Na samém okraji Boskovicka leží Čepičkův vrch, málokdo ho zná. A cesta k němu je daleká. Pěšky (od autobusu) tam lze dojít od Černovic či z Hodonína u Kunštátu. Snazší to mají cyklisté či „mastňáčtí“ automobilisté. Stačí jim vyrazit po někdejší osmnáctce, strategické silnici, která procházela téměř celé bývalé Československo z Příbramska až na východní Slovensko.
Když po rozdělení republiky význam dopravy ve směru západ – východ poklesl, silnice první třídy č. 18 byla v českých zemích zrušena a zařazena do kategorie druhé třídy pod č. 150. Pak se ukázalo, že šlo o ukvapené rozhodnutí. Část trasy od Sebranic směrem na Žďár nad Sázavou, která splňuje parametry pro silnici první třídy, byla opět převedena do první třídy, nyní již pod číslem 19. Auto je ovšem třeba odstavit dole v údolí na okraji Štěpánova nad Svratkou, odkud je to na Čepičkův vrch pořádně do kopce. S kolem se lze dostat po lesních cestách dál, ale nakonec stejně nezbývá, než ho zamknout k bukovému kmenu a do skal se vydat pěšky.
Přírodní rezervace Čepičkův vrch a údolí Hodonínky byla vyhlášena roku 1990, v roce 1997 pak byla přehlášena na současnou rozlohu překračující 100 hektarů. I přesto rezervace představuje jen asi polovinu evropsky významné lokality (EVL), tedy území zařazeného do soustavy Natura 2000 dle směrnic Evropské unie. Suťové lesy totiž patří ke společenstvům celoevropského významu. Vlastní přírodní rezervace chrání jen část rozsáhlého komplexu přírodě blízkých lesních porostů květnatých bučin a suťových lesů (jasanových javořin) na levém břehu dolního toku Hodonínky. Svahy údolí jsou velmi strmé a skalnaté, výškový rozdíl mezi dnem údolí a táhlým hřbetem Čepičkova vrchu činí asi 250 metrů. Samotný vrchol Čepičkova vrchu má 654 metrů nad mořem. Lesní porosty v rezervaci náleží ke 4. bukovému a 5. jedlobukovému vegetačnímu stupni. Ve stinném údolí se projevuje teplotní inverze, v jejím důsledku pak také inverze vegetačních stupňů (jejich obrácený sled). Bučiny (místy dokonce s příměsí dubu) se vyskytují ve vrcholových partiích, jedlobučiny dole v údolí. Jedle ovšem v současných porostech téměř chybí, stanoviště jedlobučin indikují rozsáhlejší porosty kapradin a výskyt kyčelnice devítilisté, byliny typické pro horské jedlobukové lesy.
Kyčelnice devítilistá i její příbuzná, kyčelnice cibulkonosná, jsou však v polovině května již odkvetlé. Lesům na Čepičkově vrchu od poloviny května dominuje měsíčnice vytrvalá, omamně vonící rostlina, které se v některých krajích Čech lidově říká měsíční fiala. Že jde o rostlinu náležející k čeledi brukvovitých, příbuznou řepce, v tuto dobu právě svítící jasnou žlutí na polích Vysočiny, prozrazují její čtyřčetné květy (se čtyřmi korunními lístky místo u většiny rostlin běžných pěti). Nápadné jsou také plody měsíčnice – šešule, uvnitř na rozdíl od lusku rozdělené blanitou přehrádkou. Jemné blanky z šešulí měsíčnic vydrží na uschlých stoncích mnoho měsíců, někdy až do následujícího jara.
Měsíčnice je charakteristickou rostlinou suťových lesů. Lesů na prudkých balvanitých svazích, kde byly hlavní dřeviny našich původních lesů (dub, buk, jedle a smrk v různých kombinacích v závislosti na nadmořské výšce) nahrazeny tzv. náročnými listnáči (javorem klenem a mléčem, jasanem, jilmem). Jen na podobných extrémních stanovištích mohou totiž náročné listnáče odolávat konkurenci výše uvedených hlavních lesních dřevin. Většina lidí očekává, že na kamenitých stráních budou neúrodné půdy chudé na živiny. Zdání však klame. Stačí se podívat na lesní půdu mezi kameny. Je tmavá, obsahuje hodně humusu. Škvíry mezi kameny totiž představují velmi specifické prostředí, příznivé pro život půdních mikroorganismů. Jde vlastně o jakési miniaturní obdoby jeskyní. Pod kameny se podobně jako v jeskyních udržuje po většinu roku stálá teplota a bakterie zde tedy mohou „pracovat“ po celý rok (i v zimě) a rozkládat organické zbytky na minerální látky, které pak slouží k výživě rostlin. V půdě suťových lesů je vyšší obsah dusíku, což dokazuje výskyt dusík vyhledávající kopřivy. A měsíčnici, stejně jako javorům či jasanům, vyšší obsah dusíku v půdě vyhovuje. Kameny v půdě, dokonce i když občas padají po svahu dolů, jim nevadí.
Kamenů je na Čepičkově vrchu opravdu hodně. Zdejší skály modelované mrazovým zvětráváním se postupně rozpadají, místy se pod nimi vytvářejí dokonce menší kamenná moře. Pro bítešské ruly, budující tuto část Hornosvratecké vrchoviny, je to obvyklé – však jsem o mrazovém zvětrávání psal již v kapitole o nedaleké skalní skupině Hrádky. Na sutích lze místy potkat další typický strom suťových lesů – jilm horský. Jako všechny jilmy se vyznačuje nesouměrnou listovou čepelí (na jedné straně přerůstá čepel řapík víc než na té druhé). A jako všechny jilmy je dnes vzácný. Před několika desetiletími totiž jilmy začalo hubit houbové onemocnění zvané grafióza. Staré jilmy téměř vyhynuly, a aby bylo umožněno zachování druhu, naučily se jilmy plodit v mnohem mladším věku než dřív. Než uschnou, zanechají aspoň potomky.
V podrostu suťového lesa se mezi měsíčnicemi, kterých jsou zde tisíce (doslova pro ně není kam šlápnout), ukrývají nenápadné listy sněženek. Kdepak je ale konec jejich květům otevírajícím jaro! Vždyť jaro už se nezadržitelně nachyluje ke svému konci. Dole kolem Hodonínky prý rostou i bledule jarní. V kamenitém korytě tam lovívá skorec vodní. Se zavřenýma očima pobíhá po dně potoka a pod vodou sbírá hmyzí larvy. Voda zurčí, pocit snoubícího se klidu a krásy bohužel ruší hluk aut z blízké silnice. Když došlo roku 2002 k bleskové povodni (možná si ještě vzpomenete, jak těžce postiženo bylo okolí Olešnice), údolní niva Hodonínky byla vodou přemodelována. Povodeň tenkrát značně poškodila i silnici, což se pochopitelně lidem nelíbilo. Byly postaveny nové opěrné zdi, divoké krajiny ubylo. Stačí však poodejít jen kousek do stráně a počkat, až zrovna nebude ze silnice slyšet žádné auto. Můžete se ztratit ve skalách, iluze divočiny je v některých částech rezervace téměř dokonalá. Přál bych vám aspoň chvilku plnými doušky vdechovat opojnou vůni kvetoucích měsíčnic pod Čepičkovým vrchem!
