Rozhovor s filmovým dokumentaristou a fotografem Luborem Lacinou, který je synovcem sochařky Sylvy Lacinové. Do Boskovic přijel v únoru na její výstavu a při té příležitosti zavzpomínal na rodinnou historii, na tetu a na její spolupráci s jeho otcem architektem a také s ním. Díla své tety totiž fotografoval. Výstava v Galerii Otakara Kubína už skončila, ale připravuje se vydání katalogu, jehož součástí budou i tyto vzpomínky jejího synovce.
„Teta byla jedna z našich nejlepších sochařek. Její obrovskou výhodou bylo, že měla bratra architekta.“
Přijel jste do Boskovic hlavně kvůli tomu, abyste si prohlédl výstavu vaší tety Sylvy Lacinové v Galerii Otakara Kubína. Jak se vám výstava líbila?
Výstava se mně velmi líbila. Galerie taky, krásný prostor je to. A je tam dost podstatného díla tety. Bohužel tam nejsou některé větší realizace. Všiml jsem si na první pohled, že tam chybí třeba památník ve Frýdku-Místku, což byl takový přelomový památník – protože můj otec architekt s tetou vyhrávali jednu soutěž za druhou, a to byly soutěže na památníky osvobození. V té době většinou dělali všude vojáka s flintou, případně s kyticí šeříku. A oni začali propagovat, aby byly památníky modernější. Protože v porotách seděli většinou výtvarníci, tak těm se to líbilo, ale potom, když to bylo označeno jako vítězný návrh a viděli to soudruzi z okresních výborů, tak se zděsili, že to není dost ideově v pořádku.
Já jsem byl u jednání ve Frýdku-Místku, kde je právě zajímavý památník, který na té výstavě není. Jsou to čtyři žulové pylony, vysoké asi 13 metrů. Do nich jsou z boku vetkané ze čtyř stran čtyři zlaté klíny a nad tím vylitá plastika zlatých ptáků.
Seděl jsem v rohu a poslouchal a oni ti soudruzi říkali: No ale co to má společného s osvobozením? A otec to vysvětloval a říkal: Je to velmi jednoduché. Ty pylony, ta skála, to je okupace. Ty čtyři zlaté klíny jsou čtyři osvobozenecké armády a nahoře vylétají osvobození ptáci, osvobozené národy. A oni: No to je perfektní. A hned to schválili.
Kořeny z dobře situovaných rodin
Ještě než se dostaneme dál k tomu, jak jste se účastnil realizací a jak jste spolupracoval i se svou tetou, tak bych se rád zeptal, z jakého rodinného zázemí Sylva Lacinová pocházela. Kdybyste nám řekl něco o vaší rodině, o jejích kořenech.
Moje babička a můj dědeček měli tetu a mého otce. Dědeček vystudoval techniku ve Vídni. Byl původně z Frýdku-Místku, kde měli výrobu konfekce, a bylo jich asi jedenáct dětí. A on jako nejmladší šel studovat do Vídně.
Hned potom dostal nabídku pracovat v carském Rusku. A postupně se tam vypracoval, byl napřed v Taškentu, potom se stal hlavním inženýrem pro zavodňování Krymu. Měl sídlo v Simferopolu. Ovšem v té době už chodil s babičkou, která byla z hotelu Slavia. Nejstarší dcera. Pořád čekala, kdy se vrátí, takže se brali asi v jejích pětatřiceti. A otec se narodil, když jí bylo šestatřicet.
Dědeček měl na Krymu různé kamarády a jednoho dne pro něho prostě nepřijel šofér – měl přidělená dvě auta – tak se šel zeptat, co se stalo. Oni mu řekli, že byla revoluce, a šofér řekl, že auto je jeho. No tak šel na ten nově vytvořený sovět a oni řekli: Zítra přijede, všechno bude v pořádku. Přemlouvali ho, ať tam ještě nějakou dobu je, takže tam za sovětského Ruska ještě asi dva roky byl. No a potom se vrátil do Brna a měli s babičkou napřed otce a pak tetu.
Takže se dá říct, že oba pocházeli z velmi dobře situovaných rodin. Jenom pro představu – babička měla dva bratry a dvě sestry a každá ta holka, když se vdávala, dostala věno milion korun. Což jsou v přepočtu neuvěřitelné peníze. No a dědeček tady potom dělal vrchního radu na zemském úřadě a postavil si na Lerchově ulici vilu. Na to mu stačil jeho plat, na hypotéku, aby to uživil. Dole ve vile bydleli domovníci, měli ještě služku.
No a tetě, když se vdala, protože ona byla mladší, potom otec navrhl velký ateliér. Postavil se vedle toho domu, domovníci už se odstěhovali a tam měla teta ještě zázemí. Takže měla velký ateliér, kde prováděla i velké realizace. Sama si třeba odlévala sochy, tesala ze dřeva a dělala i do kamene, ale to jezdila třeba do Kameny Blansko nebo někam různě do Olomouce a tak.
