Rozhovor s fotografem Pavlem Šmídem, který bude od soboty 7. do neděle 29. května vystavovat v Galerii Otakara Kubína v Boskovicích soubor s názvem Buenos días, Sr. Presidente; Bom dia, Sr. Presidente. Pavel Šmíd absolvoval několik samostatných a společných výstav v České republice i v zahraničí, včetně newyorské Leica Gallery. V současnosti pracuje na volné noze a jako příležitostný kurátor Galerie města Pardubic, žije ve vesničce Česká Rybná na Českomoravské vrchovině.
Pavle, můžeš představit, jaké fotky budeš v Boskovicích vystavovat?
Je to fotografická esej k cestě Václava Havla po čtyřech zemích Jižní Ameriky. Byla to poměrně dlouhá prezidentská mise v září 1996: Brazílie, Argentina, Uruguay a Chile, na dva dny se toho ještě dotknul i Velikonoční ostrov. Je to černobílý fotografický dokument z této cesty, kolem třiceti čtyř fotografií, možná se vejde o trochu víc.
Během cesty vzniklo fotek asi hodně, podle jakého klíče jsi je vybíral?
Bylo to čtrnáct dní, dennodenně, takže přesně jak říkáš – nafoceno bylo mnoho filmů, protože to bylo exkluzivní prostředí. Proto se pak vybíralo trochu těžko, aby se zdokumentovala cesta a nebyl tam všude jen Václav Havel. Na fotografiích je samozřejmě často, ale snažil jsem se vybrat i doteky měst jako je Buenos Aires, Monte Video, Santiago nebo malá vesnička Lidice. A těžiště je na Velikonočním ostrově, protože tam to bylo opravdu atraktivní ve smyslu fotografování a toho doteku: Václav Havel a moai.
Sám jsi řekl, že to byla exkluzivní příležitost – jak ses na tu cestu dostal?
V tu dobu jsem už od roku 1994 vydával časopis Welcome to the Heart of Europe, což bylo oficiální periodikum České republiky pro zahraničí. Na základě toho mě vyzval Pavel Fischer, v té době šéf tiskového oddělení Hradu, ke spolupráci s prezidentskou kanceláří. Takže jsme pro tuto cestu stvořili portrét Václava Havla, takovou skládačku v portugalštině a ve španělštině pro jihoamerické státy. A když jsem pak na tiskové oddělení vznesl dotaz, jestli by náhodou nebylo mezi novináři místo i pro mě, Pavel Fischer mi za dva dny volal, že vyšetřil dvě místa, ať si někoho s sebou vezmu. Tak jsem vzal ještě Bohdana Holomíčka.
Jaké máš na cestu vzpomínky? Když dnes s odstupem dvaceti let fotky vytáhneš, s jakými pocity na ně hledíš?
Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem neměl žádnou další povinnost, neboť jsem reprezentoval sám svůj časopis, který měl smozřejmě omezený rozsah, takže jsem věděl, že reportáž bude maximálně na 4–6 stran. Všechno ostatní jsem si užíval individuálně, dokonce tak, že jsem s sebou neměl šaty ani kravatu, takže na některá místa jsem nebyl vpuštěn. Což byla obrovská výhoda, protože jsem se pak pohyboval například kolem prezidentského paláce zcela svobodně a mohl jsem fotografovat i věci, ke kterým se kluci z Četky nedostali. Takže vzpomínka úžasná. Být svědkem mise Václava Havla a lidí okolo něj bylo něco, co už se samozřejmě nikdy nezopakuje.
A co seňor prezident, jaká s ním byla spolupráce?
Spolupráce s ním byla bezvadná. Začalo to už v letadle, on netušil, že bude přítomen i Bohdan Holomíček, což byl jejich rodinný přítel, takže byl nesmírně potěšen. Jako člověk byl samozřejmě naprosto skvělý, byl naše krevní skupina a my jeho, jak jsme si dnes říkali s Vítkem Ondráčkem. Jediná byla smůla byla, že jsme ho moc často neviděli, protože byl na té cestě do té míry vytížen, že začínal o půl šesté ráno a končil někdy o půl druhé v noci. Dny odpočinku byly dva nebo tři, takže nebyla šance s ním něco víc prožívat. Ale třeba na cestě lodí na Rio Negro jsme si povídali všichni dohromady, byl tam s námi třeba Honza Macháček z Respektu, atmosféra byla výborná.
Jak ses vlastně dostal k fotografování?
