Rozhovor s vědkyní, bioložkou a parazitoložkou Barborou Pafčo, která získala mimořádně prestižní ocenění Lumina quaeruntur Akademie věd České republiky. Bára žije s rodinou v Borotíně, ale zvládá se věnovat vědě v Brně nebo taky v Africe. Mluvili jsme o ocenění, o české vědě, o práci v terénu v Africe, parazitech a slaďování vědecké kariéry s mateřstvím.
„První setkání s gorilami pro mě bylo děsivé. Ale člověk si zvykne a přijde vám normální ráno vstát a jít za gorilami.“
Co pro tebe ta cena znamená? Teď nemyslím z hlediska profese a přímých vlivů na tvou práci, ale spíš pro tebe osobně.
Ona věda je celkově hodně soutěživý obor. Takže my jako vědci chceme samozřejmě vyhrávat. Chceme i objevovat, ale to ocenění tam je důležité. I já jsem asi takový typ, takže určitě jsem ráda za ocenění. A taky je to spojeno s tím, že věda je dlouhodobý proces. Velice často pracujete na jednom projektu hodně dlouho a to ocenění tam není, nepřichází. Hodně dlouho to trvá, než na něco přijdete a podobně. Takže potom, když vás někdo ocení, ocení vaši práci, tak je to určitě příjemný pocit, je to velké zadostiučinění.
No a teď ta druhá rovina – jaké to má přímé dopady na tvou další práci? Protože to ocenění je spojeno taky s nějakým benefitem, abys tu práci mohla dělat dál líp, tak můžeš nám to nějak konkrétně popsat?
Cena je spojená s finanční odměnou. Je to vlastně podpora výzkumu na pět let. Docela fajn, štědrá podpora. Takže to znamená, že si můžu vybudovat svůj tým a to, co jsem dělala nějak tak z naspořených peněz z jiných projektů, nebo co museli financovat kolegové a podobně – kde jsem hodně musela prosit o to, abych tu práci vůbec mohla dělat – tak to teď můžu dělat naplno. Můžu svoje nápady rozvíjet, můžu mít stabilní tým. Když máte zaměstnance, tak samozřejmě chcete, aby tam byla kontinuita, aby věděli, že mají třeba na pár let tu práci jistou. Vědecká práce je na dobu určitou. Máte projekt většinou na tři roky a když projekt skončí, tak nemáte financování na další roky.
A žádnou záruku, že to bude pokračovat.
Přesně tak. I když máte doktorandské studenty, potom třeba postdoky – to už jsou dospělí lidé, kteří chtějí zakládat rodiny, mají hypotéky, potřebují někde bydlet a podobně. A když jim řeknete: já nevím, jestli na vás třeba za rok budou peníze, když už jste na konci toho projektu, tak to je samozřejmě náročné.
Tady je financování na pět let, což už umožní vybudovat nějaký tým a je tam dostatečně dlouhá doba na to, abych dala záruku týmu, že budou mít práci na nějakou dobu. Tak to je fajn.
Vnímáš to jako nějaký kariérní zlom?
Určitě. Jak už jsem říkala, financování ve vědě je celkem náročné, protože člověk musí podávat grantové aplikace. A potom, když dostanete to financování, tak je to velký zlom, protože můžu dělat naplno to, co chci. To je první věc. A druhá věc je, že money makes money. Takže je tam velká šance, že navazující projekty budou mít znovu financování. Většinou to tak je, že když člověk dostane jeden grant nebo více grantů, tak potom už mu štěstí spíš přeje.
Štěstí a grantové komise.
Přesně tak.
Popsat koloběh parazitů je důležité
My se zatím bavíme tak nejasně – teď bych se rád dostal k tomu, co co vlastně chceš. Co je ta podstata tvé práce? Můžeš na začátku krátce vysvětlit, kde teď působíš, na jakém pracovišti a čím přesně se zabýváš?
Posledních pár let, už docela dlouhých, pět deset let, pracuji na Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky. A teď nově jsem vedoucí parazitologie na Masarykově univerzitě. Takže mám takové dvě práce, dalo by se říct. Samozřejmě ta témata jsou podobná, takže se to dá hodně kombinovat.
