Dalimil „Cody“ Toman na své cestě z Mikulčic do Kambodže procestoval patnáct států v duchu „pomalého cestování“, v němž upřednostňuje hloubku prožitku před počtem nasbíraných magnetek. Proč dává přednost autentické přítomnosti před budováním digitální stopy na sociálních sítích? Jak se v jeho životě potkává tuláctví po odlehlých koutech světa s intenzivním působením na rodné jižní Moravě? Jaký má smysl drobná mravenčí práce pro krajinu v kontextu globální klimatické změny? A jak propojovat lidi napříč generacemi a názorovými bublinami? O tom všem v rozhovoru mluvíme.
„Pokud mám cítit dálku a prožívat exotiku, nemůžu stále něco sdílet na internetu.“
Cody, mezi svými známými jsi proslul tím, že cestuješ na nejrůznější zapadlá místa po celém světě. Náš podcast navazuje na přednášku o tom, jak jsi cestoval loni z Mikulčic, kde žiješ, až do Kambodži. Celkem jsi procestoval myslím 15 států, jeden po druhém, a předpokládám, že jsi spal po nejrůznějších levných ubytovnách a cestoval jsi nejrůznějšími dopravními prostředky. Co tě na takovém nepohodlném cestování vůbec baví?
Já bych se asi nepovažoval úplně za cestovatele, ale je pravda, že ty dálky mě táhnou už odjakživa. Baví mě na tom spousta věcí – zejména nějaké vykročení z běžného života, možnost dívat se na věci jinak, prožívat je, opustit své zaběhané životní stereotypy. Prostě prožít něco, co v tom rytmu každého dne nezažiju.
A zároveň mám vždycky dobrý pocit, když se můžu vracet do toho běžného života. Právě to je pěkné propojení s životem v místě. Potřebuji se vrátit a potom to vyprávět a zpracovávat si to, zpracovávat si vnitřní pocity, co to se mnou udělalo. Pohledy, nové věci, které jsem načerpal. Cesty pro mě hodně znamenaly také oddych, vyčištění hlavy, při práci s lidmi. Najednou jsem se dostal někam, kde jsem nebyl v kontaktu s každodenním děním, což mně vždycky dodalo spoustu energie.
A taky to přineslo změnu v tom, že dnešní život mně přijde poměrně hodně plánovaný, musíme pořád něco řešit, máme seznam úkolů k odškrtávání a termíny. Dnešní doba je v plánu termínů a jejich honění. Na cestě mně přijde krásné to odevzdat se jí, nechat se unášet náhodou, nevědět, co bude zítra. Nezabývat se budoucností. Hrozně nerad čtu na cestách třeba předpovědi počasí nebo jakékoliv věci, které bych viděl dopředu. Chci se nechat překvapit tím, co přijde.
Tak to mi přijde úplně extrémní přístup, že ani předpověď počasí tě nezajímá. Máš nějakou oblíbenou historiku z této cesty, kdy se ta tvoje chuť po zážitku dostala až do nějaké bizarní situace, když sis třeba něco zapomněl nebo si nic nenaplánoval?
Takových situací bylo více. Tentokrát to byla náročná situace, která se týkala právě počasí. Ale aby to nevyznělo, že rád poceňuji situace, to zase ne. Nemám rád takový ten extrémismus, kdy člověku jde člověku o život – to mně přijde taky nezodpovědné. Takové cestování nepreferuji. Ale chci se nechat překvapit.
A trošičku nás překvapilo právě počasí v Kyrgyzstánu, byli jsme tam na konci září a začínalo drobně sněžit. Neměli jsme všechny předpovědi důkladně nastudované. Nakonec z toho byla obrovská sněhová vánice, která nás tam uzavřela na celou noc někde u jezera v 3800 metrech. Ráno jsme se chvilkami propadali až po pás do sněhu. Když jsme se brodili zpátky, byl to hodně intenzivní zážitek. Na hranici toho, co je pro mě přijatelné.
