V běžné turistické mapě kopec Zlatník nenajdete. Boskováci však většinou dobře vědí, který to je. Kdybyste po něm přece jen chtěli pátrat v některé z map, stačí nahlédnout do Základní mapy ČR, která je dostupná i přes internet na Geoportálu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního. Výšku kopce však nenajdete ani tam. Nezbývá proto, než se spokojit s tvrzením, že je o něco nižší než sousední 563 metrů vysoká Lipka. On totiž Zlatník není typický kopec, spíš jakýsi hřbítek vybíhající nad Pilské údolí.
Nejsnáze se na Zlatník dostanete po takzvané Zlatnické cestě, odbočující z jedné ze zatáček silnice z Boskovic na Újezd. Od Bílé skály, o které snad někdy taky něco napíšu. Cesta byla postavena patrně v 70. letech 20. století za účelem těžebního zpřístupnění zdejších starých lesních porostů. V té době totiž socialistické Československo nakoupilo za vzácné devizy těžkou těžební techniku ze Skandinávie, a ta se musela zaplatit. Došlo proto ke změně lesního zákona. Maloplošné, k přírodě ohleduplné způsoby obnovy lesních porostů, pracně zavedené po poválečném převzetí lesů státem, byly opuštěny a nahrazeny rozsáhlými holosečemi. Příliš rozsáhlými. Se zalesněním obrovských pasek na svazích Pilského údolí a nad boskovickou čtvrtí Bělá se potom lesníci potýkali ještě celá desetiletí. Zářez Zlatnické cesty, vyhloubený buldozery v prudkých svazích kopců, byl také obrovským zásahem, i když z pohledu moderního lesního hospodaření asi nezbytným. Jizva ve stráni zůstávala čerstvá po celá léta. Když konečně zarostla, objevily se „evropské dotace“ a cesta byla opět protažena buldozerem a rozšířena. Snad se nyní „pooperační“ jizvy zahojí dřív.
Nejkrásnější putování Zlatnickou cestou je nejspíš za jasného podzimního odpoledne. V průzračném modravém vzduchu je vidět do daleka, na Vysočinu, k severu až někam k Březové nad Svitavou. A hlavně na Malou Hanou, kterou za Jevíčkem uzavírá nápadný kopec Hušák. Z barevných podzimních lesů na Hradském kopci vystupuje boskovický hrad. Vyniká zejména staré hradní jádro s plášťovou zdí. Je to krásný pohled, skoro jako z letadla. Však hrad někde ze stráně nad Pilským údolím také maloval Otakar Kubín (1883–1969), boskovický rodák, který to ze zdejších malířů dotáhl nejspíš nejdál. Nebo ho aspoň život zavál nejdál do světa, až do jižní Francie, kraje Provence. Nejraději tam maloval krajiny s rozkvetlou levandulí a podepisoval se Coubine. Za mého dětství měl dokonce svoji pamětní síň v zadní části Panského dvora na Hradní ulici. Byly tam k vidění obrazy z různých etap jeho života a tvorby, od raných prací (třeba jeho školní práce Švec) až po díla zralého umělce, soustředěné sem z různých sbírek. Pamětní síň nepřežila popřevratové změny po listopadu 1989, Kubína dnes však připomíná alespoň busta. A některé jeho obrazy lze v Boskovicích vidět i dnes. Třeba právě onen pohled na hrad ze Zlatníku. Obraz ze sbírek Muzea Boskovicka je dlouhodobě zapůjčen do Galerie Otakara Kubína v budově boskovické radnice. Levandule na něm samozřejmě není. Zato v popředí červeně svítí jeřabiny. A jeřáby, snadno se množící na pasekách, rostou na svazích Zlatníku dodnes.
