Rozhovor s ředitelkou boskovického gymnázia Alenou Svanovskou, která před časem získala ocenění Zlatý tahák za pedagogický leadership, konkrétně za to, že se pod jejím vedením škola stala průkopníkem v oblasti péče o duševní zdraví a wellbeing. A právě o wellbeingu a také obecněji o pozici boskovického gymnázia jsme s Alenou Svanovskou hovořili.

„Wellbeing není rozmazlování dětí. Znamená dobrou komunikaci, dobré vztahy a taky jasně dané hranice a budování odolnosti.“

▷ Spotify▷ Apple Podcasts▷ YouTube▷ RSS▷ stáhnout MP3

Začnu od toho tématu, které je spojeno s oceněním, a poprosím vás, abyste nám popsala aktivity pro wellbeing a duševní zdraví, které na gymnáziu probíhají.

Na začátku bych ještě ráda uvedla, že to ocenění vnímám jako ocenění pro celou školu, pro celý náš zaměstnanecký tým, protože je to společné dílo. Je to obrovské množství mravenčí práce, která možná není vždycky vidět. Je to opravdu cena pro celé gymnázium.

A k tomu tématu wellbeingu: začnu tím, jak wellbeing vnímáme. V médiích je to často zkreslováno, že jde o nějaké rozmazlování dětí, které nemá žádné hranice. Ale my k tomu přistupujeme jinak, protože pro nás je wellbeing ve škole o dobré komunikaci, o dobrých vztazích, o lidskosti, laskavosti – a to vše v bezpečí jasně daných hranic. A určitě je spojen i s budováním odolnosti.

Za nás není o jednorázových akcích nebo aktivitách, ale o obrovském množství každodenních drobností, které se v té škole dějí. Začíná to možná u toho, jak mezi sebou komunikujeme, když jsme společně ve třídě, když máme společné aktivity. Je to o tom, co ve škole vůbec společně můžeme se žáky dělat, co si můžeme dovolit – jako jsou třeba projekty jako Salon nebo i nějaké další mimoškolní aktivity. Je to o podpůrných mechanismech ve škole, že tam máme třeba školní poradenské pracoviště. Je to o aktivitách, které v škole jsou k dispozici žákům, jako třeba chodbovky, jak tomu říkáme – máme k dispozici třeba relaxační prvky, stavebnice, fotbálek, aby si chvilku mohli oddechnout. Takže to má spoustu rozměrů.

Možná bych přece jen poprosil, abyste tu mravenčí práci popsala trochu podrobněji. Z pozice vás jako ředitelky – co to znamená, když se lídr instituce rozhodne, že chce jít tímto směrem, co je pro něho první úkol, aby do toho zapojil skutečně celý kolektiv, jak jste o tom mluvila?

Jakékoliv změny, které se ve škole dějí – a myslím si, že naše škola prochází v posledních hlavně asi pěti letech velkými změnami, které se týkají toho, jak nastavujeme výuku, přístup žáků – vyžadují určitě spoustu motivace, komunikace mezi námi, ale i třeba sdílení toho, jak se nám ta práce průběžně daří. A vyhodnocování. Takže v tom je ta mravenčí práce a my se stále něco nového učíme, i my učitelé, abychom tu školu mohli posouvat dál.

Už jste zmínila jeden z argumentů, který zaznívá poměrně často – že se mládež moc rozmazluje. Setkáváte se často třeba i mezi pedagogy a rodiči s nedůvěrou vůči těmto postupům?

Samozřejmě, protože dnešní přístup k výchově dětí bych nazvala opravdu širokospektrální. Od úplně hyperprotektivní výchovy až k řekněme trošku přísnější, direktivnější. Máme pět set žáků, tisícovku rodičů a 42 pedagogů, takže spoustu různých názorů.

Jde o to, nějakým způsobem to rozumně vybalancovat. Pořád myslím, že k výchově celkově patří lidskost, laskavost a dobře nastavená komunikace, že to by mělo být běžnou součástí našich životů. A že bychom tohle žákům měli ukazovat a být jim v tom inspirací. A potom se nám to i vrací; musím říct, že vnímám, že i žáci s námi pěkně komunikují a dělá mi to velkou radost.

Ještě bych se přece jenom zastavil u toho přijetí ze strany kantorů. Jaká situace dneska na gymnáziu je? Cítíte, že máte podporu svého pedagogického sboru?

Myslíte ve wellbeingu?

Ano.