V ten nejromantičtější okamžik jsem si sedl u jezera a psal pohledy domů
Tvůj přístup k cestování a k putování pro mě byl vždycky hodně inspirativní. Nemůžu říct, že bych tyto zážitky vyhledávala, ale pomalé cestování, pomalý pohled na lidi, na krajinu. Byli jsme spolu v Moldavsku a cestovali tam celé tři týdny – to v dnešní době spousta cestovatelů projede celou Evropu. Co tě vedlo k tomu, že jsi takhle začal cestovat? Byla to třeba nějaká iniciační cesta nebo něco, co ti řeklo, že tohle je pro tebe důležitý aspekt života a takhle bys chtěl pokračovat?
Myslím, že pomalost není ta primární věc, že je tam spíš unášení se, odevzdání se. Nemít věci úplně pod kontrolou. A to přináší tu pomalost. Ale možná podprahově ji tam mám, protože ta místa rád prožívám. Rád někde prostě sedím a koukám na moře nebo na výhled z hory a prožívám ten okamžik. A je to pro mě hrozně důležité, důležitější než třeba dojít do nějakého cíle nebo vidět další památku.
A co mě k tomu přivedlo? Asi je to víc vlivů, je to taková touha po poznávání, která byla asi daná tím, že můj dědeček byl nadšený učitel zeměpisu a dějepisu. Zároveň ještě dělal za socialismu i průvodce, dokud mu to nezatrhli. Celý náš dům byl plný různých letáků, které se objednávaly ze zahraničí, aby žákům mohl ukázat obrázky, které byly nedostupné. Psal všude možně po ambasádách a podobně.
Potom jsme s rodiči vyráželi na cesty do Jugoslávie. Nejeli jsme k moři na jedno místo, ale se stanem jsme se tři týdny posouvali po pobřeží od severu až k jihu, k albánským hranicím. Vždycky jsme někde byli pár dní a pak jsme se sbalili a jeli dál.
A taky jsem chodil do dětského oddílu Vlkani v Mikulčicích, jezdili jsme na různé výpravy a přespávačky – tam jsem si rozvinul to, že jsem schopný přespat kdekoliv, že se nebojím cizího prostředí, že můžu spát kdekoliv v lese a nemám s tím problém.
Hodně a fakt pěkně fotíš. A zároveň moc nepřispíváš na sociální sítě, nebo ne v tom smyslu, že bys někde seděl na kopci a postoval storýčko, fotku nebo nějaké video – wow, teď jsem vystoupal do 3800 metrů v Kyrgyzstánu a zavalila nás spousta sněhu. Řada lidí by to takhle udělala, plno takových účtů na Instagramu nebo na Facebooku můžeme sledovat. Přijde ti, že je možné fungovat v dnešní době, aniž by člověk tomuto trendu vycházel vstříc?
To je docela těžká otázka, skládá se z mnoha rovin. Jedna z nich je ta aktuálnost. Pro mě je totiž důležité být na cestě tady a teď, vnímat okolí, prožívat ho, být tam s místními lidmi, s přírodou, nebo s tou samotou, s čímkoliv, co tam v tu chvíli je. A nechci se na to dívat z pohledu „co teď vyfotím a budu prezentovat domů“. Nechci přemýšlet, co by teď zaujalo a co by posbíralo nejvíc lajků. Vyhodnocoval jsem to na cestě, říkal jsem si: několik měsíců na cestě, možná bych měl něco sdílet, ať je to aktuální. A pak jsem si řekl, že ne, že to budu sdílet až zpětně.
Teď je to zase naopak pro mě krásné, že to můžu zpracovávat, třídit a pomalinku sepisovat a občas něco přesdílím na sociální sítě. Takže nejsem úplně uzavřený ke sdílení, ale během cesty si to chci užívat.
A druhá rovina je to odpojení. Říkal jsem, že cesty jsou pro mě o nějaké změně, o vystoupení z našich zaběhaných životů. A proto je důležité být v menším kontaktu. Pokud mám cítit dálku a prožívat exotiku a osobní pocity, které z toho pramení, nemůžu být v každodenním spojení na internetu, něco tam sdílet a sledovat, jak to kdo komentuje.