Cesta k umění
Jak jste to popsal, rodinné zázemí bylo spíš byznysové, jak by se asi dneska řeklo. Kde se v té rodině vzalo umění a vztah k němu, jak se k tomu teta dostala?
To je záhada, to nikdo neví. Dědeček sice měl krásné školní práce, byl šikovný, ale pořád to bylo technické, inženýrské. A otec od mládí kreslil, on už jako kluk říkal, že bude architektem. Vím, že teta mu nadávala: Ty architku škaredej.
Otec pak začal před válkou studovat. Přišli Němci, zavřeli vysoké školy, tak si mezitím ještě vystudoval školu uměleckých řemesel v Brně, stavební průmyslovku, stavitelskou zkoušku a tak dále. A teta začala chodit na rodinnou školu, on totiž dědeček koupil dům s kavárnou a na to byla potřeba licence. Tak na té rodinné škole, která byla částečně hotelová, vyzískala tu licenci, aby se to dalo lépe pronajmout.
No a potom měla zájem o výtvarno, tak se snažila někam dostat. Akademie a všechno bylo zavřené. Ale o moji babičku se kdysi ucházel Tomáš Baťa, který bydlel u nich v hotelu a chtěl si ji vzít. Ale prababička jí to rozmluvila, ona ho považovala za výrobce valašských papučí, tehdy byl ještě poměrně chudý. Nikdy spolu nechodili, jenom ji znal, věděl, že je to dcera majitele. Potom za války už byl Tomáš Baťa mrtvý, ale ona znala taky Antonína Baťu, tak mu zavolala – ve Zlíně byla Baťova výtvarná škola. Jenže tam mohli studovat jen kluci. A ona domluvila, že svolil, a tak tam teta byla jediná holka. Takže vystudovala tam. Tam chodil i Babraj, vyučoval tam Makovský, potom tam byl ještě myslím Axman – taky tam studoval, no ten nebyl dobrý sochař. Teta vystudovala toto a teprve po válce šla studovat na akademii do Prahy.
A i to bylo v té době asi poměrně unikátní, ne? Sochař Pavel Karous říká, že příběh takto velkého úspěchu ženy sochařky je v podstatě unikátní nejen v českém, ale v evropském a možná světovém kontextu té doby.
V československém určitě. Ona byla považovaná za jednu z našich nejlepších sochařek, měla asi dvě stě realizovaných plastik. A její obrovská výhoda byla, že měla bratra architekta, protože začali s těmi soutěžemi. První byla třeba v Chudčicích – taková pyramida, ke které udělala reliéfy z boku. To vyhráli myslím ještě jako studenti. Cokoliv otec potom dělal, vždycky přibral tetu. Takže spoustu věcí realizovala díky mému otci. Oni si skutečně jako bratr a sestra velice pomáhali.
Normalizace a fotografování
Vy jste fotografoval některé tetiny realizace – kdy to začalo? A jak jste od dětství ty práce vnímal? Už jste trošku začal historkou, že jste se účastnil nějakého jednání.
Ano, otec mě bral na všechna možná jednání. A když se někde realizovala nějaká stavba, tak na kontrolní dny. Prostě mě vzal, vždycky to domluvil tak, abych nebyl ve škole. Fotil jsem tak pro zábavu, už na základní škole jsme měli fotokroužek, kde jsme dělali i barevné fotky, což bylo tenkrát něco neobvyklého.
No a potom jsem se tím fotografováním začal v podstatě živit. Protože já jsem závodil na kole, tak jsem se po dvou letech vykašlal na studium architektury. Pro mě mělo přednost dostat se do brněnské Dukly, kde jsem byl na vojně. Jenomže mezitím nás obsadili Rusové v osmašedesátém roce, no a tak jsem to uhrál na modrou knížku.
Když mě propustili po půl roce z vojny – protože závody žádné nebyly, pomalu se ani nesmělo z kasáren vyjet a bylo to složité – tak jsme to oslavovali u Vladimíra Fuxe, což byl význačný autor her divadla Večerní Brno, textař, překladatel všeho možného. Strašně fajn. Bylo to 30. dubna, čili asi tři čtvrtě roku po okupaci. Rudé právo, hlavní stranický tisk, psalo, že lidé jako protest nemají vyvěšovat červené prapory. Byla tam velká společnost, nějací Jihoslovani, Němci a tak. A Ratko, což byl scénárista velkofilmu Bitva na Neretvě, se dívá a tam naproti to viselo. A říká: To by u nás neviselo ani pět minut. No tak my s kámošem jsme ve tři v noci vylezli oknem ven a tu ruskou vlajku jsme sundali. Jenže v křoví byli schovaní policajti, pozvaní z Chomutova. Tam nám dokonce říkali, že to nic není, no ale že to musí nahlásit a kdesi cosi, že to bude pokuta 50 korun.
