Následujícím seriálem článků bych rád přiblížil některé zajímavé lokality Boskovicka. Myslím, že i mnozí obyvatelé Boskovic se tak budou moci dočíst o zajímavých místech, která třeba vůbec neznají. Nebo je znají, ale dohromady o nich nic neví. Poslední pamětníci z časů, kdy mnozí místní lidé trávívali většinu dne prací na poli či v lese, nás postupně opouštějí. A s nimi se nenávratně ztrácejí i jejich vzpomínky. Nemnoho toho lze vyčíst o krajině Boskovicka v mapách a knihách.
I já už ale vlastně patřím k pamětníkům, byť ještě docela mladým. V okolí svého rodného města se pohybuji od malička. Opravdu vnímavě, alespoň částečně vybaven jistými přírodovědnými znalostmi, tak činím od svých studijních let na zdejším gymnáziu. Za oněch dvacet let došlo v krajině Boskovicka k mnoha změnám, bohužel většinou k horšímu. Kdo ví, jakou ji za dalších dvacet let najde nějaký mladý přírodovědec, který bude číst tyto řádky a podle mých popisů hledat zajímavé lokality, tak jako jsem činil já podle textů svých předchůdců. Těch starších textů bohužel mnoho není, přírodovědci raději bádali a bádají v mnohem atraktivnějších krajinách, třeba v Moravském krasu či na Pálavě. A kdo ví, zda se ten mladý přírodovědec v budoucnu vůbec objeví. Jak vím z vlastní zkušenosti, studenti ani na tom gymnáziu dnes o biologii a zeměpis moc zájem nejeví. Konec konců, není se co divit. Vždyť jsou neustále masírováni ze všech stran, jak musejí být progresivní a konkurenceschopní, aby co nejvíc vydělali (nebo se aspoň uživili). A chozením po kopcích a zaznamenáváním výskytu rostlin a zvířat, pokud vím, ještě nikdo nezbohatnul. Ale správný biolog a geograf se bez práce v terénu neobejde ani ve věku digitálních technologií. No kdo ví, třeba nějakého mladého milovníka přírody moje články přece jen osloví.
Své texty však nepíšu jen pro místní. Mnozí lidé se snaží unikat z přeplněných velkoměst, kam odešli za prací. Utíkají za lepším životním prostředím, klidem a tichem (třebas jen relativním). Nebo sem zavítají aspoň o dovolených či prázdninách. Ti hloubavější z nich si jistě rádi přečtou něco málo o zajímavých koutech zdejšího kraje.
Když mne osud zavál do východních Čech, do kraje pod Orlickými horami, znovu jsem si uvědomil, jak je krajina Boskovicka jedinečná. Ne že by jinde nebylo pěkně. Málokde je však krajina tak pestrá, byť to třeba není na první pohled tolik nápadné. Pestrost krajiny se pak odráží i v pestrosti živé přírody. Ne, nenajdeme tu mnoho rostlin či živočichů, které ochranáři označují jako „vlajkové druhy“ (tedy ty nápadné, na kterých se dá veřejnosti demonstrovat význam ochrany přírody). Nacházíme zde především druhy běžné, neokázalé. Tedy spíš dříve běžné. Za poslední půlstoletí se totiž kdysi běžné druhy staly vzácnými. Socialistická kolektivizace zemědělství a intenzifikace hospodářských postupů vůbec měly a mají pro přírodu nedozírné následky. A nemůžeme vše svádět jen na minulý režim. Negativní trendy často pokračují, i když už od zhroucení komunismu uplynulo již dvacet pět let.
Přes to zůstává krajina Boskovicka stále krásná. Nenápadně. Stále si dovolím svůj rodný kraj nazývat „krajem neokázalé krásy“. Mám k tomu hned několik důvodů:
Mnoho milionů let trvající složitý geologický vývoj nám zde zanechal doslova mozaiku různých hornin. Od starých přeměněných rul Českomoravské vrchoviny až po flyšový vývoj (střídající se vrstvy pískovců a břidlic) dna prvohorního moře ve větší části Drahanské vrchoviny. Od záhadného brněnského masivu, který se zřejmě v krajině dnešního Boskovicka ocitl jako jakýsi úlomek jiného kontinentu, po druhohorní (křídové) pískovce dalšího moře. Jednoho z mnoha, jejichž vlny tento kraj během časů smáčely. Od prvohorních vápenců Moravského či Vratíkovského krasu po třetihorní řasové vápence, které zůstaly v nepatrných zbytcích zachovány na Malé Hané z toho moře úplně posledního, třetihorního.
