Rozhovor s Petrem Palasem, který vede třetím rokem taneční obor v ZUŠ Boskovice. Než se dostal do Boskovic, působil jako sólista baletu v Českých Budějovicích a Liberci. V Boskovicích se mu zatím daří – což dokládá dvakrát vyprodané představení Sněhová královna, kde tančilo všech téměř osmdesát žáků tanečního oboru. V těchto dnech už chystají nové představení, tentokrát žáci zatančí v zahradě boskovického zámku.
Petře, proč jste se rozhodl věnovat se tanci?
Od rodičů vím, že prvotním impulsem k tomu stát se tanečníkem byla svatba mé tety, kterou jsem jako čtyřletý celou protančil. Rodiče mě proto přihlásili v Praze na ZUŠ, odkud jsem šel v deseti letech na taneční konzervatoř. Po škole jsem byl deset let u divadla – nejprve dva a půl roku v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, pak sedm let jako sólista baletu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Na tanci mě nejvíc bavilo propojení s divadlem a ta všehochuť rolí a žánrů, které jsem vyzkoušel. Tančil jsem v muzikálech, baletu, operách i operetách. Dodnes vzpomínám na roli zlého bratra ve hře Fransecka z Rimini nebo Basila v představení Don Quijote.
A co vás přivedlo z Českých Budějovic až do Boskovic?
Přistěhoval jsem se do Vratíkova za svou přítelkyní, když jsem se rozhodl skončit s divadlem. A protože jako bývalý tanečník na trhu práce moc nabídek nemáte a já se vždy zajímal o auta, prodával jsem několik let auta v Kunštátě.
Proč jste se rozhodl s tancováním skončit?
To bylo jednoduché. Po tom, co jsem od šesti let prakticky celý život tančil, se dostavilo vyhoření. Jak říkali kolegové, není nic horšího, než když se tanečníkům a hercům začne opakovat repertoár. A to se mi stalo. Ale po tanci se mi začalo samozřejmě stýskat, poprvé při ukončení olympiády, říkal jsem si, kolik lidí za tou show muselo být, aby ji dokázalo takhle rozpohybovat… Pak jsem začal učit za svou partnerku na částečný úvazek v Poličce, a když hledali tanečního pedagoga zde v Boskovicích, přihlásil jsem se do konkurzu a uspěl jsem.
Nejen prostoduchý pohyb, ale příběh
Předpokládám, že budete asi jediný tanečník v ZUŠ na okrese.
Loni jsem byl na setkání pedagogů tanečního oboru a seděl tam ještě jeden muž, takže úplně sám asi nebudu. Ale rarita jistě jsme.
Své zkušenosti s divadlem můžete výborně zúročit i v představeních a práci se žáky…
Přesně tak. Mám rád, když z tance vycházejí emoce – ať už pohybové nebo charakterové – které jsou spojené s danou rolí. Požaduji proto po žácích, aby nepředváděli jen prostoduchý pohyb, ale aby se svou roli snažili prožít a téma příběhu z nich vyzařovalo. Je důležité, aby divák, který je neznalý, tušil, která role je kladná a která záporná. Myslím, že tím, že jsem byl u divadla, mám na žáky větší nároky a občas prostě mají tu nevýhodu, že je neberu jako žáky, ale jako tanečníky.
Jak tedy docílíte toho, že žáci zatancují své role tak, jak si představujete? To není úplně jednoduché třeba u malých dětí.
U těch malých je to paradoxně jednodušší, na ně nejvíc platí vtip, hravost a zlehčení. Ze začátku to ale bylo složitější se všemi. Nedůvěra asi byla velká. Chtěl jsem po nich jiné věci, než byli zvyklí, takže jsem jim vysvětloval, proč to tak chci a jak to mají udělat. Starší už dnes sami tuší, kam chci představení dostat. Ale to víte, když žáci opakují stejnou chybu po několikáté, nervy nevydrží, zvýším hlas, a to pak funguje stoprocentně. Snažím se je seznámit i s tím, co není běžné, ale může se jim hodit. Chci, aby si uvědomili, že divadlo má určitá pravidla. Například, že na jevišti ani v sále se nejí, protože máme mít úctu k tomu potu, co tam člověk vydře. Nebo že piškoty se nedávají na stůl, protože to obvykle končí úrazem, či že jedna tanečnice se nemá smát té druhé, protože jednou přijde doba, kdy jí to také nepůjde. A můžu říct, že během našeho představení občas došlo na má slova.