A vědecky se zabývám výzkumem parazitů, primátů a lidí. Jak se paraziti šíří, jak se sdílí mezi lidmi a primáty, jak se šíří ve světě, co to pro ty hostitele znamená, jaká jsou zdravotní rizika a podobně.
Co tě na tom baví? Co je na tom zajímavého? Co tě přitáhlo ke zkoumání zrovna tohoto tématu?
Celkově mě baví věda jako taková, protože je hodně různorodá. Ta práce rozhodně není jednostranná. Těch věcí, které kloubí, je opravdu hodně. Od vzorkování, ježdění do terénu, ježdění do Afriky například. Ale i ježdění do krásných míst v České republice, jako je rezervace Milovice, kde jsme vzorkovali koně, pratury, zubry. Je to prostě pěkné, že se můžete přiblížit těm zvířatům. Potom je to zajímavá práce v laboratoři. Seznámíte se s různými zajímavými metodami, studujete DNA, navštěvujete různé týmy, dostanete se do světových laboratoří, vidíte, jak se věda dělá někde jinde, jezdíte na konference, potkáváte zajímavé lidi. Potom samozřejmě píšete. I ty grantové aplikace jsou zajímavé, protože si píšete svoje sny: co bych chtěla dělat. Jak je to kombinace všeho možného, tak to mě na tom baví. Chvilku dělám to, chvilku pracuji se studenty, to mě hodně baví, učím. Takže je to fajn, že to je kombinace strašně zajímavých věcí.
A konkrétně to téma, kterému se věnuješ – dá se říct, že je ještě hodně neprobádané? Cítíš tam potenciál, na který se teď můžeš vrhnout a pět let objevovat novinky?
Určitě. Výzkum, co dělám, má hodně rovin. Nejsem úplně jednostranně zaměřená. Zabývám se přenosy parazitů na sdílených lokalitách. To je hodně důležité, protože třeba Světová zdravotnická organizace investuje strašně moc peněz na léčbu parazitárních infekcí. Prostě přijede a odčerví třeba celou populaci některých vesnic nějakého regionu. Ale když jsou ty parazitózy sdílené třeba s primáty, s domácími zvířaty a podobně, která nejsou odčervená nebo třeba ani nemůžou být (jako volně žijící zvířata), tak se ten člověk samozřejmě znovu nakazí.
Takže jenom popsat celý ten koloběh parazitů a kdo tam vstupuje jako hostitel do toho cyklu, je strašně důležité. Jednak pro nás, pro vědce, abychom to vůbec pochopili, abychom viděli, jací paraziti a proč se sdílejí. Ale i potom pro velké organizace a pro velká rozhodnutí – jestli to má smysl, za jakých podmínek. Takže určitě to důležité je.
Čili oni pak můžou najít nějakou cestu, jak přetnout ten přenos a zabránit dalšímu šíření nemocí, rozumím tomu dobře?
Ano, přesně tak. A různí paraziti mají ty cesty přenosů různé. Některý se přenáší orální cestou, tu známe: mej si ty ruce, mej si zeleninu a podobně. Stejně je to i v Africe. A někteří třeba aktivně penetrují přes kůži. Takže to si můžete mýt jídlo a ruce, jak chcete, ale stačí, abyste se někde bosky prošli a nakazíte se. Tady je potom důležitá informovanost. Na téhle lokalitě musíte nosit holiny, protože tady jsou dominantní tito paraziti a k přenosům dochází a jestli tomu chceme zabránit, tak musíte podniknout tyto kroky. Kdybychom nevěděli, jací tam jsou paraziti, a odčervovali bychom obecně na nějaké helminty, tak by nám to bylo k ničemu, protože bychom nedošli k přetnutí toho cyklu.
Další věc je třeba plošné šíření parazitů, celosvětové šíření. Někteří paraziti jsou rozšířeni celosvětově. My se snažíme přijít na to proč – a jak to rozšíření vypadá geneticky. Protože paraziti se šířili spolu s člověkem, takže nám můžou hodně napovědět i o tom, jak se vlastně rozšiřoval člověk. Protože jak si toho parazita neseme v sobě, tak ovlivňujeme i to, kam ho doneseme a kdy.