Od toho, co jsem nastoupila jako ředitelka, jsem se vždycky snažila, aby ve škole bylo dobré klima. A když přišla vlastně už před rokem a půl nabídka od Jihomoravského kraje, abychom se zapojili do projektu Zázemí pro duši ve spolupráci s organizací Nevypusť duši, tak mě ta nabídka zaujala. Protože aktivity, co jsme kolem toho dělali předtím, jsme dělali tak nějak intuitivně, jak jsme si mysleli, že je to dobře. Vnímala jsem příležitost si v tom udělat pořádek, vytvořit si koncepci, zvědomit si, co nám funguje, co nám nefunguje. A vůbec otevřít to téma narovinu – že chceme mít školu, ve které se žáci i zaměstnanci cítí dobře. Byla to pro nás velká příležitost, možnost se inspirovat. A to byla motivace, proč jsme do toho šli.

Nevypusť duši k nám přijeli a provedli takové nalodění pedagogického sboru. Přinesli nám vzdělávání v této oblasti a spoustu doprovodných aktivit. Tak nějak nás tím provázeli. Takže jsme měli spoustu nových příležitostí a opravdu spoustu inspirace.

Jak je těžké pro školu – teď myslím pedagogy – najít si čas a kapacity se těmto věcem věnovat?

Jedna věc je běžná práce – to, jak komunikujeme se žáky, je běžná součást vyučování a vůbec kontaktu se žáky. Druhá věc se potom týká doprovodných aktivit. Tam nám vznikl tým Zázemí pro duši, což je rozšířené školní poradenské pracoviště. Ve škole se našli lidé, kteří se tomuto tématu chtějí víc věnovat a chtějí se podílet na různých aktivitách, které v této oblasti pro žáky děláme. Takže když jsme měli třeba teď v únoru týden pro wellbeing, tak se ta parta sejde, domluví se, jaké aktivity by se mohly udělat, každý si vezme něco na starosti a zase je to společné dílo. A tím, že je jich víc, tak si to potom samozřejmě nějakým způsobem rozdělí.

Často se říká, že studenti ale taky potřebují nějaký tlak, aby se sebe vydali to nejlepší a podobně. Jsou věci, o kterých se bavíme, jenom něčím příjemným navíc, nebo je tam přímá souvislost i se studijními výsledky? Věříte tomu, že se pak studenti taky líp učí? Že to není tak, že pokud nad nimi někdo nepráská bičem, tak to nefunguje?

Já to beru tak, že wellbeing je jakési podhoubí, ve kterém se učení i učitelské práci daří líp. A je úzce spojený s budováním odolnosti, což se možná bavíme o tom tlaku. Odolnost by měla spíše vypadat jako pokládání přiměřených výzev žákům. A určitě do toho patří.

Všichni aktéři společenství ve škole by si měli uvědomit, že wellbeing není něco, co jim přináší jenom někdo druhý, ale taky jak do toho vstupují oni samotní. Protože wellbeing začíná u každého z nás. U toho, jestli dobře spíme, jíme, jestli budujeme dobré vztahy, máme nějaký pohyb. Začíná třeba u toho, jak se budu chovat k ostatním. Takže to není jenom to, co nám někdo nese na zlatém podnose. Je pro nás důležitý třeba ten tlak a hranice. Pro nás všechny, i my dospělí potřebujeme nějaké hranice. A žáci taktéž. Hranice svým způsobem vždycky vytváří pocit bezpečí a předvídatelnosti toho, co se v té škole bude dít.

Ještě se chci specificky zeptat na situaci mladých lidí, protože dneska je to opravdu velké téma. Jsou vystaveni velkému tlaku, ať už se bavíme o sociálních sítích, o té generaci, která si prošla covidem zrovna v křehkém období dospívání. Jak to dneska vidíte? Je situace mladých lidí zásadnějším způsobem odlišná od toho, co jsme třeba zažívali my?

Vždycky říkám, že určitě nemůžeme říct, že mladší generace je nějaká horší, jak se často traduje. Ten pocit se traduje už tisíciletí… Myslím, že už Sókratés mluvil o zkažené mládeži. Ale oni vyrůstají oproti nám opravdu v jiném světě. Když si vezmete, jak se svět za dvacet, třicet let proměnil, tak to má obrovskou dynamiku. Čelí úplně jiným výzvám, než jsme čelili my. Třeba vliv digitálních technologií, sociálních sítí, to je prostě něco, co nás zasáhlo až v o dost pozdějším věku. Takže oni prostě vyrůstají v jiném světě. Čelí tomu, co se děje právě na poli technologií, a to je prostě historicky nevídané.

Zeptám se konkrétně: jak se na to díváte, když se dneska mluví o tom, že by se do určitého věku zakázaly sociální sítě, nebo že by se zakazovaly mobilní telefony ve školách a podobně? Jste příznivkyní těchto razantnějších řešení? Nebo s čím tu debatu sledujete?