Jenomže pak normalizace pokračovala, prokurátor se pořád odvolával, nakonec mě odsoudili na 6 měsíců s podmínkou na dva roky. Takže jsem skončil u geologického průzkumu v maringotce, kde byl taky Vladimír Fux jako autor a další lidi. No a tam přišla jedinečná příležitost – všechno bylo zakázané, ale co nebylo zakázané, bylo fotit do novin, časopisů a tak dále. Takže jsem fotil na pohlednice, na kalendáře, všechno možné. Tím jsem si hodně přivydělával.
A fotil jste taky práce své tety.
Samozřejmě, otce i tety.
Zlom v díle ještě před návštěvou Moora
Jak jste to její dílo v té době vnímal, nebo vlastně jak je vnímáte doteď? Co vás na něm zajímá, fascinuje a co vám na něm připadá výjimečné?
My jsme to jako děcka obdivovali, bavilo nás to. Pomáhali jsme třeba při odlévání, protože já jsem u babičky na zahradě trávil velkou část svého dětství. Do ateliéru jsme chodili úplně běžně. Teta nás třeba nechala něco modelovat z hlíny, takže jsem k tomu měl dobrý vztah.
Vaše teta se ale nevěnovala jenom sochařině, ale byla taky portrétistka, je to tak?
Portrétovala v reliéfech a v sochách, tak bych to řekl. Ona na to měla totiž mimořádný talent, chytla podobu výborně. Profesor Pokorný, který ji učil na Akademii výtvarných umění v Praze, se od ní nechal portrétovat, protože řekl, že je nejlepší. Dělala Bezruče, Kaplana a spoustu takových známých lidí. Plastika Bezruče je pořád v Brně na bývalé hlavní poště. Kaplan stojí na rohu Úvozu a Údolní, kde bývala strojní fakulta. Takže hodně takových věcí.
V raných začátcích dělala hodně realistických věcí. Než přešla na jiný styl. Někteří říkali, že se její styl změnil návštěvou u Henryho Moora, ale není to pravda, protože ona podobně už dělala i předtím. Tenkrát říkala, že mu nějaké fotky ukazovala. On byl nadšený z toho, co dělá.
Jaké máte vzpomínky na tetu, jaká byla?
Teta byla fajn. Později už byla trošku taková… řekl bych tvrdohlavější, a když se řešily nějaké rodinné spory s otcem, tak se pohádali. Ale vždycky se zase rychle usmířili. Babička je vždycky chytla, každému jednu ruku, a řekla: Tak teď si podejte ruku a už je všechno v pořádku. Ona byla usmiřovatelka. Ale ano, jinak jsme měli s tetou dobrý vztah.
Jak myslíte, že pro ni tehdy muselo být těžké prosadit se jako žena? Dneska se hodně mluví o sladění profesního a soukromého života. Jaké to bylo pro ni? Protože za ní opravdu zůstává úplně olbřímí práce.
Díky babičce. Upřímně řečeno: nebýt babičky, tak by se teta nestala nikdy tak slavnou sochařkou. Babička si vzala komplet domácnost na starost. Byla hrozně pracovitá, vstávala ve čtyři, šla už ráno do mlékárny. Postarala se o nás děcka a vychovávala bratrance, který tam byl doma. Takže obrovskou zásluhu na tom má babička.
A manžel Sylvy Lacinové byl čím?
On byl právník a byl taky bohatý. Byl původem z Bystrce, měl tam majetek, pozemky a nějaké domy. V mládí měl ovšem úraz na lyžích, během kterého si poškodil kyčel. A pořád s tím měl bolesti. A potom byl druhý v republice, komu operovali umělý kyčelní kloub u sv. Anny. A to se nepovedlo, tak ho zase museli vyndat. Reklamovalo se to té firmě do Ameriky a odsud to vrátili s doporučením, ať si příště chirurg, který provádí operaci, pořádně umyje ruce. Pak už s tím měl pořád potíže. Věčně jezdil do nějakých lázní, rehabilitačních ústavů a už tím byl takový otrávený.
Můžete nám možná ještě říct nějaké vzpomínky na tetu, co se vám nejvíc vybaví, když na ni vzpomínáte?
Když na ni vzpomínám… Málokdy vařila, ale když, tak skvěle. Protože za sebou měla tu rodinnou školu, takže její jídla byla opravdu fantastická. No a jinak jsme jezdili i na společné výlety. Moje matka vystudovala operní zpěv. Občas měla koncert, ale v podstatě byla v domácnosti. Takže celá rodina mohla kdykoliv někam vyrazit. Obě dvě rodiny.
Tetiny sochy jsou ve veřejném prostoru, takže občas, když někam jdete, musíte na nějakou narazit.
Je jich spousta, je jich spousta po Brně.
Máte nějakou oblíbenou?
Ano, mám. Je tady na výstavě – Námořník toužící po moři. Toho mám v knihovně.
Moc vám děkuji za vaše vzpomínání. A jsme rádi, že jste přijel do Boskovic podívat se na výstavu a podělit se s námi o vaše vzpomínky.
Děkuji, líbilo se mně tady a jsem rád, že jsem to viděl. Je to pěkné, ta výstava.