Fotografoval jsem asi jako všichni už od doby, kdy se mi fotoaparát dostal do ruky jako klukovi. Nicméně k opravdovému fotografování jsem se dostal až v devadesátých letech, protože jsem si mohl koupit kloudnou kameru a změnil se můj čas – nebyl jsem povinován chodit na osm a půl hodiny denně do práce, ale mohl jsem volit. A to dokonce i mezi časem volna na cestování na delší dobu, třeba na čtvrt roku. A tím pádem se fotografie stala úplnou součástí mého života.
Můžeš popsat, co pro tebe fotografování znamená?
Fotografie pro mě znamenala hrozně moc v tom smyslu, že jsem se neuměl manuálně výtvarně vyjádřit. Kresba nebo malba – talent tohoto typu mi nebyl dán. Fotografie mě okouzlila právě tím, že jsem byl schopen zachycovat okamžiky, které jsem cítil. I když je to dokument, tak to pro mě byla důležitá výtvarně, naučila mě kompozici, naučila mě hlavně, co je to světlo a stín, což budou všichni fotografové opakovat dokola.
To je zajímavé i v návaznosti na soubor fotografií z prezidentské cesty. Když fotíš takovouto reportážní fotku, vzniká nějaké napětí mezi obrazem a situací? Do jaké míry se musíš víc soustředit na to, abys zprostředkoval tu událost, a jak moc se můžeš zaměřit na výtvarnou stránku věci?
Jediné napětí je to, že se celý den pohybuješ, jako by ses díval skrze objektiv. To znamená, že když jsi na takové cestě, vnímáš všechny scény a příběhy skrze fotografii. To by určitě potvrdil i Bohdan nebo jakýkoliv fotograf. Pak se to úžasně vrátí, když si ty fotky prohlížíš. Můžeš si skutečně zpětně projet tu cestu znovu.
Znamená to ale, že udělat dobrou fotku neznamená jen udělat ji dobrou vizuálně, ale taky jako nějakou pravdivou výpověď o skutečnosti?
Nad tím jsem moc nepřemýšlel, protože když dokumentuješ a snažíš se ty chvíle zachytit, tak prostě fotografuješ. Kamarád fotograf Ludvík Vojtěchovský jednou říkal, že když nefotíš, tak to nevyfotíš. Tedy tu jednu dobrou fotku, na kterou je těch záběrů potřeba strašně moc. Ale to poznáš až potom, když se s tou fotkou setkáš na negativu a máš možnost to pozorovat. Ale samozřejmě jsou okamžiky, o kterých víš, že jsou do té míry silné, že na fotografii prostě musí být.
Všímal by sis jiných věcí, kdybys cestoval bez fotoaparátu? Děláš to někdy, že necháš foťák doma?
Stane se to, ale víceméně pořád vnímám jako fotograf. Fotoaparát se stal takovou mou součástí, že teď ani nedokážu odpovědět, jestli se bez něj na věci dívám jinak. Pokud ho nemám, tak mě to vždycky strašně mrzí, protože vidím věci, které by býval mohl vyfotografovat.
Takže si člověk zvykle všímat si věcí jako je kvalita světla a podobně a pak se dívá pořád jako objektivem, ačkoliv ho zrovna nemá?
Ano, pak už to pracuje podvědomě. Dokonce třeba pro společníka, ať je to kamarád nebo partnerka, je to někdy nepříjemné. Když jsem fotografoval třeba v Irsku, tak z toho byla moje partnerka Monika už docela otrávená. Uvědomil jsem si, že jsem v tomto strašně sobecký, pořád jsem zastavoval, vybíhal jsem a ona seděla, dívala se a čekala.
Cestovatelská fotografie tvoří gró tvé práce?
Určitě. Stoprocentně.
Ty ses dostal na cesty do zahraničí už za minulého režimu. To musel být cestovatelský šok – dostat se za dráty, ne?
Dostal jsem se ven dvakrát, jednou do východního Berlína – setkání se zahraničními studenty, kteří do východního Berlína přicházeli za západního, zformovalo mou budoucí cestu. V roce 1981 emigroval můj bratr a já jsem každý rok žádal, abych mohl vyjet za ním. Pět let mě nepustili, ale v roce 1986 ano a měl jsem možnost s bráchou odledět na tři neděle do Spojených států. To byla má druhá cesta do ciziny – rovnou do Států.
Jak jsi to prožíval?
Byl to opravdový dotek svobody, se vším všudy. Bylo to úžasné a nakonec bylo docela zvláštní, že mě ani nenapadlo tam zůstat.