Se Zlatníkem je neodmyslitelně spojena také jiná cesta, „Stará újezdská silnice“. Spojovala Újezd z Boskovicemi před stavbou dnešní silnice. Bohužel přesně nevím, kdy byla nová silnice postavena a ta stará se přestala používat. Na staré prvorepublikové vojenské speciálce v měřítku 1:75 000 již je vyznačena silnice nová. Vojenské mapy převzala Československá republika po zániku Rakouska-Uherska z vídeňského vojenského zeměpisného ústavu. Upravila je a doplnila pro svoji potřebu, používaly se až do roku 1956. Za časů podunajské monarchie však existovala také podrobnější sekce map v měřítku 1:25 000. Tato tzv. topografické sekce byla vlastně tou původní v terénu kreslenou mapou, podle které pak vznikaly mapy dalších měřítek. Nová silnice na Újezd v ní zachycena není. Jelikož třetí vojenské mapování probíhalo na území Moravy a Slezska v letech 1876 až 1878, byla nová silnice vybudována zřejmě někdy ve 20. až 30. letech 20. století. Napovídaly by tomu i staré fotografie ze stavby silnice, zveřejněné na webových stránkách Újezdu u Boskovic.
Zmíněné mapy topografické sekce na dlouho zmizely, zdánlivě v nenávratnu. Některé jejich listy byly však asi před deseti lety objeveny v Mapové sbírce Univerzity Karlovy. Příslušný list s okolím Újezdu se naštěstí zachoval taky a s listem Boskovice 1:75 000 je dostupný na webu Laboratoře geoinformatiky Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (najdete je v sekci Aktivity/Prezentace starých map Čech, Moravy a Slezska).
Zlatník je sice nenápadný, zato však zajímavý kopec. Geologicky je tvořen granodioritem, takzvanou brněnskou vyvřelinou. Granodiorit je hornina příbuzná žule, odborně granitu. Na prudkých svazích Zlatníku se válí spousty granodioritových balvanů. Místy vytvářejí téměř malá balvanová moře. Zdánlivě pevné skály jsou zde totiž podrceny tektonickými pohyby na takzvaném boskovickém zlomu, na který je vázáno také Pilské údolí. Ke vzniku sutí na Zlatníku přispělo též mrazové zvětrávání na konci poslední doby ledové. A na sutích přežívají zbytky starých smíšených lesů. Opravdu již jen zbytky. Přestárlé porosty s převahou buku jsou postupně těženy. Když moji rodiče přišli počátkem 70. let do Boskovic, byly prý na Zlatníku a kolem Třech rybníčků husté, temné lesy. Já je z dětství pamatuju již částečně prokácené. Brzo bohužel zmizí nejspíš úplně. Byť je známo, že průměrná zásoba dřevní hmoty v lesích naší republiky neustále roste, začíná se v lesnických kruzích proslýchat, že brzy budeme reálně konfrontováni s významným poklesem těžeb dřeva. Je to v celku pochopitelné. Zásoba sice roste, ale v mladých porostech. Ty staré, mýtné, rychle mizí. Za pár let nebude téměř co těžit. Než dorostou ty mladší, si ještě několik desetiletí počkáme. Pokud dorostou. Při současných klimatických změnách je další osud lesních porostů nižších věkových tříd nejasný. Zvláště v případě jehličnatých monokultur na nevhodných stanovištích.
Raději se vrátím k neživé přírodě. Skály na Zlatníku jsou z pohledu krátkého lidského života věčné. Ty skály a kameny vlastně daly Zlatníku jméno. Podle pověstí, tradovaných v Boskovicích a zaznamenaných např. pracovníky Ústavu etnografie a folkloristiky tehdejší Československé akademie věd v Brně (nyní Ústav etnologie AV ČR), bylo na Zlatníku v minulosti několikrát nalézáno zlato. Tu pověst si můžete přečíst třeba v knize Evy Kilianové a Oldřicha Sirovátky Zvonová studna (Brno 1964). To bylo tak. Kdysi dávno hrabala jedna chudá vdova z Boskovic na kopci proti boskovickému hradu list na stlaní. V hubených letech, když bylo sucho, obilí se urodilo nízké a byl nedostatek slámy, používalo se totiž lesní hrabanky jako podestýlky pro dobytek. Jak hrabala, všimla si, že se v mechu něco blyští. Vdova si pomyslela, že je to jistě nějaká vzácnost. Posbírala kamínky do šátku a odnesla je na hrad. Na hradě si oblázky prohlédli a zjistili, že je to ryzí zlato. Nechali si je, vdově nic nedali, ani jí nepoděkovali.