Po Sněhurce Fantastická symfonie
Nedávno jste se žáky hráli reprízu Sněhové královny, jak hra vznikala a proč jste zvolil právě tento kus?
Sněhová královna bylo naše první představení, které jsem zamýšlel jako nezávislé, které by bylo možné uvádět kdykoliv a kdekoliv. Předtím jsem se žáky nacvičil pouze závěrečné koncerty – tedy čísla s děvčaty z každého ročníku zvlášť – které v ZUŠ pořádáme každý rok. Sněhovou královnu jsem vybral, protože je to komplexní pohádka, kde se uplatnili všichni žáci, včetně kluků, kterých zde tančilo pět. Dohromady vystoupilo sedmdesát šest tanečníků od pěti do osmnácti let. Začali jsme zkoušet loni v lednu, v červnu byla premiéra pro veřejnost. S každým ročníkem jsme zkoušeli zvlášť, a když jsme se chtěli potkat všichni dohromady, nezbylo, než zkoušet i o víkendu. Problém jsme měli s kostýmy, obléknout osmdesát dětí není nic jednoduchého. Pomohli nám známí z ostatních uměleckých škol.
Jak jste byl spokojen s výsledkem?
Návštěvnost reprízy byla stejná jako na premiéře, okolo tři sta padesáti lidí. Myslím ale, že napoprvé si nikdo nedokázal představit, jak to vlastně bude vypadat. Teď si lidé mohli všimnout věcí, které jim dříve unikly. Na žáky jsem byl opravdu pyšný, udělali hromadu práce a hodně se posunuli, i když oni to nevidí. Zatančili to stejně jako poprvé, ale s tím rozdílem, že teď si to víc užívali, byli uvolnění, a to se hned odrazilo v jejich výrazu. Na zkoušení jsme tentokrát měli jen dva měsíce, ale pokud spojíte hudbu s pohybem a trénujete pořádně a naplno, tělo si to pamatuje.
Bude ještě nějaká možnost Sněhovou královnu vidět?
Reprízu zatím neplánuji. Pouze pokud bychom dostali nějakou nabídku na zájezd, tak bychom znovu tančili, jinak nejspíš ne. Nejsem si totiž jistý, zda bychom dokázali sokolovnu znovu naplnit a byl bych nerad, kdyby na osmdesát tanečníků koukalo osmdesát diváků.
Nějaké další představení ale plánujete…
Ano, plány na nové představení už mám. Chtěl bych uvést ve spolupráci s tanečníky z Poličky Fantastickou symfonii od Hectora Berlioze. Tančili bychom v Boskovicích v zámeckém parku na otevřené scéně. Byl jsem zde se svými dětmi na jedné akci, a během pěti minut jsem věděl, kdo odkud půjde a co bude hrát. Termíny s vedením zámku sice ještě nemáme přesně domluvené, ale už s druhým stupněm zkoušíme. Máme na to tři měsíce a špatně z toho spím už teď.
Deset procent talent, zbytek dřina
Učíte žáky od pěti do osmnácti let, jak vlastně vypadají vaše hodiny?
Letos učím celkem šedesát dva dětí, takže výuka musí být rozdělena do několika stupňů. Ti nejmenší od pěti do sedmi let chodí jednou týdně do taneční přípravky. Zde se učí pracovat se svým tělíčkem, aby věděli, jak je udržet, jak chodit přes špičky a hlavně, aby se naučili orientovat v prostoru a vzájemně si nepřekáželi. Víc za jednu hodinu stihnout ani nemůžeme. Starší žáci už jsou pak rozděleni podle jednotlivých ročníků a tančí dvakrát týdně. Učí se základy taneční techniky a jevištního projevu, což je takový univerzální základ pro všechno ostatní. A v druhé části školního roku připravujeme choreografie a vystoupení. V hodinách reagujeme na aktuální témata, když v televizi dávali pořad Stardance, zkoušeli jsme základy společenských tanců. Ty probíráme i s těmi, co začínají chodit do tanečních. Občas tančíme moderní tance, občas použijeme lidovky. Vždy je ale vše položené na základech klasické taneční techniky.
Když vymýšlíte choreografie vašich představení, spoluvytváříte je se žáky, inspirujete se navzájem?