Nenapadlo?
Ne. Měl jsem tady rodinu, ale vím, že někteří silnější jedinci by i tak možná zůstali a snažili se rodinu dostat za sebou. Ale já jsem se strašně těšil, až přijedu zpátky domů a budu všem vyprávět, co jsem viděl a prožil.
A ukazovat fotky?
A ukazovat fotky, ano.
A proběhlo to tak? Neměl jsi potom, když už jsi byl zpátky, chuť zase rychle odjet?
Hned na rakousko-českých hranicích mě otrávilo, že mě vybrakovali a sebrali mi walkie talkie pro mého syna a pár drobností, o kterých jsem netušil, že se nesmí přivážet do Československa. Nicméně ten zážitek byl tak silný a tak silně pozitivně mě to nabilo, že všechny tyhle drobné trable jsem hodil za hlavu.
A zkoušel žít svobodně i tady?
Určitě. I předtím, i potom. Mě v roce 1976 vyrazili z politických důvodů ze školy, z hradeckého pedáku, a mohl jsem dostudovat až v roce 1990.
Jaká témata tě přitahují dneska? Co fotíš?
Musím říct, že poslední tři roky si víceméně jen tak experimentuji sám pro sebe. Udělal jsem takový cyklus infrafotografií, protože jsem si přivezl speciální infrakameru. Doma se moc nechytám, musel bych na cesty. Třeba v Pardubicích jako bych ty věci neviděl. Pro mě je vzrušující vstoupit do neznámého prostředí, v ten okamžik začnu koukat skrz objektiv. To mě hrozně bavilo a baví.
Existuje nějaké hlavní spojující téma tvé práce?
Jednou jsem si to zformuloval tak, že my všichni, jak tady jsme, žijeme jsoucně jeden příběh. Měníš jenom kulisy, nic jiného. To jsem si uvědomoval v Japonsku, v Austrálii, na Novém Zélandě… Pořád žijeme my všichni jeden příběh. To je takové gró mého fotografování, proto jsem dával někdy fotky do dvojic, do trojic, do čtveřic, aniž by člověk poznal, že se jedná třeba o úplně jiná místa na téhleté planetě. Skutečně se to povedlo, v některých momentech pak nepoznáš, jestli se fotografie odehrává v Chile, nebo v rumunském Banátu.
To je docela optimistické poselství. Dnes se zrovna debatuje o tom, že kultury jsou příliš různé a lidé z různých koutů světa si k sobě nemůžou najít cestu. Tvoje cestovatelská a umělecká zkušenost je, že ta cesta existuje?
Tak to sis to vlastně zodpověděl. Ano, určitě. Já ať jsem se setkal s aborigins v Austrálii nebo lidmi kmene Mapuč v Chile, tak pořád je to stejné. Pokud nemáš ty nějaké předsudky, oni nemají předsudky a setkání je souhlasné z obou stran, tak není žádný problém. Snad jedině v jazyku.
Takže by ses přihlásil k tomu, co je označováno jako humanistická fotografie?
To stoprocentně.
Otázka na závěr: kdybys dostal pozvánku na prezidentskou cestu od dnešní prezidentské kanceláře, přijal bys?
Ani náhodou. To vůbec. S těmi lidmi nemám nic společného. To je úplně jiné patro, ale myslím dole – a hodně. Jeden z mých největších zážitků byl, když Václav Havel vystoupil z hotelu v Santiago de Chile, šli jsme velký kus pěšky a na ulici stáli lidé a tleskali. Já si neumím představit, že by dnes třeba někdo v Praze poznal chilského prezidenta a tleskal. A tehdy to bylo všude, kam jsme přijeli. Václav Havel nás nesl na obláčcích, vyzvedl nás tak vysoko, kam vůbec nepatříme. V zahraničí jsme se cítili jako absolutní hvězdy, které přijely z Evropy. Ale my patříme tam, kam nás teď šoupl pan Zeman.
Skutečně? Není to zase moc pesimistické? Není to tak, že nás taky vede někam, kam nepatříme?
My ne, ale bohužel přes padesát procent. Opravdu je to jinak. S Václavem Havlem to bylo jinde, a už to nikdy nebude. Bude to spíš tak, jako je to teď s Milošem Zemanem. Pokud se neobjeví nějaká osobnost, a já ji nevidím. Je to ještě za dva roky, tak uvidíme. Kéž by. Ale s touhle prezidentskou kanceláří bych nikam nejel. I když vlastně – mohl by to být dobrý bizár.