Poloha na křižovatce migračních tras v době poledové. Ochlazením v dobách ledových byla fauna a flóra střední Evropy značně zdecimována. Co nestačilo dost rychle utéct na jih, vyhynulo. Zpětné osídlování středoevropského prostoru bylo komplikováno hradbou Alp (přirozená společenstva mírného pásu v Severní Americe jsou mnohem bohatší než ta naše, protože Kordillery se táhnou severojižním směrem a migracím nijak nebránily). Na druhou stranu Morava byla patrně nejrušnější křižovatkou migračních cest doby poledové, včetně migrací lidských. Na Boskovicku se tak střetávají druhy teplomilné, pronikající sem údolím Svitavy a Boskovickou brázdou (Malou Hanou), s druhy podhorskými a horskými ve vrchovinách. Prolínají se zde druhy hercynské (tedy druhy Čech a západní Moravy, Hercynským lesem kdysi římští letopisci označovali barbarskou střední Evropu) s druhy karpatskými.
Tisíc let trvající vlivy člověka. Kdyby ve střední Evropě zůstala člověkem nepoznaná divočina, případně kdybychom všichni svá obydlí museli na dlouho opustit, téměř celá krajina by zarostla lesem. Bezlesé by zůstaly pouze vzácné vodní plochy a snad ještě některé ojedinělé skalní výchozy. Člověk (zemědělec) začal zdejší krajinu ovlivňovat v době, kdy ještě na jižních stráních přežívaly poslední zbytky stepí z konce doby ledové s bohatou flórou a faunou. Ty pak zaplnily vznikající zemědělskou krajinu, která je vlastně kulturní stepí. Vydržely zde až do doby masivního scelování pozemků a chemizace ve 20. století, ve zbytcích tu některé přežívají až dodnes.
Texty, ve kterých se pokusím popsat zajímavé kouty tohoto kraje, se v žádném případě nepokoušejí být texty odbornými (odborníci nechť jsou ke mně shovívaví, jejich odborným termínům by stejně málokdo rozuměl). Navíc se cítím být především geografem a správný geograf sice rozumí všemu, ale ničemu pořádně. Geografie je syntetická věda, propojující množství rozmanitých oborů. Největším uměním geografa je právě ona syntéza, vzájemné propojení, které specialistům dílčích oborů uniká.
Spíš než o výčet různých druhů organismů a další přesné vědecké údaje v článcích půjde o jakési zachycení toho, jak na mne každé konkrétní místo zapůsobilo. Většinu lokalit jsem však navštívil mnohokrát, jednotlivé dojmy se mi často slévají dohromady, vzniká tak jakýsi „guláš“ vzpomínek. Kromě toho, nejen že se všechna ta místa neustále proměňují, ale hlavně výsledný dojem z každé návštěvy vytváří souhra neopakovatelných náhod – stavu mysli, zvuků, barev a vůní. Není lhostejné, zda někam přijdete za nádherného letního rána či v sychravých podvečerních listopadových mlhách. Obě návštěvy však mohou být krásné, obohacující. Vnitřně obohacující. Pro každého však jinak, neboť každý z nás vnímá okolní svět trochu odlišně.
Pokud neproběhnete kolem jen při lámání sportovních rekordů a budete-li ke každému místu v krajině alespoň trochu vnímaví, rozhodně neodejdete s prázdnou. Naprosto totiž souhlasím se slovy, které před lety napsal přírodovědec a spisovatel Miloslav Nevrlý (autor pověstné Knihy o Jizerských horách a v biologicko-čundráckých kruzích neméně proslavených Karpatských her) ve své Nejkrásnější sbírce. Uvádí tam, že v rodné zemi (mohlo by se napsat i v rodném kraji) lze prožít plný, bohatý a nádherný život. Vědoucím touláním krajinou nikomu neuškodíte a sami sebe obohatíte. A co víc, během let si vytvoříte onu „nejkrásnější sbírku“, sbírku krajin, kterou vám již nikdo nemůže vzít. Ta zvláštní sbírka bude prosvětlovat váš život až do nejdelší smrti.
Přeji vám radostné jarní putování a lehké nohy!