A zároveň je to hrozně těžké. Pamatuju si, že jsme před spoustou let byli v Indii a napsali tehdy domů pár pohledů. Byly to krásné chvíle – vždycky, když byl ten nejromantičtější okamžik, tak jsem třeba sedl někde u jezera a psal jsem ten pohled. Pak mně kamarádi říkali, že to z toho bylo úplně cítit, ta atmosféra, protože na to byl ten čas a klid.
A jediné spojení snad za tři a půl měsíce tehdy bylo, že jsem jednou volal někde z Indie přes tři spojovatelky. Hrozně chrastivý telefon, ze kterého doma téměř nic nerozuměli. To bylo jediné, jak jsem jim dával na vědomí, že jsem v pořádku. A pro mě to bylo hrozně očistné. Bylo to těžké, že se člověk odpojí od blízkých lidí, ale zároveň prožívá to, co je v tom místě. Prožívá tu cestu, prožívá tu dálku, a to mně na tom přijde kouzelné a vlastně i hrozně důležité, aby ty cesty něco osobnostně člověku přinášely.
Co může být pro lidi takový osobnostní přínos na dlouhých cestách, když dnes máme tolik po ruce sociální sítě? Kdybych takto chtěla vyrazit na cestu, dokázal bys mi říct, co děláš jinak?
Ve výsledku možná to, že jezdím tak daleko, je jistý projev slabé vůle. To stejné se dá prožít i poměrně blízko, akorát je to ještě o to těžší, protože pokud se člověk chce takhle odpojit, být v přítomnosti a zažít i dobrodružství – když chcete zažít dobrodružství, tak se musíte zříct trošku z toho komfortu a zajištění – tak blíž to máte všechno strašně po ruce, i ten kontakt, komfort, zabezpečení. Takže je těžší se toho vzdát. Kdo má silnou vůli, může podobné dobrodružství prožít i někde v jižních Čechách. Když se špatně obleče, nic naplánuje a vyrazí na nějaký noční pochod, může mít hodně silné zážitky, podobně jako když já vyrážím dál.
Ale já v tom mám asi slabou vůli, jsem hodně aktivní v různých činnostech a organizacích v regionu, tak se vždycky potřebuju víc vzdálit, aby se mně povedlo to odpojení, očištění a soustředění se na to prožívání na místě a v daném čase a s lidmi, se kterými tam jsem.
Překonávání překážek přináší efekt cesty
Řekl jsi, že tvůj přístup není úplně o pomalém cestování, ale spíš o prožívání teď a tady, bytí v přítomnosti. Máš nějaký název, kterým bys to svoje cestování popsal?
Asi speciální název nemám. Pro mě je důležité, že je to cestování nebo cestovatelství, což se mně pojí i s nějakým dávným cestováním. Právě letos jsme jeli po Hedvábné stezce, tam se člověk vžije i do historických cestovatelů. Jsou to spousty příběhů, různých misionářů nebo prvních cestovatelů, to mně na tom přijde zajímavé.
Přijde mně důležité si právě udržet ten prvek, že oni museli něco překonávat. My dneska dost často chceme být na těch místech a mít to co nejjednodušší. I já si to často ulehčím nebo podlehnu nabídkám, které se nám hrnou, jak si cestování můžeme ulehčovat. Ale snažím se to dělat co nejmíň, proto se na to cíleně nezaměřuji a nechávám působit náhodu. Protože překonávání překážek podle mě přináší efekt té cesty – že se posouváte někam, kam se nemůžete dostat. Nebo se dostanete jinam, než jste chtěli. Je to těžké, může to být i nepříjemné. A to je na tom to silné, zvládnout to potom.
A možná je to i o kontrastu. Když nezažiju na cestě nic náročného, nemůžu si užít ty skvělé chvíle. Ten kontrast, že někde dva dny trpím v šíleném autobuse, kde bočnicemi proniká prach a pode mnou je pašovaná nafta a nade mnou se sype pašovaný cement. To jsme zažili třeba v Pakistánu. Pak dojedu do cíle a můžu se aspoň něčeho napít, je to úžasný okamžik – zvládli jsme to a teď je to úplně krásné a zajímavé. A otevře se úplně jiný pohled na ty situace a možnosti.