Pochlubila se pak ve městě, co se jí přihodilo. Sousedé se jí ale vysmáli. „Vidíš, ty hloupá! Páni mají zlato a tobě zůstaly zas jen ty mozoly.“ Žena se zarmoutila. „Kdybych aspoň jediný kámen našla, měli bychom doma po starosti. Všechny dluhy bych splatila a ještě by zůstalo na živobytí…“ Vydala se tedy znovu na kopec. Hledala, dívala se po zlatých kamíncích, ale marně. Už chtěla jít domů, když v tom se před ní objevili malí mužíčci, nasypali před ni hromádku kamínků a povídali: „Ty jsou pro tebe, to všecko je pro tebe.“
Jindy šel přes Zlatník tkadlec se svým synem. Nesli plátno a sukno na jarmark do Boskovic. Na cestě táta uřízl chlapci lískový prut na hraní. Jak přicházeli do města, najednou si otec povšiml, že se prut leskne jako kov. Když s ním švihl o zem, prut zazvonil. Byl zlatý! Tkadlec jej prodal a pomohl si z nouze.
Někdy v tu dobu přijel do Boskovic na návštěvu pan Šimon Eder. Měl v erbu zkřížená kladívka a na svých majetcích v Uhrách se zabýval hledáním rud. Však se město Štiavnica na dnešním středním Slovensku ne nadarmo jmenuje podle horníků Banská Štiavnica. Slyšel báje, které se povídaly o kopci proti boskovickému hradu. Když prozkoumal tamější půdu, zdálo se mu, že by opravdu mohla být zlatonosná. Nemeškal proto, a koupil celé panství. Páni z Boskovic se zrovna dostali do dluhů, tak mu ho rádi prodali.
Šimon Eder pozval horníky, kteří se horlivě pustili do kutání. Vyhloubili štolu a pátrali po zlatě v nitru hory. Všechna námaha však byla zbytečná. Pan Eder i jeho syn přišli při nešťastném dolování o celé své jmění a panství opět změnilo majitele. Přece však nějaké zlato našli. Bylo ho však jen tolik, co stačilo na vyražení jediné mince, „zlatníku“. Tomu vrchu, kde to zlato hledali, se od těch dob říká Zlatník. Na paměť toho, že dal zlata jen na jediný peníz.
Je to sice jenom pověst, ale každá správná pověst má na rozdíl od pohádky skutečný základ. Ta stará štola ve Zlatníku opravdu je. Její vchod je nenápadný, byť se nachází hned vedle silnice. Dnes se do ní však již nepodíváte, jak jsem do ní nahlédl ve svém dětství já. Už tenkrát byla z části zavalená. V rámci zabezpečení starých důlních děl vchod dnes uzavírá mříž.
Nějaké zlato ve Zlatníku tedy skutečně bylo a nejspíš i je, konec konců rudné žíly bývají přece vázány na staré hlubinné vyvřeliny a přeměněné horniny (jako je třeba žula, rula a horniny jim příbuzné). Je ho tam však jistě velmi málo. Poklad ovšem na Zlatníku můžete najít i dnes. Nemyslím tím zrovna nález keramické nádoby, naplněné mincemi z doby třicetileté války. Tu na Zlatníku našel roku 2010 detektorář, nález neohlásil, neodevzdal, naopak jej rozprodal. Policii se posléze podařilo zajistit jen část mincí, které byly odborně zpracovány v Moravském zemském muzeu v Brně. Jejich část teď můžete vidět dokonce v boskovickém muzeu, kam je do 26. dubna 2015 zapůjčena výstava Boskovický poklad. „Poklad“ byl původně uschován v zemi v hliněném džbánu a obsahoval asi 6 kg stříbrných mincí.
O tomto pokladu však opravdu nechci mluvit. Já mám na mysli poklad zcela jiný, zdánlivě bezcenný, pro mne však nevyčíslitelné hodnoty. Mám na mysli kus krásné, téměř divoké přírody na balvanitých stráních Zlatníku. A taky vzpomínky na časy dětství. Věřím, že i když ty staré buky, jasany, smrky a další stromy na Zlatníku zcela zmizí, lesníkům se v tak těžkém terénu nepodaří pěstovat běžný hospodářský les. Já už se toho sice nedožiju, ale ty mohutné stromy vyrostou z dnešního mlází za sto let znovu. Blaze tomu, kdo se před těmi velikány jednou skloní.