Co se týká zákazu mobilních telefonů ve škole, nejsem zastánkyní úplného zákazu. Máme omezení pro výuku, žáci ví, že mobilní telefon nemají používat mimo vyzvání učitelů – protože máme i různé výukové aplikace, které na mobilním telefonu nebo na tabletech používají. Ale přestávky zatím neomezujeme. I o tom jsme diskutovali, se žáky máme platformu Snídaně s ředitelkou, tak tam jsme o tom hodně diskutovali. Já vycházím z toho, že mobilní telefony k našim životům patří a žáci by se spíš měli naučit efektivně využívat to pozitivní na nich.

Takže se snažíme víc pracovat s prevencí. Máme výbornou spolupracující organizaci SOFA, která dělá prevenci pro žáky, učitele, ale i rodiče. A ty rodiče bych akcentovala, protože podle výzkumů děti nejvíce mobilní telefony využívají mezi 18. a 23. hodinou, což už je mimo dosah školy.

O přestávkách se žákům snažíme nabídnout alternativy. Mají k dispozici volně ve škole deskovky, relaxační aktivity, fotbálky, stavebnice. Takže mají co dělat i jiného. Oni se tedy u nás během dne i docela stěhují mezi učebnami, takže i nějaký pohyb tam je.

A co se týká sociálních sítí, tam bych pro nějaké omezení byla, protože sociální sítě vnímám hlavně jako velký byznys. A i proto mám pocit, že je obecně pro vlády nebo pro jednotlivé země těžké do toho zasáhnout trošku razantněji. Pak jsou taková omezení-neomezení ve školách pro mě poloviční řešení.

Na cestě ke znalostně-kompetenčnímu modelu

Rád bych se dostal k dalším tématům souvisejícím s boskovickým gymnáziem. Bavili jsme se o tom, do jaké míry má atmosféra ve škole přímý vliv na studijní výsledky. Zrovna studijní výsledky boskovického gymnázia jsou poměrně dobré – odkazuji na to, že ve srovnáních v rámci kraje se boskovické gymnázium objevuje v různých předmětech na nejvyšších pozicích. Jak jste toho dosáhli?

Snažíme se. Samozřejmě jedna věc je, že k nám přicházejí žáci už ze základních škol nějakým způsobem vybavení. Když se podíváte na statistiky, tak úspěšnost žáků přijatých na naši školu je opravdu vysoká. To je jedna věc.

A druhá věc je, jakým způsobem se snažíme stavět výuku. V posledních pěti letech probíhá velká změna, snažíme se výuku změnit od „klasického znalostního gymnaziálního modelu“, který možná znáte ze svých studijních let, spíš směrem ke znalostně-kompetenčnímu modelu.

Snažíme se víc zařazovat aktivizační metody, víc diferencovat výuku. Třeba jsme si rozdělili učivo na standard a nadstandard, abychom si jasně definovali, co bychom chtěli, aby si žáci z gymnázia odnesli. A pak mají možnost profilace ve třetím a ve čtvrtém ročníku tím směrem, kterým už chtějí jít.

Musím trošku upozorňovat na takovou diskutabilní věc – veřejnost nebo možná i média sledují výsledky u státní části maturitních zkoušek, která je srovnatelná napříč školami. Ale třeba v případě našich žáků bych řekla, že úplně nejsou motivováni zrovna v těch didaktických testech z matematiky, z češtiny nebo z angličtiny dosahovat nějakých super výsledků, byť to tak vlastně je.

Nakonec to tak vypadá.

Ano, ale hodně se soustředí na tu profilovou část maturitní zkoušky a potom na přípravu na vysoké školy. Trošku mě mrzí, že když se zaváděla státní maturitní zkouška, jednou z motivací bylo, že to bude vstupenka na vysoké školy, což se do dneška nestalo. Někde občas berou třeba matematiku plus, ale nestalo se to ve většině. To pro žáky znamená, že se připravují současně k maturitě, ale také současně na TSP, což jsou přijímací zkoušky na Masarykovu univerzitu do Brna, kam míří spousta našich studentů. A současně se připravují na SCIO testy, které jsou zase přijímací zkoušky na spoustě dalších univerzit, jako je univerzita Palackého nebo další vysoké školy.

Je tam velká roztříštěnost požadavků na žáky čtvrtého ročníku. Řekla bych, že didaktické testy pro ně potom nejsou úplná priorita. Je to něco, čím musí projít, co musí splnit, ale nejsou úplně motivováni dosahovat vysokých výsledků.

Zmínila jste profilaci. Vnímáte dnes, že je boskovické gymnázium v určitých oborech je dominantnější než v jiných? Nebo je všeobecné a daří se mu držet kvalitu napříč tím spektrem a není třeba víc přírodovědecké, nebo víc jazykové?