To mi připomíná, že je to propojené s plánováním versus neplánováním cesty. K cestování můžeme přistupovat úplně stejně, jako jsi popsal naše běžné životy. Člověk má nějaký todo list, takzvaný bucket list nebo seznam míst, která chce vidět. Často jsou to místa, která viděl třeba na Instagramu. Hodně často se lidé fotí ve stejné pozici na stejném místě a na to místo proudí třeba tisíce lidí jenom kvůli tomu, že to viděli na Instagramu. A fotí se v úplně stejné bizarní pozici. Rozumím, že to se u tebe neděje – ale nemyslíš, že i tohle baťůžkaření nebo objevování zapadlých míst pak taky přispívá k tomu, že ta místa se třeba časem dostanou do hledáčku instagramových fotografií a postů?
To může být. Já jsem na tím asi mockrát přemýšlel, že se říká: pojedeme tam, kde je málo turistů. A našli jsme teď slovo autentické. Našli jsme autentická místa. Mně se to slovo autentické úplně znechutilo, protože se psalo všude v těch alternativních průvodcích, kde je ještě málo turistů. A já si myslím, že to vlastně není pravda, že by člověk mohl cestovat tak, že není součástí turistického boomu nebo toho všeho kolem nás. Je to ale stejné jako s běžným životem ve společnosti. I tady asi nedokážeme dělat nulovou ekologickou stopu, náš dopad taky nějaký je a vždycky bude. A ani ho nedokážeme úplně minimalizovat, protože to bychom pak nemohli pořádně nic dělat, jenom bychom se snažili žít úplně extrémně skromně a třeba bychom nebyli schopní se věnovat žádným aktivitám, protože by nám to pobralo veškerou energii. Podobné je to na cestách. Vždycky tam ten dopad bude, ale snažit se ho minimalizovat, to znamená nenavštěvovat taková ta úplně top místa, kde se každý chce vyfotit, nebýt na těch cestách třeba úplně pořád.
Důležité je, že většinu času žiju v místě, pro které chci něco dělat – pro náš region nebo i v České republice. A cesty jsou pro mě jakousi očistou nebo poznáním něčeho jiného, jak jsem už říkal na začátku. A ne, že si tam přenesu svoji práci a budu využívat benefitů, ale nebudu mít nikde kořeny. To by mně i chybělo.
Ale dopady tam jsou a dá se jim bránit. Možná tím, že nevyžaduji služby, infrastrukturu – což je taky dvojsečné, protože zároveň místní potom tolik nevydělají – na mně si nevydělají tolik, jako na jiných turistech. Na druhou stranu si na tom většinou stejně vydělají nějaké velké firmy, které ten turismus pohltí. Takže nevyžadovat ty služby, protože je to krůček po krůčku, že tam jedete jako nezávislý cestovatel. Pak tam jedou ty cestovky, které se tváří, že dělají nezávislé cestování. Ale to už je nějak organizované, už se tam očekává nějaké zázemí. Takhle to postupně roste. Takže se snažíte udržet si ty hranice co nejvíc.
Když jsi plánoval tuhle fakt dlouhou cestu, jak jsi k tomu přistupoval? Prostě si nečteš cíleně žádné průvodce, nebo si naopak třeba přečteš průvodce nebo cestopis z 19. století, nebo si prostě přečteš něco o Hedvábné stezce?
Vzpomínám si, jak jsem se před lety připravoval na tu cestu do Indie. To mně ještě právě děda psal nějaký lístek, že mně vypisuje nebo vykopírovává různé články o buddhismu a podobně. Pomáhal mi se na to připravovat. A já jsem se právě snažil načíst si hodně o těch kulturách, o těch zemích a daleko méně o tom, kde mám přespat, kam mám jet a tak dále. To jsme tehdy řešili úplně málo.
A teď na té cestě mě taky spíš zajímalo víc o těch zemích obecně – jaká je tam kultura, jaký je tam život – než které atrakce mám navštívit a podobně. Neříkám, že jsem žádné největší atrakce nenavštívil, protože zas když je člověk třeba v Kambodži a chce nasát její kulturu a to, jak se tam vztahují ke své minulosti, tak na ten Angkor Vat je vhodné zajít. Jsou lidi, kteří by řekli, že ne, že by to radši pominuli – a úplně je chápu. Já tam nechci trávit moc času, snažím se jít bočními cestami, abych nebyl v těch největších davech, ale důležitá místa těch zemí mně přijde hezké vidět a nacítit.