Ve většině případů to bývá tak, že s nápady přicházím já. Snažím se tance vymýšlet tak, aby byly pro žáky spíš těžší a měli se stále kam posunovat a růst. Ale ovlivňujeme se i navzájem, měl jsem třídu, kdy žačky opravdu pusu nezavřely, tak jsme společně vymysleli pásmo lidových tanců „drbny“. Holky to vzaly s humorem a mnoho rodičů nám pak potvrdilo, že jsme to vystihli naprosto přesně.
V současné době učíte šedesát dva žáků. Berete všechny, kteří se přihlásí, nebo si vybíráte?
Dosud jsme brali všechny přihlášené a jediné omezení jsme měli od Jihomoravského kraje jako našeho zřizovatele, který nám povolil jen určitý počet tanečníků. Ti, kteří se do tohoto počtu nevešli, nastoupili do výuky pod hlavičkou Spolku na podporu ZUŠ Boskovice. Výuka probíhala stejně, zatančili si stejně, jen nedostali závěrečné osvědčení o absolvování ZUŠ, což v přípravce pro malé děti, nebo pro ty, kteří si tanec chtějí jen vyzkoušet, nevadí. Letos to ale bude jinak. Poprvé chceme dělat přijímací talentové zkoušky a zjistit, jestli naši uchazeči mají cit pro tanec a cítí rytmus.
Je z vašeho pohledu zájem o tanec a pohyb mezi dětmi?
Podle počtu přihlášených žaček můžu říct, že ano. Dnes je velká nabídka ve všem, i ve sportu a pohybových aktivitách a každý si může vybrat, co by chtěl dělat. U tance je nevýhoda to, že déle trvá, než se tělo naučí hýbat takovým způsobem, že na to nemusíte myslet. První rok tance je vždy investice do dřiny, kterou nevidíte, což se žákům těžko vysvětluje.
Co by měl tanec vašim žákům přinést?
Jsem přesvědčen, že to, co se při tanci naučí, využijí v budoucím životě mnohokrát. I když se nebude jednat jen o tanec. Při představeních musí často spolupracovat, což se hodí, protože budou zvyklí pracovat v týmu. Vědí, že je nutné pracovat pořádně, protože to ostatním jinak kazí. A jistě je tanec připraví pro budoucí život i v tom, že když zjistí, že něco nejde, musí to zkoušet a nesmí se nechat rychle odradit. A z pružnosti svého těla budou čerpat ještě dlouho. Je jasné, že z tancování totiž budou vždy šikovnější než z běhání po hřišti.
Může se naučit tančit každý? Je při tanci důležitější píle, nebo talent?
Já tvrdím, že s polkou a valčíkem se narodí opravdu každý. Podle mě to tak je. A co se týče talentu, ten je hodně vítán, ale jako všude je důležitější práce. Talent je tak deset procent a zbytek dřina. Samozřejmě také vždy záleží, jak má člověk uzpůsobené tělo.
Co pro vás představuje úspěch ve vaší práci? Tanečníci na konzervatoři, skvěle odtančená představení, nové zajímavé hry?
Úspěch vnímám v několika rovinách – jednak to, že žáci už čekají, co vymyslíme dál, těší na další nové věci, neodcházejí mi. Ale také to, že starší žáci jsou permanentně hlídáni těmi mladšími, kteří v nich vidí vzor, což se mi potvrdilo ve Sněhové královně. Velká výhoda je i to, že mám od vedení takové podmínky, že můžeme dělat, co chceme a co nás napadne. No, a to největší ocenění je samozřejmě povedené představení a potlesk. Může to znít hloupě, ale protože jsem byl tak dlouho u divadla, vím, že není nad potlesk a spokojené diváky, ze kterých je cítit, že je vaše představení bavilo.
Co by měl vědět člověk, který se rozhodne tančit?
Hlavně se bude muset smířit s tím, že tanec bolí. Že bude muset tvrdě a pilně trénovat, a když povolí, vždy se mu to vrátí ve zlém. Ideálně by měl mít pohybovou paměť, která se dá hezky vycvičit. A určitě by měl mít odhodlání, protože už třeba na konzervatoři bude mnohokrát zklamán. A šlachy se natáhnou, ale pokud se zasekne hlava, nikdo s tím už nic neudělá.
Jaký máte názor na taneční? Jde o přežitek, nebo nutnost?
Přežitek v žádném případě, naopak bych je zavedl jako povinné. Už jen to, že pánové se v tanečních chovají jako gentlemani a dámy toho nezneužijí a také je nenaštve například přisunutá židle, je důležité. Tanec má schopnost lidi kultivovat, v čemž hodně pomohl například pořad Stardance, na který nedám dopustit.
