Rozhovor s Michaelou Vymazalovou a Jendou Nádvorníkem o pravidlech a podstatě improvizačního divadla, které si nejen v Boskovicích získává stále větší oblibu. Boskovickou improvizační skupinu Lísky (Liga boskovické improvizace) založila Míša v roce 2009, Jenda skupinu téměř od začátku navštěvoval a v roce 2014 převzal. Jejich veřejné improvizační zápasy se konají každý měsíc, ten nejbližší bude v pátek 17. června.
Míšo, Boskovickou improvizační skupinu jste založila po svých studiích dramatické výchovy na DAMU v Praze. Co se vám na tomto typu divadla zalíbilo natolik, že jste jej chtěla přivést i do Boskovic?
MÍŠA: Zaujal mě celkový styl improvizačního divadla. V Praze jsem prošla improvizačním kurzem své spolužačky a rozhodla se podobnou skupinu založit i zde. Líbilo se mi, že toto divadlo je otevřené všem a nabízí velkou svobodu projevu. Hráči se v něm nemusí nic učit, odpadá jim množství textu, kterého mají dost už ve škole. Přišlo mi to jako skvělá alternativa k tradiční dramatické výchově, založené z velké části na textech. Ale je samozřejmě zapotřebí, aby znali kategorie (disciplíny) a pravidla improvizačního zápasu.
Jaká jsou pravidla jednotlivých zápasů?
MÍŠA: Pro hráče jsou jasně dané kategorie, kterých je asi čtyřicet. Tyto kategorie by měli hráči znát a v rámci nich improvizovat. Žádné texty se učit nemusí, ale musí vědět, jak která kategorie funguje, jaký má smysl a odkud kam by v ní měli dojít. Toto všechno se učí na trénincích či veřejných zkouškách. Může to působit složitě, ale ve skutečnosti je to velmi jednoduché. A jakou kategorii budou hráči divákům předvádět v jednotlivých zápasech, určuje rozhodčí.
JENDA: Improvizační zápas je zjednodušeně řečeno spojení divadla a hokeje. Je to forma divadelního sportu inspirovaná hokejem a jeho pravidly. Na představení jsou dva týmy, které naoko proti sobě soupeří a diváci jim fandí. Ale nejde o soupeření jako takové, i ten zápas je jakoby hraný. Jde zejména o to, aby se jim společně povedlo vytvořit zajímavou improvizaci a situaci na jevišti. V podstatě nejvíc celou dobu soupeří o přízeň diváků.
Jak vypadá takový improvizační zápas neboli představení? Co má čekat člověk, který jde na improligu poprvé?
JENDA: Improvizační zápasy mohou mít různou podobu – improshow, longforma nebo improvizační zápasy. A tyto zápasy my právě hrajeme nejčastěji, protože jsou divácky nejatraktivnější. Lidé v Boskovicích improvizační představení moc neznali, chtěli jsme jim je proto přiblížit tou nejpopulárnější formou. V zápase vystupují dva týmy – lidé buď ze stejné skupiny, nebo třeba i ti, co se předtím nikdy neviděli, a to je pak mnohem zajímavější – dále moderátor a rozhodčí. Diváci u vstupu vyfasují ponožky, kterými mohou vyjadřovat svůj nesouhlas s děním na jevišti. Pak napíší dvouslovné téma, které by rádi viděli v našem podání na jevišti, a dostanou dvě barevné kartičky. Těmi pak hlasují pro tým, který se jim více líbil.
MÍŠA: Celým divadlem provází moderátor, což je spolu s rozhodčím nejdůležitější osoba. Moderátor musí umět dobře mluvit a vysvětlit všechny kategorie. Potom začne veřejná rozcvička, společná oběma týmům, všichni hráči ještě mají černá trika, takže není poznat, kdo je kdo. Musí se zkusit rozhýbat, nastartovat se a začít myslet jinak, než jsou zvyklí z běžného života. Pak se jdou týmy převléct do červených a modrých triček, moderátor vysvětlí divákům, co je čeká, a rozhodčí už volí jednu z kategorií a zápas začíná. Po každé odehrané kategorii diváci hodnotí zvednutím kartičky, který tým u nich lépe zabodoval. Hrají se témata napsaná od diváků, kategorie určuje rozhodčí a hráči předem nemají připraveného nic. Pokud se týmy před zápasem vidí poprvé, řeší se pouze to, které kategorie oba týmy znají. Za jeden zápas se odehraje průměrně osm kategorií.
JENDA: Hodně důležitá při zápasech je i hudba, také improvizovaná. Tu nám teď zajišťuje Martin Nerud nebo Vlastimil Staněk alias Švanca.
Hráči tedy své improvizační dovednosti představují prostřednictvím jednotlivých kategorií. Můžete nějakou z nich popsat?
JENDA: Je jich okolo čtyřiceti, stále vznikají nové a některé popisují se těžko. Ale například pro představu kategorie Změna: Dva hráči hrají téma od diváků a ve chvíli, kdy se zakřičí ZMĚNA, hráč, který říkal poslední větu, musí tuto větu úplně změnit.
