajského projektu, financovaného z Evropského sociálního fondu, takže jsou pro klienty zdarma. Nejčastěji klienti využívají obě služby dohromady.
Dostáváte tedy peníze z Jihomoravského kraje a od klientů. Můžete je získat ještě jinde? Máte nějaké další možnosti?
Určitá procenta našeho rozpočtu hradí také město Boskovice a obce, ze kterých klienti jsou. Letošní rok byl docela krizový. My ještě o prázdninách nevěděli, zda nebudeme muset týdenní stacionář v prosinci zavřít. Nakonec jsme peníze dostali. Ono to jednoleté financování sociálních služeb, které je zde nastavené, je pro nás velmi nestálé. V dílnách je to naštěstí nastaveno jinak, na jejich provoz dostáváme peníze na dva a půl roku dopředu, a to už se dá něco naplánovat. Další možností jsou sponzorské dary. Výbornou dlouhodobou spolupráci máme například s Vodárenskou akciovou společností, pekárnou Dopes nebo firmou Gatema. Když Gatema letos na jaře stavěla novou halu, oslovili nás s nabídkou na výzdobu nových prostor. Klienti pro ně vytvořili linoryty a oni nám dali sponzorský dar padesát tisíc. Ale takové dary nedostáváme běžně.
Pracoval jste v Blansku i Boskovicích, najdete nějaké rozdíly, nebo společné body ve fungování těchto měst v sociální oblasti? Co například v Boskovicích dle vašeho názoru chybí?
V Boskovicích pracuji krátce, nedokáži to přesně shrnout. V Blansku funguje a existuje více poskytovatelů sociálních služeb a politika města v sociální oblasti je od té boskovické trochu odlišná. A Boskovice zase kladou velký důraz na služby pro seniory. Určitě je dobré také to, že zde Elim Letovice otevřel volnočasový klub pro mládež. Tento typ zařízení zde chyběl, podchytila se tak skupina neorganizované mládeže. Ale to, co nám obecně vadí nejvíce, je zcela určitě systém jednoletého financování sociálních služeb, kdy celé první čtvrtletí poskytovatelé často neví, kolik peněz na daný rok dostanou. Vím, že někteří v této situaci musí řešit i úvěry, aby měli na provoz svých zařízení a na platy zaměstnanců.
Jací klienti se k vám vlastně hlásí?
Koho můžeme přijmout, je v podstatě dané zákonem o sociálních službách. Naše cílová skupina jsou lidé s lehkým a středním mentálním postižením a také osoby s kombinovaným postižením ve věku od 16 do 64 let. Jsou to lidé, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné osoby. A kromě toho to musí být člověk, který je schopen fungovat v kolektivu.
Jaká je kapacita vašeho zařízení?
V týdenním stacionáři máme letos kapacitu třináct klientů. Ale úplně plno v současné době nemáme. V dílnách můžeme mít až dvacet lidí, a zde jsme naopak na hranici kapacity. Když sečteme všechny smlouvy, služby poskytujeme třiceti lidem, z toho šesti na vozíku. Ale někteří z uživatelů se zde střídají třeba po týdnech. V ubytování se o ně starají dva pracovníci přes den, přes noc jeden člověk. V každé z pěti dílen je jeden pracovník.
O vaše klienty se stará celkem patnáct lidí. Jací lidé u vás pracují, co je pro ně nezbytné?
Určitě bych jim neměla chybět trpělivost, to je primární a jednoznačné. Veškeré činnosti našich klientů totiž trvají déle a často se nedaří napoprvé. Samozřejmě musí být ochotní pracovat s hendikepovanými, což je náročná práci i po fyzické stránce, zahrnuje totiž veškeré činnosti, i například dopomoc klientům na vozíku na toaletu a další. Naši uživatelé jsou lehce a středně postižení, s většinou z nich se dá bez obtíží komunikovat.
Jak vypadá takový běžný den vašich klientů?
Ti, kteří k nám docházejí pouze do dílen, přijdou před osmou hodinou, kdy se všichni sejdeme a společně posnídáme. Pak jdou klienti do svých dílen. Každý z nich má vybranou jednu z pěti, kterou pravidelně navštěvuje. Máme zde výtvarný ateliér, dílnu domácích prací – pomoc v kuchyni, dále šicí, údržbářskou, keramickou a pracovní dílnu. Několik z nich také pomáhá s přípravou oběda v naší kuchyni. Poté je čeká oběd, po němž se ještě na chvíli vracejí do dílen. Pak odcházejí domů nebo do bytů ve stacionáři. Zde odpočívají, jsou na zahradě nebo venku. Mohou jít na procházku nebo do města na nějakou akci. Udělají si večeře a jdou spát. Snažíme se, aby si co nejvíce činností obstarali sami. Ten denní program může vypadat jednoduše, ale je třeba vzít v potaz, že opravdu všechny úkony, i třeba jen přechod z dílen do jídelny na oběd, trvají u některých klientů mnohonásobně déle, než jsme zvyklí.
A mají naopak klienti nějaké činnosti, které jim opravdu jdou?
To se nedá říct obecně. Je to jako u každého jiného člověka. Každý může mít talent na něco jiného. Někteří jsou velmi dobří ve výtvarné práci, jako například David Brabenec nebo Pavel Jakubec, kteří se zabývají linorytem. Pavlovo vrcholné dílo, křížová cesta, bylo už na několika výstavách. Holky jsou zase šikovné na šití, klukům jdou údržbářské práce. Dílny i byty jim slouží především k tomu, aby se připravili na samostatné bydlení a případné budoucí povolání.
Povedlo se někdy zaměstnat někoho z Betany? Je zde zaměstnavatel, který by o klienty stál?
