V dalším díle seriálu Krajiny Boskovicka nás přírodovědec Hynek Skořepa zavede severně od Letovic na místo zvané Zavadilka. Popis krajiny doplňují také zajímavé historické vzpomínky.
Končící podzim hýří barvami, hodí se tedy po čase opět vypravit do krajiny, o které jsem zde psal před několika lety. Podzim se zde totiž může patřičně předvést a kromě toho se v ní s opadávajícím listím otevírají netušené výhledy. Tentokrát se nesoustředím na jedno místo, ale na celé údolí Zavadilky, málo známého levostranného přítoku Svitavy severně od Letovic. Zavadilka vzniká spojením několika menších potoků pod Roubaninou, o kousek dál protéká Rumberkem a pokračuje přes Dolní Smržov k soutoku se Svitavou u Skrchova. Tvoří osu odlehlého území, kolonizovaného ve středověku pod patronací olomouckých biskupů. Jedná se o krajinu plnou mezí, s dosud dobře zachovanou strukturou dávných plužin – jak se označují všechny pozemky náležející k obci, využívané pro zemědělství včetně pastvy dobytka.
Letošní podzim je sice krásně barevný, ale také velmi suchý, stejně jako tři předchozí roční období. Navíc je provázen prudkými změnami teploty: Průměrná denní teplota v pražském Klementinu, kde měří již od roku 1775, dosáhla 1. října přes 18 ℃ a 29. října již pouhých 8 ℃. První listopadová dekáda se pak u nás vyznačovala vlivem výrazné tlakové výše, většinou slunečným počasím bez deště, zato s ranními mrazy kolem mínus 5 ℃, v mrazových kotlinách až kolem mínus 10 ℃.
Zastavme se chvíli ještě na samotě Bahna vlevo nad údolím. Dojdete tam – či v létě na kole dojedete – buď z Horního Smržova se zajímavými doklady lidové architektury, soustředěnými především v malém skanzenu, nebo z druhé strany od Babolek. Bahna náleží k Dolnímu Smržovu a administrativně jsou i s ním součástí města Letovic. Zahrnují pouze několik domů, které dnes už často slouží jako rekreační chalupy.
Zajímavou vzpomínku na Bahna zachytil v knížce Cestou necestou vydané v roce 2007 Alfréd Kocáb (1925–2018), otec známého hudebníka a občanského aktivisty Michaela Kocába, který byl mimo jiné předsedou parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk z Československa.
Alfréd Kocáb byl v mládí silně ovlivněn svou maminkou, vlastenkou a přesvědčenou katoličkou. Ta dokonce snila o tom, že se syn stane katolickým knězem a získá nějakou pěknou moravskou faru. Oba rodiče odešli za prací do hlavního města monarchie a zařadili se tak mezi vídeňské Čechy. Místem Alfrédova narození tedy byla Vídeň, v té době již nikoliv centrum habsburské monarchie, ale pouze Rakouské republiky.
Česká menšina ve Vídni přes existenci školství v národním jazyce podléhala postupné asimilaci a germanizaci. Po připojení Rakouska k německé Třetí říši byly navíc roku 1941 menšinové školy ve Vídni uzavřeny. Jen ten z Čechů, kdo měl dříve československou státní příslušnost, mohl pokračovat ve studiu na gymnáziu v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Kdo měl příslušnost německou, takovou možnost neměl. A všichni bývalí rakouští občané obdrželi automaticky německou státní příslušnost. Týkalo se to i rodiny Kocábovy. Alfréd tedy nastoupil do kurzu v obchodní škole, když však odmítl službu se zbraní ve Wehrmachtu, musel školu opustit a šel do učení za obchodního příručího ve velkoobchodě s látkami. Vyhnout se povolání do armády mohl díky tomu, že měl české rodiče a navštěvoval české školy. Roku 1943 byl zařazen do pracovní organizace Technische Nothilfe.
Středoškolské vzdělání Alfréd dokončil „válečnou maturitou“ až po válce, když bylo ve Vídni obnoveno České reálné gymnázium. Nechtěl ale dál zůstat v Rakousku a spolu s bratrem i maminkou (otec mu již dříve zemřel) se odstěhoval do Československa. Prodělal také zásadní duchovní proměnu, když v důsledku válečných prožitků ztratil svoji dětskou víru v Boha i církev. Rozhodl se studovat na pražské Vysoké škole politické a sociální. Jenže po komunistickém převratu neprošel prověrkami (jeho bratr po únoru 1948 utekl na Západ) a navíc ztratil naději, že bude užitečný při budování nové demokratické společnosti. Uvažoval o návratu do Vídně, čemuž zabránilo seznámení s Darjou, budoucí ženou.
Kromě toho zaznamenal jakési zjevení (hlavu Ježíše Krista s trnovou korunou na zdi Prašné brány), jež ho navrátilo k víře. S římskými katolíky však už nechtěl mít nic společného, rozhodl se tedy zkusit štěstí u evangelíků. S obtížemi se přihlásil ke studiu na Husově evangelické bohoslovecké fakultě v Praze a v létě 1955 nastoupil na své první duchovenské místo ve sboru Českobratrské církve evangelické ve Zruči nad Sázavou. Pokud by některý ze čtenářů chtěl poznat Alfrédovy další štace coby duchovního, odkazuji jej na zmíněnou knihu. Teď je třeba se vrátit zpět do jeho dětství a na samotu Bahna.
