Boskovické kino má za sebou úspěšný rok. Podle výsledků Unie filmových distributorů se zařadilo na 22. místo v návštěvnosti jednosálových kin v České republice a posunulo se tak oproti předchozímu roku o osm míst nahoru. V roce 2014 kino odehrálo 651 představení, na která přišlo celkem 34 437 diváků. „Na město, které má 11 tisíc obyvatel, je to obrovský úspěch,“ říká k tomu vedoucí kina. Čím si tento úspěch vysvětluje, na co se do kina chodí a jaká je budoucnost letního kina? A jaké filmy se líbily jemu samotnému a kterému z těch českých by dal Českého lva? Na to vše v rozhovoru odpovídá vedoucí boskovického kina Tomáš Marvan.
V roce 2014 přišlo do boskovického kina o 4 tisíce víc lidí než v roce 2013. Čím si to vysvětlujete – odehráli jste víc představení, nebo byl lákavější program?
Oboje. Ale představení bylo víc jen o něco málo, hlavní důvod je určitě v programu, v kinech běžely velké hity. Asi největší byli Tři bratři, film režiséra Jana Svěráka, svůj podíl má také Hobit, Babovřesky a Jak vycvičit draka 2.
Takže nárůst zaznamenala i další kina?
Určitě, byl to plusový rok nejen pro boskovické kino, ale pro celou Českou republiku. Ale my jsme se v návštěvnosti posunuli z 30. příčky na 22. místo, což je samozřejmě velký skok.
Má svůj vliv i to, že dnes můžete hrát filmy takřka bezprostředně po uvedení do distribuce a nemusíte na ně čekat?
Tohle můžeme dělat a děláme už od chvíle, kdy jsme kino digitalizovali. Svůj vliv to taky mělo, ale aktuální navýšení o 4 tisíce diváků si vysvětluji obecně silným rokem a dramaturgií.
Někdy dokonce pořádáte projekce těsně po půlnoci, kdy se film smí v ČR promítat. Jaký byl zájem o tohle?
Děláme to samozřejmě jen u silnějších filmů jako je třeba Hobit. A úspěch to má. Lidé také vědí, že první běžná představení těchto filmů jsou hodně nabitá, takže když přijdou po půlnoci, budou film sledovat v klidu.
Boskovice ovšem uspěly v konkurenci kin z mnohem větších měst – takže jen kasovními trháky v distribuci to není. Čím to, že se v Boskovicích kinu tak daří?
Nejvíc je to tím, jak jsme geograficky položení. V okolí není žádný multiplex, směrem na sever je nejbližší kino až ve Svitavách, takže máme skutečně velkou spádovou oblast, ze které přijíždějí naši diváci. A pak si to samozřejmě rádi vysvětlujeme dobrou dramaturgií, tedy tím, že dokážeme filmy nasadit do programu tak, aby k nám lidi chodili.
V čem spočívá váš dramaturgický klíč?
My to mnohdy sami nevíme. Jde o to mít vypěstovaný jakýsi kinařský cit. Vybíráme z filmů, které jsme neviděli, člověk musí nějak cítit, jestli se na film bude chodit, nebo ne. Někdy se dokážeme dobře trefit, ale není to pravidlem, taky si někdy myslíme, že se nějaký film bude hodně navštěvovat a není to tak. A naopak.
Kromě představení pro veřejnost hrajete i pro školy – je i v tomto nějaký vývoj, který by měl vliv na celkovou návštěvnost?
Ano, v roce 2014 přišlo víc lidí i na školní představení. Promítáme jednak standardní zábavní projekce pro školy, pohádky pro děti a podobně, ale funguje zde také projekt Film a škola. Ten je určen hlavně pro střední školy, ale dnes v něm máme i školy základní. Zde se snažíme hrát filmy, které mají nějaký přesah a studenty vzdělávají. V roce 2013 byly do projektu zapojeny tři školy, teď už jich máme pět.
Hrajete ale také pro seniory, pro maminky na rodičovské dovolené, pro děti. Pro náročnější diváky funguje Filmový klub. Daří se práce s těmito specifickými skupinami, nebo někde cítíte rezervy?