MÍŠA: Existují kategorie pro trojice, dvojice, jednotlivce… jako například Prskavka, což je krátká improvizace na jednoslovné téma od diváků. Hráči stojí zády k publiku a divák si vyvolí jednoho z nich, zadá mu téma a on musí zadané téma do půl minuty nějak zpracovat a beze slov odehrát.
Hrajete stále kategorie, se kterými jste zde začínali?
JENDA: Je jich mnoho a my se často inspirujeme a kategorie doplňujeme od ostatních týmů, kteří k nám jezdí na zápasy.
MÍŠA: Ale pravidla se nemění, ty jsou jasně daná už od počátku. Jediné, co se obměňuje, jsou členové skupiny. Když jsem v Boskovicích zakládala impro, přemýšlela jsem, koho vlastně pro tuto formu divadla oslovit. Děti z dramaťáku byly tehdy ještě moc malé, a protože můj syn chodil do skautu, domluvila jsem se s kluky ze skautského divadla a oni do toho se mnou šli. Původně se tedy jednalo o chlapecké impro, postupně rozšířené o pár dalších děvčat ze skautu. A úplně na začátku jsme zkoušeli na faře, což se také pořád obměňovalo. Tenkrát jsme vlastně patřili k průkopníkům impra u nás, těch týmů moc nebylo, na Moravě jsme byli jediní.
JENDA: Sice jsem ještě nebyl členem, ale pamatuju si, že Míša jezdila i na zápasy do Prahy, což byly vlastně i úplné začátky Improligy v Česku.
MÍŠA: Ano, to byl první zápas v Praze, kdy si naši hráči zkusili hrát s těmi zkušenými. A už tenkrát nám říkali, že jsme trošku punkoví. Že ty pravidla Improligy ctíme, ale zároveň se jim trochu vymykáme.
Jak to mysleli?
JENDA: Dříve jsme hrávali s týmy, jejichž hráči přehrávali tak, až to nepůsobilo přirozeně, a pro nás to hraní bylo nakonec celkem nepříjemné. Velmi dbali na techniku a správné provedení kategorií. Což nás většinou v tu chvíli odradilo a začali jsme si naopak z celého zápasu dělat spíš srandu, abychom to odlehčili, a tvrdili, že nás pravidla nezajímají. Za poslední dobu jsme se ale seznámili s novými týmy, jako jsou Valouni z Valmezu, Olivy z Olomouce, Paleťáci z Pardubic, se kterými jsme si více sedli. A zjistili jsme, že je opravdu někdy lepší pravidla ctít. Že opravdu jde o ten základ, na kterém člověk může stavět, a překvapit sám sebe tím, že vytvoří nějakou společnou improvizaci, která vypadá, že je nacvičená… což je pro improvizátora ten největší úspěch.
Dá se improvizace nacvičit?
JENDA: Konkrétně v naší formě improvizace je důležité naučit se kategorie a principy jejich fungování a pak už jen trénovat postřeh. Nemůže to být tak, že ti minule něco fungovalo, a ty se rozhodneš, že to příští týden zahraješ stejně, to vůbec ne. Důležité je cvičit postřeh a rozvíjení improvizace.
MÍŠA: Hlavní je se nebát. Ono už vás něco v průběhu hry napadne nebo vám druzí pomohou. Ale pokud se bojíte nebo do toho jdete s pocitem trapnosti, nikdy to nemůže být úspěšné. A i když nějaká improvizace nevyjde, divák to přijme.
JENDA: Člověk se musí naučit přijímat a rozvíjet témata – s tím se trápíme už dlouho. Ve chvíli, kdy člověk zareaguje na nějakou repliku slovem „Ne“, děj se zastaví a zneguje celou situaci. Ne že by v improvizaci nemohl říct „Ne“, ale mnohem důležitější je myslet na to, že chci posunout děj dál.
MÍŠA: Ve chvíli, kdy se hráči dozví, jakou kategorii budou hrát, jim okamžitě začnou naskakovat nějaké nápady. A teď nastává důležitý moment, kdy dotyčný musí své myšlenky opustit a jít na jeviště s čistou hlavou. Pak by si totiž mohl třeba říct, že bude doktor a od této myšlenky si začne odvíjet děj. A najednou se stane, že někdo jiný přijde se stejným nápadem, a mu nezbude, než přijmout jeho volbu, protože dva doktoři zde být nemohou. Důležité je naučit se přijímat. Před jednotlivými kategoriemi také pomáhá příprava formou brainstormingu k danému tématu – hráči rychle vyhazují své nápady k tématu, aby měl herec na jevišti z čeho čerpat.
Už od počátku jste mívali podobné veřejné zápasy, jako míváte teď?
MÍŠA: Ano, v hudebce a na gymnáziu v aule.
JENDA: Ale těch zápasů bývalo jen pár a hrávali jsme proti sobě. Bývaly sice dva týmy jako dnes, ale hráli jsme jenom my. Postupem času jsme k nám začali zvát týmy z ostatních měst nebo například jiné rozhodčí a moderátory. Také jsme měli problém s tím, že na začátku na nás chodilo tak dvacet až třicet lidí, dneska už je jich sto padesát až dvě stě.