Každým rokem probíhala ve Vídni akce „České srdce“, v jejímž rámci byly zvány české vídeňské děti na dvouměsíční prázdninový pobyt do českých rodin ve staré vlasti. Maminka mě do této akce přihlásila dvakrát. Poprvé mi bylo deset, podruhé čtrnáct let. Byl jsem v obou případech u rodiny Bahnovských v Bahnách u Dolního Smržova, okres Letovice na Moravě…
Pana Kocába staršího ovšem paměť klamala, Letovice totiž nikdy nebyly sídlem okresu. Jednalo se o politický okres Boskovice, který zahrnoval tři okresy soudní – Boskovice, Blansko a Kunštát. Alfréd Kocáb následně vzpomínal, jak vystoupil v železniční zastávce Rozhraní:
Tam už čekala paní Bahnovská, která mě pěkně uvítala a řekla, že do Bahen musíme jít pěšky, přes vrchy, které byly na pravé straně trati ve směru na Svitavy. Šli jsme dlouho, asi jeden a půl hodiny; krajina byla hezká, hluboké lesy se střídaly s pastvinami a poli, ale to vše jsem moc nevnímal, protože tento nečekaný turistický výkon byl nad moje síly… Bahna byla malou osadou, maximálně o deseti číslech. Dům Bahnovských měl charakter většího selského stavení, kde vnitřní dvůr obklopovaly tři budovy, stodola, chlévy a obytná část…
Spal jsem v malé místnosti, kam se vlezla v podstatě jen postel s nadýchanými peřinami. První den ráno mě čekalo překvapení. Bylo hodně brzy, asi kolem pěti hodin, pro mě ještě hluboká noc. Ale paní Bahnovská byla nejen vzhůru, jako správná selka pobíhala po stavení a chystala práci… Budila mne slovy: „Hochu vstávej, už je den…“
Alfréd se opláchl pod pumpou, posnídal chleba namáčený v kávě (meltě) a byl poslán sekat dřevo na velkém špalku v kůlně. Zpočátku mu to moc nešlo, doma ve Vídni topili hoblinami z blízkého truhlářství, časem v tom však získal aspoň trochu fortelu, stejně jako v čištění prasečího chlívku. Dokonalé to ovšem nebylo: Jako typický velkoměstský kluk jsem nebyl z domova zvyklý na fyzickou práci. Moje převýchova byla nejen nepřirozená, ale i celkem marná…, vzpomínal.
Mimochodem, příjmení Bahnovský se na Letovicku vyskytuje dodnes a je v rámci republiky raritou. Paní Bahnovská byla pracovitá přísná žena, jak Alfréd poznal, když chtěl v neděli zajít na mši:
Vzpomínám na událost, která mi nevymizela z paměti a byla pro mne velkým poučením. Byla neděle a já stál přede dveřmi a čistil si boty. Paní Bahnovská se na mne zpytavě podívala a ptala se, zda se někam chystám? Odpověděl jsem jí, že ano. A kam? Do kostela. Nechápavě se na mne podívala a řekla, že to není možné, protože musím jet s jejím manželem na pole pro zelené krmení. Byla ve mně malá duše. Selka měla v sobě cosi velitelského, čemu se dalo jen těžko vzdorovat. Ale povolit jsem nemohl, protože jsem něco podobného, ba silnějšího, ucítil v sobě. Odpověděl jsem jí, že se v neděli nedělá. Ona na to, že dobytek musí žrát i v neděli. Ale nepovolil jsem a selka už dále nenaléhala… Nadechl jsem se volněji, až když jsem stál za domy na vyvýšeném místě, kde byl nádherný pohled na všecky strany. Vzpomínám si jako dnes, že bylo krásné červencové ráno, předzvěst horkého letního dne. Cestička vedla vzrostlým obilím, loukami a svažovala se pak dolů do Deštné, kde byl útulný vesnický katolický kostelík.
Když jsem se vracel zpět, byl jsem velmi zvědavý na reakci panímámy. Místo nových výtek mě překvapila přátelským slovem: „Vítám tě ze slova Božího.“ Těšilo mne, že to tak dopadlo. Od té doby mi selka ani náznakem v nedělních návštěvách kostela nebránila. Do kostela jsem chodil rád, cítil jsem se v něm jako doma, a nedělní volno mi poskytlo prostor pro vydechnutí a pro hry s kluky z vesnice. A tak se mi už žilo lépe a pomalu jsem si zvykal. Dodatečně jsem začal chápat a rozumět, že Zákon Mojžíšův, který přísně střežil sedmý den pro Hospodina, byl vlastně požehnáním a velikou pomocí, hlavně pro nejnižší vrstvy obyvatelstva, jež vykonávaly nejhrubší a nejtěžší práce. Osvobozoval je alespoň jeden den v týdnu od bezduché a úmorné dřiny. Často mi tanulo na mysli, proč mě paní Bahnovská tehdy „vítala ze slova Božího“. Nikdy jsem to v katolických kruzích neslyšel. Až později jsem to pochopil, když jsem se stal evangelíkem; tam se takto vítali účastníci bohoslužeb, když se vrátili domů. A ke svému překvapení jsem později zjistil, že rodina Bahnovská byla evangelická. Řekl mi to jeden z vanovických farářů, kterému jsem vyprávěl, co jsem v dětství zažil na půdě jeho farnosti...
Vydáte-li se do podzimních (či později zimních) kopců severně od Letovic, připomeňte si, jak těžce vyrvali naši předkové zemědělskou půdu v tomto území lesu. Ten si ho už řadu let postupně bere zpátky, jak někdejší sady a pastviny na prudkých svazích přestávají sloužit svému účelu. Copak asi čeká zdejší krajinu a její obyvatele v budoucnu?