Vím, že naše bývalá klientka pracuje na částečný úvazek v centru denních služeb Emanuel a jeden z klientů pracuje v Boskovicích s počítači. Ale obecně to u nás v regionu zatím nefunguje. Například v Brně nebo Olomouci je šance větší, existuje tam několik kaváren, kde hendikepovaní obsluhují. Ale pro naše klienty by dojíždění do větších měst představovalo problém. Dnes se hodně mluví o sociálním podnikání pro firmy, jež zaměstnávají hendikepované a znevýhodněné. Například v Brně se jedna z firem zaměřila na pěstování hlívy ústřičné a zaměstnávají hendikepované. Celé je to založené na částečných úvazcích, kdy třeba z pěti lidí poskládají jeden úvazek. Tady nic podobného není, větší města prostě nabízejí více možností. Chceme se zaměřit alespoň na ty klienty, kteří jsou šikovní v kuchyni, a pokusit se jim sehnat nějaké částečné úvazky. Pokud by byl v Boskovicích nějaký zaměstnavatel ochotný tyto lidi zaměstnat, ať se nám ozve.
A jaký je váš denní program v Betany?
Je to různé, ale jedná se víceméně o kancelářskou práci. V přímé péči nejsem, ale všechny klienty samozřejmě znám. Mám otevřené dveře do kanceláře, takže se za mnou všichni často stavují „na pokec“. A pokud jedeme na výlety do ostatních zařízení, jezdívám také. Ale jinak je to opravdu zejména administrativa.
Jak vás klienti přijali jako nového vedoucího?
Doufám, že snad dobře. Stále se ještě poznáváme, ale jsem spokojený.
V neděli 18. prosince jste pořádali v zámeckém skleníku Vánoční koncert pro Betany. Kdo zde vystoupil a na co použijete výtěžek z koncertu?
My jako charita jsme koncert neorganizovali, zařídil jej pro nás Roman Bartoň. Dozvěděli jsme se, že koncert bude, ale nijak jsme se na něm nepodíleli. Vystupoval zde Pavel Callta, skupiny Pružiny a Ještěrky. Ještě uvidíme, na co výtěžek použijeme. Jedna z možností je, že díky koncertu budeme moct zaplatit dopravu klientů k nám do zařízení. Doprava totiž není už delší dobu součástí sociální služby a pro naše klienty to představuje problém. Jezdí nebo chodí k nám lidé z Boskovic, ale i z Blanska nebo třeba Jabloňan. A svoz jako takový si na sebe nikdy nevydělá. Závisí na podpoře.
Letos poprvé se Betany zapojí také do oblíbené boskovické vánoční akce Polévka pro chudé i bohaté. Co budete přesně dělat?
Naše bývalá vedoucí i vedoucí Emanuelu Alice Fialová se zapojily i v minulých letech, kdy polévku na náměstí rozlévaly. Letos nás oslovil pořadatel akce Rudolf Burgr, jestli bychom se nechtěli víc podílet i na přípravě polévky. A protože restaurace Makkabi nefunguje, domluvili jsme se, že polévku uvaříme u nás. V naší kuchyni připravíme tři sta litrů hrstkové polévky. Pro její přípravu jsme sehnali dobrovolníky z řad rodin a přátel, polévku bude vařit Marcela Jurová. Do hrubé přípravy zapojíme i klienty. Jednou z jejich činností je i pomoc v kuchyni a některým to opravdu jde, takže bychom to tímto propojili.
Jaké další akce v Betany pořádáte?
V průběhu roku je to několik tradičních akcí. Nejvíce otevřená veřejnosti je Zahradní slavnost, která je určená návštěvníkům, uživatelům a přátelům našeho zařízení, které zde čeká bohatý program. Pro klienty našeho zařízení i těch ostatních z regionu připravujeme každoročně pohybové sportovní hry dle jejich možností. Ale jak klienti stárnou, i hry se mění. Posledních pár let se jednalo o pochod po okolí, teď už má spíše formu spíše přátelského posezení. Když Maruška Zouharová Betany zakládala, klienti byly ještě dětmi, teď už jim je většinou okolo třiceti pěti let. K našim stálým akcím patří ještě vánoční besídka s klienty a jejich rodiči a pak návštěvy jednotlivých zařízení v regionu, jako jsou Paprsek ve Velkých Opatovicích, Sociální služby Šebetově nebo Diakonie-chráněné bydlení v Letovicích. Uvažujeme, že bychom příští rok možná uspořádali benefiční jednodenní mini festiválek s vystoupením několika kapel.
Jak vnímáte přijetí hendikepovaných lidí v naší společnosti? Jsou v něm ještě rezervy?
Vnímám je pozitivně. Osobně jsem se nesetkal s žádným nepříjemným zážitkem. I my se snažíme být otevření, proto například pořádáme Zahradní slavnost. A kdykoliv k nám bude chtít někdo přijít, může. Někdy se ale stává, že člověk neví, jak na hendikepované lidi reagovat. Lidé mají snahu se k nim chovat jako k dětem, přestože oni dětmi nejsou. Je to takový stereotypní přístup. Například lidé na vozíku bývají hodně citliví na chování ostatních. Oni většinou nechtějí a nepotřebují pomoct, jsou částečně soběstační a bývají to hrdí lidé. Takže je důležité k nim nepřistupovat s lítostí a nechtít jim pomoct za každou cenu. Chodí k nám každý týden na praxi studenti ze Střední pedagogické školy Boskovice a také studenti ze zdravotní školy. Tuto spolupráci vnímáme jako možnost předávání zkušeností z naší práce s postiženými. A přispívá i k přijetí hendikepovaných lidí do společnosti mladých. A dobrovolníkům se samozřejmě také nebráníme.