Tuhle cestu jsi plánoval někdy před covidem, před rokem 2020. A zvažoval jsi více možností, kudy bys jel. Nakonec, když jsi tu cestu posunul jenom o pár let později, byla logistika diametrálně odlišná. Jak jsi vlastně zvládl tuhle výzvu? Při cestování po zemi – zvlášť v dnešní složitější geopolitické situaci – to může být docela velká výzva.
Bylo to složitější, než jsem čekal. A ještě k tomu řeknu jednu věc: že to je taky trošku o odříkání. Protože já jsem třeba dávno snil o tom, poznat země jihovýchodní Asie. Chtěl jsem tam dojet přes Indii a takhle jihem. Je moc lákadel, která vám říkají, že když to nejde po zemi a nemáš možnost mít tři měsíce volna, protože zrovna měníš práci, tak tam jeď na měsíc, zaplať tu letenku. Ono to vyjde ještě desetkrát levněji, než když jedeš po zemi. Je to rychlé, dostaneš se kam chceš. A to je těžké tomu odolávat. Sám s tím mám velká dilemata.
Ale přijde mi, že to stálo za to, že jsem tehdy nejel a čekal jsem na příležitost, až budu mít času víc. Už ta délka cesty, že se člověk mentálně odpojí od lokálního prostředí, je důležitá. Jet tam na tři týdny a zase zpátky a pak zase znovu na tři týdny může být taky fajn, ale není to podle mě ono. Není to ta pouť, není to ta cesta. Takže to bylo odříkání.
A pak se to samozřejmě komplikuje i tou geopolitickou situací. Protože můj sen byl jet právě jihem. Miluji Írán, byl jsem tam mnohokrát, takže jsem se těšil, že přijdeme do Íránu, tam si navštívím známé a místa, která mám rád, a bude to takový další výchozí bod. A potom prodloužím cestu do Indie. Ale Írán těsně před tím bombardoval poprvé Izrael, takže to nebylo možné.
A tady je třeba férově říct, že i když jsme vyvinuli obrovské úsilí udělat to jinak, dokonce jsme se dostali už na půlku hranic mezi Ázerbajdžánem a Tureckem do enklávy Nachičevan a tam nás sbalili a deportovali zpátky, tak nakonec jsme stejně museli z Gruzie do Ázerbajdžánu přeletět, protože Ázerbajdžán má uzavřené hranice. Tvrdí, že kvůli covidu, což je absurdní, podle mě jim to jenom z nějakého důvodu vyhovuje. Přes Írán to nešlo, přes Rusko jsme taky nechtěli, neměli jsme ani víza, takže jsme nakonec přelétávali ze země do země. A paradoxní bylo, že to byl jeden z největších výdajů té cesty. Nemusel by být tak velký, kdybych se smířil s tím, že poletím třeba přes Istanbul – ale to by úplně rozbilo ten koncept, že se posouvám Evropou a Asií krok po kroku, zem po zemi, dál a dál. Tak jsem radši platil víc peněz, aby ta kontinuita zůstala zachována, že přeletím jenom z jedné země do druhé, z Gruzie do Ázerbajdžánu, a nebudu se vracet do Turecka do Istanbulu, aby to bylo levnější.
Uvědomil jsem si, kolik člověk už dokázal přetvořit krajiny svou činností
Máš z této cesty nějaké postřehy, které bys námi chtěl sdílet? Bylo to 15 zemí, tak možná vyber nějaké svoje oblíbené.