Když jsem se teď dívala na statistiky našich absolventů, je to, řekla bych, docela vyvážené. Když vezmu přírodovědnou technickou nebo matematickou oblast s tou humanitní. A to jsem moc ráda, protože obecně přírodovědné předměty a matematika jsou pro žáky náročnější, víc nám bojují s fyzikou, chemií a podobně. Ale přesto tam pořád je ta vyváženost. Míří na medicíny, na techniku, do výzkumu. To je fajn i vzhledem k tomu, že v regionu mají uplatnění v této oblasti – máme tady spoustu firem, máme tady nemocnici, takže lékaři. Jsem ráda, že tomu tak je.

Jak je dnes těžké dostat se na boskovické gymnázium? A to jak do primy, tak do prvního ročníku? Máte konkrétní data, jaký je převis?

Na osmileté gymnázium je to náročnější, protože tam přijímáme 30 žáků a počet přihlášek se pohybuje kolem 110. Vloni to dokonce bylo 130. Na čtyřleté gymnázium je to trošku lepší, přijímáme 60 žáků a počet přihlášek je necelých 140. Je zavedený nový systém přijímacího řízení přes informační systém DiPSy a vidíme, kteří žáci nás dávají jako prioritu 1, což je pro nás důležitý ukazatel. Třeba u toho čtyřletého máme na těch 60 žáků 90 priorit 1.

Jak těžké je sehnat kvalitní kantory? Vy už na škole jako ředitelka nějakou dobu působíte, asi se dá říct, že i pedagogický sbor je z velké části výsledkem vaší personální politiky a práce. Co jsou vaše priority při vybírání nových kantorů a jak to dneska vypadá na trhu práce se středoškolskými učiteli? Máte z čeho vybírat?

Zatím jsme měli z čeho vybírat. Jsem zvědavá, jak to bude do budoucna, protože víme, že ubývá učitelů matematiky, fyziky, informatiky, … Takže kdo chcete mít prakticky jistou práci, je dobré vydat se tímto směrem, protože těchto učitelů je opravdu velmi málo. Teď jsme se o tom bavili i na Asociaci ředitelů gymnázií, kterou jsme měli zrovna minulý týden, že situace je opravdu špatná.

My máme trošku výhodu, že tady v regionu jsme vnímaní jako škola, kam by učitel chtěl jít pracovat. Takže když vypisuji výběrové řízení, přihlásí se poměrně dost zájemců. Zatím jsme vybírat měli z čeho.

A pro mě je u uchazečů hodně důležité, jestli jsou ochotní se někam posouvat, stále se něco nového učit, jestli jsou ochotní jít inovační cestou a vůbec nastoupit do kultury a vize naší školy, což je to zásadní.

A jaká je pozice boskovického gymnázia v krajském srovnání, když teď nemluvím o srovnávacích tabulkách, ale vůbec z hlediska prestiže a toho, jak je škola vnímaná?

Troufám si říct, že máme v rámci Jihomoravského kraje dobré jméno, že nás vnímají jako silného hráče na trhu gymnázií. Myslím si, že dokážeme nabídnout srovnatelné vzdělání s jinými gymnázii třeba v Brně – jednak co se týká kvality výuky, jednak přístupu, když do toho zahrnu i tu atmosféru. Myslím si, že je pro žáky hodně důležitá. Ale i třeba co se týká vybavenosti laboratoří, tak si myslím, že podmínky u nás jsou opravdu dobré. A máme velké množství i různých mimoškolních aktivit, projektů, kroužků, … Takže si myslím, že máme určitě co nabídnout.

Teď bych se měl ještě zeptat na slabé stránky – jestli nějaké vnímáte. Nebo výzvy do budoucna, které teď před gymnáziem stojí?

Výzvy jsou snažit se pořád reagovat na změny ve společnosti a třeba i v oblasti těch technologií. Když si vezmu třeba umělou inteligenci, tak jak s ní pracovat, jak ji využívat – jako učitelé třeba pro naše přípravy, jak s tím učit pracovat žáky. Pořád se máme kam posouvat, v této oblasti určitě a platí to i obecně.

No a ty slabé stránky… Taková slabá stránka je, že jsme gymnázium, které je 45 kilometrů od Brna, kde mají třeba výzkumná pracoviště různé firmy nebo univerzity a některé z nich žákům nabízí spolupráci. Ta vzdálenost je pro nás přece jenom trošku limitující. Co pro Brňáky znamená sednout do šaliny a dojet 10 minut, je pro nás celodenní akce. To vnímám jako nějaký limit. A o to víc si vážím o spolupráce s boskovickými firmami, které nám umožňují exkurze, často už pro žáky mají připravené různé výukové programy. Za to jsem moc ráda. Nebo třeba spolupráce s boskovickou nemocnicí, kam se můžeme chodit dívat na exkurze, na odborná pracoviště. Tyto možnosti nám tu slabou stránku vyvažují.