Osmnáct let působila Yvona Ferencová v Moravské galerii v Brně. Nejprve pracovala s dětmi, později vedla autorské projekty i přejaté výstavy. Připravovala výstavu pro československý pavilon na Bienále v Benátkách, dlouhodobě spolupracovala se současnými umělci, její publikace ke kolekci uměleckých děl pro nevidomé a slabozraké získala titul Nejkrásnější česká kniha 2001. Od letošního září se s Yvonou Ferencovou můžete potkávat i v Boskovicích.
Jak se stane, že se kurátorka moderního a současného umění Moravské galerie v Brně ocitne v ZUŠ Boskovice?
Byla to poměrně nečekaná událost pro všechny strany. Ale protože nic neplánuji a snažím se žít podle toho, jak se věci mění, zas tak divné mi to nepřijde. Před rokem jsme se rozhodli, že se přestěhujeme z Brna do Světlé u Boskovic. Velké město nás už nenaplňovalo, potřebovali jsme být víc v kontaktu s přírodou. V té době jsem rozhodně neplánovala z galerie odejít, ale když jsem se dozvěděla, že v ZUŠ Boskovice hledají učitele keramiky, rozhodla jsem se to zkusit. Už dříve jsem pracovala s dětmi jak v galerii, tak v Centru volného času Lužánky.
Vraťme se ještě k práci v Moravské galerii, co všechno obnáší pozice kurátora?
Kurátoři jsou vlastně takoví správcové státních sbírek. Já se starala o sbírku malby a soch, kolega měl na starosti kresbu, grafiku a současné umění – to byla jedna část naší práce. Tu druhou, pro veřejnost viditelnou, část tvořila příprava výstav, ať už svých, nebo přejatých.
Jak probíhá příprava výstavy? Od čeho se začíná?
Když připravuješ výstavu, musíš mít nejprve vymyšlený koncept a vědět, proč se chceš zabývat zrovna daným tématem – to je úplný základ. Pak obvykle spolupracuješ s grafiky a architekty a společně tvoříte vizuální a architektonickou podobu výstavy. Většinou je jejich spolupráce nezbytná už proto, že se můžete obohatit a vzájemně na sebe reagovat. Každý může přijít s něčím novým, co výstavu posílí, což jde ve výsledku vždy poznat. A navíc to ještě všechny baví. Myslet si, že kurátor je ten, který udělá vše sám, je omyl. Ale zde platí to, co u všech ostatních profesí, že každý má svůj způsob práce.
Ale musí se asi aktivně podílet na dění ve výtvarném světě?
V neposlední řadě se k práci kurátora váže i účast v nejrůznějších komisích, psaní článků a statí o umění a umělcích. Úžasné na této práci je zejména to, že se neustále setkáváš s umělci a velmi inspirativními lidmi.
Vedla jsi projekty Kateřiny Šedé, Dominika Langa na Bienále v Benátkách, kurátorovala jsi výstavy mnoha začínajících umělců, připravovala autorské výstavy i spolupracovala při těch přejatých. Dá se z takového množství práce vybrat něco, co je pro tebe nezapomenutelné?
Určitě to byly všechny atriové výstavy v Moravské galerii (menší výstavy tehdy začínajících, dnes už známých umělců z let 2005–2014; například Václava Magida, Pavly Sceránkové, Josefa Bolfa, Marka Meduny, Denisy Lehotské a mnoha dalších). Všechny výstavy vznikaly tak, že jsem si autory vybírala podle jejich tvorby, aniž bych je osobně znala, a poznávali jsme se až při přípravě výstavy. Můžu říct, že jsem měla obrovské štěstí na mimořádné osobnosti. Všichni byli krásní. A pak určitě výstava …a nezapomeňte na květiny z roku 2010, která zobrazovala téma květin v současném umění. Z umělců byli na výstavě zastoupeni například Jiří Kovanda, Ján Mančuška, Jan Merta, Vladimír Kokolia, a hodně fotografů, Jasanský s Polákem, Markéta Othová, Jirka Thýn, Michal Kalhous a další.
Od letošního září jsi nastoupila do ZUŠ Boskovice. Jaká je tvoje současná náplň práce?
Zabývám se především keramikou, ale protože nám přibylo hodně malých dětí, budu s nimi i kreslit a malovat. Tvořím s dětmi od školky po střední školy, některé budu připravovat i k přijímačkám na výtvarné obory. Než jsem nastoupila do Moravské galerie, působila jsem sedm let v Centru volného času v Lužánkách, a také v galerii jsem nejprve, opět sedm let, pracovala s dětmi, takže se jakoby vracím zpět. Pokusím se dětem zprostředkovat i současné umění což myslím ve školách chybí.
Máš naplánované nějaké projekty nebo cíle, kterých bys chtěla s žáky dosáhnout?