Mám celkový postřeh, že jak člověk přejíždí ze země do země, z kultury do kultury, je to moc příjemné a může to takhle víc navnímávat. I v kontextu toho, jak ony na sebe navzájem působí. Když člověk přijde do střední Asie, tak už tam vidí vliv Ruska a Číny, jak se vzájemně přetahují. Pak je v Číně a vidí, jaký je tam obrovský stavební boom, jak se ta země vystřelila ve stavebnictví a ve všem možném kupředu. Pak je v Laosu, který je obrovským kontrastem k Číně – a pro mě to bylo takové oddechnutí do zpomalení a klidu – ale zároveň vidím, že Laos je malinký a Čína si ho zanedlouho pravděpodobně úplně zkoupí.
A co mám jako globální dojem: je to pozitivní v té kráse a pestrosti a v tom, že v podstatě všichni lidi – to je až skoro takové klišé – jsou milí a pohostinní a nápomocní. Je to zároveň pravda, i v těch uzavřeněji žijících společnostech nakonec člověku vždycky někdo pomůže nebo se ho ujme.
A smutný závěr je uvědomění, kolik člověk už dokázal přetvořit krajiny nebo planety svou činností. Třeba u historických staveb je to vidět, často jsou to už jenom poslední skanzeny, co zůstávají zachované, a zbytek je přebagrovaný. Ale i v přírodě a krajině je už tolik pozměněného, vytěženého, že už vlastně nikde není moc té původní divočiny. Viděl jsem obrovskou sílu lidské činnosti, kterou si takhle z domu neuvědomuji. Když jsem to viděl na té dlouhé trase, tak mně to přišlo trošičku děsivé. Pak jsme si říkali, že našimi průvodci cestou jsou bagr a buldozer následovaní betonem. To je trošku smutné.
Jak se díky té cestě díváš na Česko?
To jsou taky krásná uvědomění, myslím ta nejdůležitější – člověk si začne vážit toho, co má doma. Já to třeba vztahuji ke krajině a přírodě, ale i k životu u nás na vsích a ve městech. Protože hodně lidí žije v úplně hrozných podmínkách, v hrozném hluku, prachu, někde u staveb nebo v nějakých chatrčích. To není zanedbatelné procento lidí, je to obrovské číslo. A to, co my tady máme, je neuvěřitelný luxus. A mě mrzí, že ho nehájíme, že říkáme, že ochrana přírody brzdí rozvoj – ale rozvoj v zemích, kterými jsem projel, znamená vysídlení lidí, nebere se vůbec potaz, jaký je jejich vztah k místu a že někde vyrostli, teď se tam postaví přehrada, tak jich tady milion někam přestěhujeme. Nebo tady stavíme silnici, vám to postavíme úplně u nosu a rozbagrujeme, včetně vaší zahrádky.
To je pro nás nepředstavitelné a teprve kdyby to přišlo, tak bychom si uvědomili, jak cenné bylo, že můžeme žít v krásné krajině. Která je samozřejmě také devastovaná, neříkám, že u nás nejsou negativní vlivy, ale oproti tomu, co lze vidět po světě, je to pořád ještě hodně dobré a měli bychom si toho vážit. A možná to dát do priorit oproti tomu, že budeme mít spoustu výrobků a zboží a věcí.
Už jsi zmínil, že se hodně angažuješ na lokální úrovni, působíš roky na jižní Moravě v hnutí Brontosaurus, zapojoval ses při opravách škod po tornádu. Zasazoval ses společně s dalšími o vyhlášení CHKO Soutok. Jak to, že působíš takhle intenzivně v místě, jde dohromady s tím, že zároveň takhle hodně cestuješ?
Skvěle se to doplňuje, v podstatě zrcadlí. Můžu mít pevné kořeny doma a jsem rád, že tam můžu něco vytvářet a dělat. A přinášet impulzy ze světa, nápady, myšlenky, nebo tam dobíjet energii. Nebo se bavit s místními lidmi v různých zemích, jak to mají oni, jak tam řeší problémy, jaký mají vztah ke své zemi, ke krajině, k přírodě. A to mně přijde hrozně inspirativní.
A na druhou stranu by mně přišlo nefér mít jenom to cestování, jenom ten svět využívat pro sebe. Cítím zodpovědnost, že bych měl něco vracet – a to je lepší dělat doma, protože doma můžu udělat víc, prostě tomu rozumím. I když jsou ve světě třeba lokality z hlediska enviromentálního ohrožení potřebnější. Někdo to může mít jinak, ale já to mám tak, že můžu víc udělat v tom území, které znám, které mám rád, ke kterému mám dlouhodobý vztah. Mám tak nastavenou jakousi vnitřní povinnost.
