Přírodní rezervace Hrádky se z čistě administrativního hlediska nachází již těsně za hranicemi Boskovicka, pokud ho vymezíme jako území obce s rozšířenou působností Boskovice (leží na katastru Osik). Přesto jsem se rozhodl tomuto zajímavému území věnovat jednu z kapitol svého vyprávění o krajinách Boskovicka. Nalézají se zde totiž jedny z nejkrásnějších a nejzajímavějších skalních skupin Sýkořské hornatiny (což je nejvyšší část Hornosvratecké vrchoviny, která je zase součástí rozlehlé Českomoravské vrchoviny).
Když geomorfologové, vědci studující tvary zemského povrchu, rozdělují krajinu na jednotlivé horopisné celky, využívají k tomu členění podle relativní (poměrné) výšky. Toto členění je sice složitější, ale také výstižnější, než členění podle nadmořské výšky od hladiny moře. Podle nadmořské výšky je totiž veškerý povrch souše rozdělován pouze na nížiny (do 200 m nad mořem) a vysočiny (nad 200 m nad mořem). Při členění podle relativní výšky není rozhodující výška od hladiny moře, nýbrž výškové rozdíly v krajině (zjednodušeně řečeno například rozdíl ve výšce dna údolí a přilehlého vrcholu kopce). Podle výškových rozdílů lze rozlišit roviny (s výškovými rozdíly nepatrnými, do 30 m), pahorkatiny (výškové rozdíly 30 až 150 m), vrchoviny (150 až 300 m), hornatiny (300 až 600 m) a velehornatiny (s výškovými rozdíly přesahujícími 600 m). Můžeme proto bez obav použít jak termínu Českomoravská vrchovina, tak termínu Českomoravská vysočina. Obojí je správně, jde však o různý úhel pohledu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že krajina kolem Sýkoře (702 m) je značně členitá (jedná se o hornatinu), byť na nejvyšší kopec celé Hornosvratecké vrchoviny Horní les (774 m) u Rovečného chybí Sýkoři ještě víc než sedmdesát výškových metrů. Samotné Hrádky pak mají „pouhých“ 627 metrů. Sýkořská hornatina je budována odolnými přeměněnými horninami takzvané svratecké klenby, rulami a fylity. Právě vlastnosti bítešských rul (podle Velké Bíteše) podmínily spolu s mrazovým zvětráváním během dob ledových vznik charakteristických skalních skupin – izolovaných skalních věží (torů) či skalních hradeb. Ústupem stěn mrazových srubů došlo ke vzniku nápadných plošin – kryoplanačních teras (kryoplanace = zarovnávání reliéfu vlivem mrazových pochodů). Mrazové zvětrávání způsobilo také rozpad rul na velké bloky a vznik kamenných moří na svazích pod skalními skupinami.
Na Hrádkách roste smíšený porost s převahou buku, okolní lesy jsou pak vlivem více než století trvajícího cílevědomého lesnického hospodaření převážně smrkové. Takový bukový les (a listnatý les vůbec) je nejzajímavější zjara, kdy mají rostliny v podrostu před olistěním buků ještě dostatek světla. V dubnu v lesích kolem Sýkoře, třeba i na Hrádkách, kvete například nápadná dymnivka dutá. Vyskytuje se u ní několik barevných forem. Květy bývají nejčastěji nachové či bílé, vzácně se objevují i jiné barevné odstíny.
Když pak od skal seběhnete dolů k Chlébskému potoku, najdete tam ještě dokvétající bledule jarní. Celé porosty jich tam jsou, jako v botanické zahradě. Když zrovna prudká voda potoka obnaží na břehu cibulky bledulí, uvědomíte si, že bledule je typickým jarním geofytem. Tedy rostlinou, jejíž „obnovovací pupeny“, jak říkají botanici, jsou schovány po většinu roku v zemi. V zimě jsou tak chráněny před mrazem, v létě před suchem. Rostlina si ke kvetení vybírá právě onu dobu, kdy jsou koruny listnáčů ještě bez listí. Má tak zajištěný dostatečný přísun slunečního záření pro fotosyntézu a tvorbu organických látek. Ty pak ukládá právě do cibulek a díky těmto zásobám zbylé části roku v klidu přečká. Navíc v brzkém jaru ještě bledule rostou samy, nemusí o své místo k životu bojovat s jinými, konkurenčně zdatnějšími bylinami. Ty se objeví až později. V té době už povadlé a polehlé listy bledulí požírají miliony bakterií, aby z těch listů za pár týdnů na povrchu zemském nezbylo zhola nic.
A jaro utíká, přímo letí. Bělobu bledulí a sněženek (ano, jak bledule, tak sněženky v lesích Sýkořské hornatiny divoce rostou) vystřídá žluť prvosenek a modrofialová barva kvetoucích plicníků, aby se pak příroda opět vrátila k bílé v podobě sasanek a pak zase třeba ke žluti pryskyřníků. Pořád je se na co dívat! Tak honem ven, do lesů. Ať již se tam stihnete vydat ještě na konci března, nebo až v dubnu, máte co dělat. Jaro nečeká. Tak se snažte, ať ho aspoň na malou chvíli chytíte, ať se vám nerozplyne před očima.