Nemám. Projekty takto dopředu neplánuji, vycházím vždy ze situace, která je. Například i v Lužánkách vznikaly projekty jako bezprostřední reakce na dané okolnosti – například Přístav jako návrat, hledání cesty k nejprostším věcem. Pak jsme s dětmi vytvořili projekt Stůl, velký keramický stůl i s nádobím a lavicemi jako místo pro setkávání s nejbližšími. Když jsem pracovala s nevidomými dětmi, všimla jsem si, že si k hlíně čichají a poslouchají, zda je mazlavá, a to se pak stalo základem k projektu Zvuky hlíny. Anebo akce k pálení keramiky Raku, které se nakonec přesmykly v Japonské dny v Brně ve spolupráci s velvyslanectvím a radnicí, a já se díky této akci dostala paradoxně do Moravské galerie.Takže věci se často dějí velice překotně a skutečně ani nejdou naplánovat.
Takže ani v Boskovicích zatím nemáš konkrétní plány?
Co se týče boskovické školy, provokuje mě nevyužitý potenciál různorodých oborů. Za dveřmi slýchám bubeníky a dětský orchestr, malé tanečnice schovávají balerínky po hodině tance. Vše se dá propojit. Můžeme například udělat části loutek z hlíny, výtvarka kulisy, pohádku vyberou děti z dramatického oddělení, rodiče ušijí kostýmy a všichni se zapojíme do společného dění. Mým takovým osobním cílem je, aby žáci pochopili, že v tvoření je především svoboda, aby se nebáli, že udělají něco špatně a tvořili hlavně s radostí. Budu šťastná, když časem budou vědět, kdo to byl Picasso, Giacometti, Giotto… ale to je nutné předávat po malých krocích.
Je pro tebe reálné zapojit do dění v ZUŠ i umělce a autory, které znáš z galerie?
Už mě to napadlo, ale zatím je na to ještě moc brzy. Je důležité autorům nabídnout něco, co je bude bavit, bez toho to opravdu nejde. Chce to čas.
A ty sama by ses podílela na kulturních akcích ve městě?
Určitě se tomu nebráním. Dokonce mi už volala Helena Musilová, která připravuje v Muzeu Boskovicka výstavy pro Festival Boskovice, jestli bychom neudělaly něco společně. Zatím na to ale také nedokážu jasně odpovědět, protože když něco dělám, dost mě to pohlcuje. Když jsem kurátorovala výstavu pro československý pavilon v Benátkách, chystala jsem zároveň i výstavy v galerii, nechtěla jsem nic ošidit, což nikdo nechápal.
Znáš nějakého výtvarníka z Boskovicka? Byla jsi zde na nějaké výstavě?
Ne, neznám zdejší umělce, ani výstavy jsem neviděla. Působím tu zatím trochu jako Marťan, protože ani Boskovice jsem předtím neznala. Byla jsem zde kdysi v muzeu ještě za Přemkem Reibelem, ale město jsem si už ani nepamatovala. O to víc jsem každodenně fascinovaná zdejší krajinou a nádherným nebem.
Co by měla mít podle tebe výstava, která je dobrá a zaujme?
To je hodně těžká otázka. U každé výstavy je vždycky důležitý příjemce, pro něhož výstavu chystáš. Bohužel neexistuje pouze jediná cílová skupina, takže různé výstavy zaujmou různé typy lidí. Můžeš volit výstavu pro náročného diváka, který se umění hodně věnuje a je trochu rozmazlený. Odlišnou podobu zase bude mít standardní výstava, kdy návštěvník očekává, že uvidí výsledek velkého úsilí a dlouhého bádání. Jednoznačně to bohužel říct nelze.
Jaká výstava zaujme tebe?
Pro mě například byla naprosto top výstava prací Francise Bacona ve Vídni, ale otázkou by bylo, kolik laiků by taková výstava zaujala. V Kunsthistorisches Museum Wien vystavili Tiziana, van Gogha, Velázqueze a další, v jejichž dílech hledali styčné body s Baconovými malbami. Soustředili se na to, v čem umělci Bacona inspirovali, co se od nich jako malíř samouk naučil a jak naopak sám zpětně malbu posunul svou invencí. Německy jsem sice nepřečetla jediný text, ale odcházela jsem s tím, že jsem pochopila, že Bacon je, stejně jako ostatní, mimořádný malíř. Uviděla jsem jeho malbu v jiném světle než když visí ve světových muzeích umění tak nějak osamoceně, přestože člověk vnímá jejich výlučnost. Nebo když jsem v prvním ročníku na vysoké provázela v ostravském Domě umění, chodila jsem denně okolo Picassových grafik, a díky tomu pochopila, kdo je Picasso. Na jeho obrazech se nedá ničím pohnout, linií, barvou, tvarem. Jsou dokonalé stejně jako objekty a sochy, které jsem viděla mnohem později. Asi jako když dlouho nerozumíš jazzu, a pak slyšíš do té chvíle neznámou skladbu, a stane se to – uslyšíš, a je to tam! Skvělé objevy.
