Vláda nedávno jednomyslně schválila návrh zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Zákon zahrnuje také zákaz kouření ve všech vnitřních prostorách restaurací a kaváren. Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček k tomu uvedl: „Nikdo by neměl být vystaven pasivnímu kouření. Ti, kteří si ničí zdraví proto, že nejsou schopni se zbavit závislosti, nechť tak činí na místech, kde neohrožují zdraví ostatních.“
Navrhovaná norma vyvolala bouřlivé debaty v médiích. Nelíbí se pochopitelně majitelům restaurací, kteří se obávají odlivu zákazníků a propadu tržeb. Vadí také samotným kuřákům, nekuřáci ji naopak přivítali.
Mezi argumenty odpůrců omezování kouření zaznívají argumenty někdy až zábavné (například kdy bude zakázáno jíst bůček či proč nejsou zakázána auta, která přispívají ke znečišťování ovzduší jistě mnohem významnější měrou). Někteří neváhají zdůraznit, že jde přímo o omezování demokracie a svobody. Jak to tedy je?
Mé hodnocení nelze považovat za zcela nestranné. Coby zásadovému nekuřáku mi pasivní vdechování tabákového kouře opravdu vadí. Jsem zřejmě raritou, protože jsem cigaretu nikdy neochutnal, ani v období dospívání, kdy člověk zkouší ledacos. Tak moc mi cigaretový kouř smrdí. Přesto se pokusím vyjádřit kompromisní názor.
Kouřit začínají lidé z různých důvodů. Ze zvědavosti, z frajeřiny, protože to vidí ve svém okolí. Mnozí muži starších ročníků, kteří ještě absolvovali povinnou vojenskou prezenční službu, se naučili kouřit právě na vojně. Byl to jeden ze způsobů, jak si usnadnit její přežití. Faktem je, že kuřákům přináší cigareta uklidnění. Proto často kouří také třeba mnozí profesionální řidiči, kteří při kouření odpočívají a úspěšně jím zaplní kratší přestávky.
K chlapům kouření s výhradami ještě jaksi patří. Aspoň dřív se přece říkávalo, že „správnej chlap má smrdět potem a tabákem i z fotografie“. Kouří však také čím dál víc žen a největším problémem je kuřáctví u dětí. Když vidím nastávající maminku či ženu s nemluvnětem v kočárku, jak vesele vykuřují, nejraději bych zapomněl na slušné vychování a rčení, že „ženu ani květinou neuhodíš“. Dotyčné by v těchto případech zasloužily pár facek, nebo rovnou pětadvacet na holou. Jistě se každý dospělý člověk má právo rozhodnout, zda si bude ničit své vlastní zdraví. Vědomě však poškozovat zdraví dítěte, dokonce ještě nenarozeného, to považuji za zločin.
Problém je ovšem daleko složitější. Některé vědecké výzkumy naznačují, že se sklonem ke kouření či konzumaci alkoholu se někteří lidé již rodí. Minimálně k nim mají větší genetické předpoklady. Ať už chuť na cigaretu vzniká díky genům, vlivem prostředí či působením obojího, zbavit se podobné závislosti vyžaduje pevnou vůli a značné sebezapření. Mnozí to však dokázali.
Ale zpět ke vztahu kuřáků a nekuřáků. Ministerstvo zdravotnictví odůvodňuje zákaz kouření v restauracích tím, že pasivnímu kouření by neměl být vystaven ani jejich personál. Mezi názory zastánců omezování kouření se objevují úvahy o tom, zda by kuřáci neměli platit vyšší zdravotní pojištění. Řada nemocí totiž s kouřením prokazatelně souvisí a za léčení kuřáků se z veřejných prostředků vynaloží mnohem víc peněz, než stát vybere na daních za cigarety. Je však téměř jisté, že zcela vymýtit kouření prostě nelze.
Asi by bylo dobré hledat přijatelný kompromis. Jako člověku, který restaurace navštěvuje spíše zřídka a navíc se vždy může rozhodnout, jestli do dané „hospody“ vstoupí či ne, mi daleko víc vadí kouření na ulicích a dalších veřejných prostranstvích. Když spěchám ráno do práce, pravidelně předbíhám několik kuřáků, kteří kráčí po ulici a mávají při tom rukou se zapálenou cigaretou. Dým je cítit ještě několik desítek metrů po větru a často je docela obtížné se mu vyhnout. Ještě více mi pak vadí ti, kteří s klidem kouří třeba na vlakovém nádraží, klidně hned pod cedulí s přeškrtnutou cigaretou.
Chceme-li ctít demokratické principy, musíme chránit práva menšin, tedy i kuřáků. Ano, kuřáci jsou mezi námi zatím ještě stále menšinou, i když velmi početnou. Žádná menšina by ale naopak neměla porušovat práva většiny, v tomto případě právo vyhnout se pasivnímu kouření. Doporučoval bych proto jasně vymezit plochy, které jsou určeny ke kouření. Na ostatních místech pak striktně vyžadovat dodržování zákazu kouření a jeho rušitele přísně trestat. Doufám, že se podobná pravidla podaří prosadit dřív, než se menšinou staneme my nekuřáci.