Jak jsem vzpomínal na toho svého dědu, tak on taky miloval svět a rád ho poznával, ale byl obrovským lokálním patriotem, zpracovával lokální historii, psal články o přírodě, krajině a drobných památkách. V regionu zpracovával letce, kteří za druhé světové války působili v Británii, nebo příběhy sklářů, kteří odešli ze sousední vesnice do Egypta. Takové různé zajímavosti. A tam se právě ten svět mnohdy propojuje s tím místním, v příbězích lidí, kteří byli třeba nuceni někam vyrazit nebo jít za obživou. Tak já si myslím, že se to velice pěkně propojuje.
A kde se to konkrétně propojuje u tebe? Co jsou tvoje srdcové aktivity? Co rád děláš a jak využíváš ve svém lokálním působení vědomosti a zkušenosti, které jsi nabyl na cestách? Dalo by se to nějak popsat?
Nevím, jestli vědomosti a zkušenosti. Spíš je to energie a chuť něco dělat. Anebo jak jsem zmiňoval, že si víc vážím toho, co máme. Takže potom mám chuť pro to něco dělat, rozvíjet to, opečovávat, ochraňovat.
Takže proto se například snažím v regionu, aby se po tornádu obnovila zeleň. Bylo přirozené, že jsme potřebovali obnovit domy, obce a tak dál, ale zeleň se do původního stavu bude vracet daleko déle. Přišlo mně z mého úhlu pohledu, že se na to dokážu takhle podívat, pustit se do toho a přispět.
CHKO Soutok bylo zase téma, které se tady vleče už přes 50 let a občas se tvrdí, že je to zbytečná instituce. Pro mě je to ale nástroj díky kterému zůstane milovaná, krásná a hodnotná krajina zachovaná i v krizových situacích. Nejde jen o každodenní management, ale hlavně o větší míru jistoty, že se s developerským nebo jiným záměrem s částí krajiny něco neuděje. To jsou pro mě důležité věci a svět mně k tomu dodává energii – v těch negativních i pozitivních příkladech, které na cestách vidím.
Nezachraňujeme svět, děláme konkrétní skutky
Jaký vidíš v tom působení v regionu smysl? Někdo by si řekl, že na místní úrovni nebo ve vlastní obci to tolik potřeba není, třeba protože tady nemáme žádnou chráněnou krajinnou oblast. Proč by lidi se měli angažovat i u sebe ve vesnici?
Právě naopak – já si myslím, že ochrana přírody nebo životního prostředí by měla být všude. I v místech, kde nejsou ty úplně nejvzácnější druhy k ochraně, to vytváří stabilitu celého systému, odolnost krajiny nebo i měst ke klimatické změně. Ale i pro lidi, kteří tam žijí, je to nějakým způsobem přínosné. Ne vždycky si třeba uvědomujeme, jakým způsobem na nás a na naši psychiku působí zeleň nebo zpěv ptáků. To jsou důležité hodnoty, které možná vnímáme jen podprahově a ne vždycky za ně bojujeme, protože nám přijdou automatické, nevíme, že jsou pro nás tak důležité. A až nám chybí, až o ně přijdeme, tak si to teprve začneme uvědomovat.
To bylo vidět pěkně po tom tornádu, kdy si spousta lidí najednou uvědomila, jak jim chybí stromy ve vesnici a podobně. A zároveň je to samozřejmě těžké, protože v lidské povaze je dívat se krátkodobě, dívat se jenom na ten svůj dvorek. To není výtka, spíš pojmenování toho, jak člověk funguje. A pak samozřejmě přichází zklamání, že sice voláme po zeleni, ale komplexnější řešení už se moc nevede nebo už pro ně nejsou lidi tak namotivování.