Rezervy určitě nějaké budou. Problém není v představeních pro seniory, to jsou opravdu pravidelní návštěvníci. BabyBio, tedy kino pro matky s dětmi, má také svou základnu, ale stane se, že je jiná akce a přijde jich málo. I tak to má v dramaturgii kina určitě své místo. Kde sledujeme sestupnou tendenci, je Filmový klub. Je to rovněž celorepublikový trend, návštěvnost filmových klubů obecně klesá. Já věřím, že je to jen generační vlna a za pár let se to zase zvedne.
Čím to je?
Je to i nabídkou filmů. Ještě v devadesátých letech se chodilo hodně na artové snímky, protože se nikde jinde zhlédnout nedaly a často se sem do distribuce dostaly poprvé. Dnes už není problém sehnat si jakýkoliv starší film a podívat se na něj doma.
Platí pořád, že Češi rádi chodí na české filmy?
Platí to. Je to zajímavé, diváci přijdou a pak si během týdne či dvou řeknou, jaký ten film je. Takže na film často nepřijde tolik lidí v premiéře, ale až když ho opakujeme, protože mezi lidmi se to mezitím rozšíří a pak teprve dosáhne návštěvnost vrcholu.
Jak je na tom dnes kino po technické stránce – znamenala digitalizace posun, po kterém máte na dlouhé roky pokoj, nebo musíte dnes uvažovat o nějakých dalších inovacích?
Kino Panorama je po technické stránce zabezpečené, máme opravdu na pár let pokoj. Letos budeme jen vyměňovat koberec v přísálí a další drobnosti. Naší hlavní investicí by mělo být to, abychom zajistili možnost promítání v letním kině. Což by znamenalo zapůjčení digitálního projektoru, abychom mohli hrát současné filmy a filmy v premiéře. Jinak se bojím, že bude letňák úplně bez provozu.
K tomu směřovala má další otázka: Milovníky kina, velkého plátna a pamětníky zlaté éry šedesátých let osud letního kina trápí. Kolik lidí loni chodilo tam?
Úplně nejméně. Bylo to filmovými tituly, které se zde hrály. Filmy na 35 milimetrovém pásu se přestaly vyrábět, a pokud zde máme jen tuto technologii, musíme uvádět jen staré filmy. A na ně diváci samozřejmě nepřijdou. Snažili jsme se to řešit tím, že jsme hráli novější filmy z DVD nosiče přes dataprojektor, ale náš letňák je tak obrovský, že to prostě neusvítíme. To může fungovat v Lysicích, kde je menší plátno a menší projekční vzdálenost. Abychom u nás zajistili plnohodnotnou projekci, musíme mít digitál.
A je to reálné?
Digitalizovat letní kino se určitě v nejbližší době nebude. Ale mohlo by se podařit zapůjčení digitálního projektoru. Nese to s sebou různé technické záludnosti, takže musíme pozvat technika, aby to nějak vymyslel.
Může se to podařit ještě letos?
Budu se o to snažit. Uvidíme, moc bychom to chtěli.
Držíte ještě myšlenku druhého sálu tady v Panoramě? Tedy že by se z videosálu udělal druhý malý kinosál?
Udělat by to šlo, ale v současnosti o tom neuvažujeme.
Na závěr osobně: kolik filmů jsi asi tak loni viděl a jaké tě zaujaly nejvíc?
Kolik filmů jsem mohl vidět? Moc. Nedokážu to říct, to je nespočítatelné, viděl jsem jich opravdu hodně. Řekl bych, že loňský rok byl silný nejen v návštěvnosti, ale i tím, že se na plátně objevily skvělé tituly. Českých tolik ne, ale ze zahraničních mě pár opravdu zaujalo. Vyzdvihl bych film Leviatan ruského režiséra Andreje Zvjaginceva, kanadský film Mami! od režiséra Xaviera Dolana. To jsou oba filmy z Filmového klubu, na ty se zkrátka vyplatí chodit. A pak film Zmizelá od Davida Finchera, ten má nominaci na Oskara a myslím, že představitelka hlavní role Oskara dostane. O tom filmu se ještě bude mluvit.
A kterému z českých filmů bys udělil Českého lva?
Z roku 2014 se mi z českých filmů asi nejvíc líbil film Fair play. Tam bych viděl Českého lva alespoň za režii. Nic víc mě letos z české produkce nezaujalo, ale musím uznat, že v českých filmech mám trochu mezery, neviděl jsem úplně všechny.