Kdo na vás chodí a kde se vám nejlépe hraje?
JENDA: Chodí široké spektrum lidí, od dětí až po seniory. A nejlépe se nám hraje před plným sálem. Zpočátku jsme neměli žádné příjemné místo, kde hrát. Boskovicím prostě chybí menší, vybavený sál. Hrát před prázdným hledištěm na skleníku bylo děsné, improvizace je založená na interakci s publikem, a když je sál moc prostorný nebo bez lidí, je to vlastně skoro zbytečná akce. Nehledě na to, že jsme si nevydělali na nájem. Pak jsme dostali nabídku přejít pod Kulturní zařízení města Boskovice, čímž se naše problémy vyřešily. Také začalo chodit více lidí a my si domluvili, že si zajistíme občerstvení na skleníku sami, takže teď jsme spokojení zde.
MÍŠA: Aby se týmu hrálo dobře, musí se jednat o uzavřený prostor. Například venku se vůbec nedá hrát. Maximálně ještě ve farské zahradě nebo na uzavřeném nádvoří. Při zápase je důležité, aby se lidé soustředili na hru, protože to jsou oni, kdo ji tvoří. A pokud to neberou vážně nebo jen tak brouzdají kolem, nemá to smysl.
Bývají diváci při improzápasech přímo vtaženi do děje?
JENDA: Nebývají, jen pomáhají zdárnému průběhu celého zápasu a očekává se od nich, že do celého večera budou zapojeni, ale ne vtaženi. I když i takové kategorie existují, ale my jsme je ještě nevyzkoušeli.
MÍŠA: V takovém případě se musí nastavit hranice, aby to divákům nebylo nepříjemné. Krásná je třeba kategorie Milostná píseň, kdy se vybere kluk nebo holka, kteří se v průběhu dvou minut vyzpovídají – co je jejich životním snem, oblíbené jídlo, píseň a podobně. A pak každý z hráčů musí dané dívce nebo chlapci zazpívat milostnou píseň, a oni se pak rozhodnou, kdo by byl jejich vyvolený.
Míšo, vy jste vedla boskovické Lísky od počátku. Proč jste toho před dvěma lety nechala?
MÍŠA: Skupinu jsem opustila na podzim roku 2014. Neměla jsem už sílu ani energii ji dál vést, člověk se prostě musí naučit v určitém období odstoupit.
JENDA: Jsme teď skupina patnácti vrstevníků z Boskovic, já je vedu hlavně organizačně. A někoho, jako byla Míša se vzděláním v oboru dramatické výchovy, nemáme. Snažíme se to proto kompenzovat tím, že se do dění všichni zapojujeme, snažíme se být otevření a zveme si například na tréninky posily z jiných týmů. Pořádáme také třeba dvoudenní workshopy s externími lektory, kde se zaměřujeme na to, co nám nejde.
Jaký by vlastně měl být tým, aby byl úspěšný? Dá se to definovat?
MÍŠA: To se asi říct nedá. Jisté je, že se vyselektují sami.
JENDA: Zajímavé určitě je, že si na jevišti můžeš zahrát i s tím, s kým nemáš nic společného. Každý z hráčů má jiný životní příběh a jiné zkušenosti, ale dokážete se propojit a spolupracovat.
Co kdyby se k vám chtěl někdo přidat?
JENDA: Já vždycky říkám, že pokud se vám to bude líbit, přijďte si to zkusit. Je vlastně jedno, jestli má zájemce zkušenosti s hraním na pódiu, nebo ne. Vše se dá vypilovat. Máme i lidi, kteří v životě nehráli, ale člověk musí chtít.
Jak si boskovické Lísky stojí v rámci české Improligy?
JENDA: Velkým zlomem bylo pro nás určitě setkání s pardubickým týmem Paleťáci. Ti nás posunuli v tom, že má smysl více trénovat a ctít pravidla Improligy. Také o nás začali mluvit s ostatními týmy, a ty se nám začaly postupně ozývat. Takže v rámci naší republiky se o nás ví a už domlouváme zápasy na příští rok. Dneska už existují týmy, které improvizace živí. Pořádají besedy, workshopy, teambuildingové aktivity, to by nás ale nelákalo. Hrajeme pořád ještě pro radost nás i diváků.
Co vás ještě letos čeká?
JENDA: Poslední zápas letošní sezony, který zahrajeme v boskovickém kině Panorama v pátek 17. června od 20 hodin s olomouckým týmem O.li.vy. A v nové sezoně – tedy od září – chceme vyzkoušet nový typ představení, tzv. improshow. Zde není rozhodčí, týmy nesoupeří, ale společně improvizují. Diváci ale stále mohou hlasovat a nějakým způsobem posunovat děj.
Dá se říct, co vám improvizace přinesla do osobního života?
JENDA: Člověk si určitě zrychlí postřeh, zlepší způsob vyjadřování a sebeprezentaci. A co je téměř nejdůležitější, tak dokáže i trapno využít ve svůj prospěch. Já třeba změnil práci – z konstruktéra na lektora, a myslím, že kdybych impro nedělal, asi bych se k tak razantnímu kroku neodhodlal.