Ale možná se tady potvrzuje jedna věc, kterou tvrdím vždycky, když se takhle s někým bavím o ochraně životního prostředí, dobrovolnictví nebo občanské angažovanosti. My nezachraňujeme svět. To je možná hezký cíl, který se ve výsledku povede, ale my spíš děláme konkrétní skutky. Tady vidím povedenou vysazenou alej nebo vyvěšené ptačí budky, kde se vylíhla mláďata ptáků. Tyhle drobné skutky mě těší. A když se sečtou, tak to možná vyjde a povede i k velké pozitivní změně, že se udrží věci, jak mají být – zdravé a životaschopné.
Už jsi řekl, že tvou oblíbenou zemí je Írán. Máš i nějaké oblíbené místo tady v Čechách nebo na jižní Moravě? Jaká je tvoje srdcovka?
Mám ještě jedno oblíbené místo na Balkáně, to je vlastně krajanská vesnice Češko Selo, kam v 19. století přišli krajani a doteď tam žijí. A kousek odtud je takové krásné místo u Dunaje, kterému říkáme nejromantičtější místo na světě. Je to nádherné místo se spoustou mokřadů, vodního ptactva a divizen. To je jedno takové srdeční místo.
A co se týče Moravy, tak je to Mikulčický luh. Teď si říkám, že musím trošku splatit dluh. Dlouhá léta jsem řediteloval Hnutí Brontosaurus, to mě do značné míry vytěžovalo, působil jsem hodně v Brně a i když jsem se snažil dělat i lokální aktivity, neměl jsem tolik času na prožívání naší místní přírody. Teď bych to chtěl vrátit a hodně tam pobýt a radovat se z toho. A zároveň, pokud to bude potřeba, pro tuhle krajinu i něco dělat.
Když si představím Boskovice, náš region, kde teď žiju a působím, tak i tady vnímám potenciál pro to, aby si lidi byli blíž, aby se víc zapojovali. Máš nějaký recept nebo návod na to, jak propojovat lidi, témata, generace napříč a jak vytvářet to podhoubí… nechci říct úplně pro aktivismus, ale pro větší zájem o to nejcennější, nejbližší okolí, které máme?
Řekl bych, že je důležité začít u sebe, což zní taky trošku jako klišé, ale je to tak. Šetřit si čas i na sebe. Spousta lidí, kteří se vrhnou do nějaké občanské aktivity, na sebe zapomene a řeší jeden projekt za druhým, jednu aktivitu za druhou. Nemají čas se zastavit, navnímat, jestli jsou dostatečně v pohodě, v klidu, jestli na to své okolí už nepůsobí vypjatě nebo jestli jsou schopni v tom běhu za cíli, které chtějí naplnit, naslouchat dobře i těm lidem, kteří nejsou úplně na jejich vlně.
Na začátku jsme se bavili o pomalém cestování, tak i v tomhle jde zpomalit. I kvůli udržitelnosti. Pokud člověk chce být aktivní delší dobu, rok, dva, tři to asi vydrží v ostrém tempu, ale pokud má být aktivní větší část života i veřejně, nejenom ve svých aktivitách, tak si myslím, že se potřebuje šetřit.
Na komunikaci napříč generacemi nebo různými zájmovými skupinami asi lék nemám. Myslím si, že je důležité to nevzdat. Neříkám, že to vždycky umím, nevzdat to a snažit se lidem, se kterými nejsem na jedné vlně, naslouchat. Ono to je dost náročné a naopak velmi snadná cesta je uzavřít se do názorové bubliny, kde mi ostatní jenom potvrzují, co si myslím. A můžeme třeba dělat krásné věci, ale pak se to někde střetne s jinou bublinou a začínají problémy. Je potřeba ty bubliny co nejvíc rozpouštět, i když to stojí spoustu energie a někdy i nervů.
Je moc důležité umět se dívat na věci jinýma očima. Zkusit se dívat očima místních lidí, ať už to jsou místní v Laosu a v Kambodži, nebo místní na jižní Moravě, kteří můžou mít jiný pohled než já. Je to o nějaké otevřenosti – právě ta pomůže tu komunitu propojovat a být s lidmi v nějaké společné diskuzi a možnosti tvořit věci. A zasazovat se třeba o to, aby se žilo dobře – v obci, regionu i v širším měřítku.