My jsme schopni přijít na to, kdy byl ten parazit někam zavlečen. Takže to může třeba pomoci odpovědět na to, jak byla osídlena Jižní Amerika. My víme, že tam jsou nálezy jednoho konkrétního parazita ještě v době před objevením Ameriky Evropany. A nemohl se tam dostat vrchem přes Beringii, protože je moc studená. Ten parazit by to prostě nezvládl, má životní cyklus i ve vnějších podmínkách a nepřežil by. Takže se tam musel z Afriky dostat nějak jinak. Může nám to odpovědět na to, jak se tam dostal člověk a kdy třeba. To je taky docela zajímavé téma.
A úplně poslední téma, kterému se věnuju v rámci projektu, je paleoparazitologie. To je vlastně objevování parazitů v nějakém historickém kontextu, v nějakém historickém materiálu. Začala jsem pracovat s antropology, s archeology na historických vykopávkách a snažíme se přijít na to, jak vlastně paraziti vypadali v minulosti, jaká vůbec byla diverzita, co lidi měli za parazity a jak se změnili v čase až do současnosti.
Věděla jsem, že chci jezdit do Afriky
Jak ses ke svým výzkumným tématům dostala?
Ke každému tématu jsem se dostala úplně jinak. Ta témata spolu hodně souvisí. Třeba jsem zmiňovala, že v Americe byli objeveni paraziti v nějakých mumiích. Tak jsem se dostala k paleoparazitologii. Ale nikdy jsem si nemyslela, že budu studovat třeba středověká naleziště. Archeologie a antropologie jsou samozřejmě zajímavé, ale nebyl to nikdy můj obor a úplně mě to nezajímalo. Je to zvláštní, když začnete coby biolog dostudovávat třeba středověké souvislosti, jak se lidi míchali, odkud přišli a podobně. Protože to samozřejmě hraje svojí roli. Takže takhle jsem se dostala třeba k tomu. A vůbec k výzkumu parazitů… Já jsem rozhodně nechtěla být parazitolog.
Nebyl to tvůj sen už na škole?
Ne, rozhodně nebyl. Já jsem chtěla studovat velké savce. To byl můj sen. Začala jsem studovat zoologii s tím, že bych chtěla jezdit do Afriky. Ale začala jsem studovat netopýry, protože nic jiného se na Masarykově univerzitě neučilo. Nějací větší savci, kam bych se mohla dostat do nějakého studia a do výzkumné skupiny.
Začala jsem jezdit vzorkovat do Kateřinské jeskyně s jednou PhD studentkou, to trávíte celou noc v jeskyni. Bavily jsme se o tom, co bych opravdu chtěla dělat. Tak jsem právě říkala, že bych strašně chtěla studovat primáty. A ona: no však na Akademii věd je Klára Petrželková, ona dělá primáty, tak za ní zajdi. Zašla jsem a ona řekla, že mě tedy vezme, ale že musím začít studovat parazity. Což jsem si říkala: něco pod mikroskopem, no tak to teda vůbec. Ale byla tam vidina toho, že v nějakém časovém horizontu budu moci do Afriky. A tak jsem si řekla, že to tedy zkusím. A zjistila jsem, že mě to opravdu baví. Trávit čas s primáty je naprosto neskutečný zážitek. Ale potom ta věda, parazitologie, je pro mě daleko zajímavější.
Z toho, co říkáš, vyplývá, že jsi už na škole měla od začátku představu o tom, že z tebe bude vědkyně. Nebylo to tak, že něco studuješ a pak nějakou shodou okolností zůstaneš na škole – chtěla jsi být vědkyní?
Asi ano. Samozřejmě, že když si člověk na střední škole vybírá, čím by chtěl být, tak je to prostě složité. Já jsem věděla, že mám ráda zvířata, ale že se jich nemám potřebu úplně dotýkat. Takže jsem věděla, že nechci být třeba veterinářka. Vždycky mě bavila biologie, takže jsem ještě uvažovala nad medicínou, pak mi došlo, že bych musela pracovat s lidmi a taky se jich dotýkat, což taky není úplně pro mě. Takže jsem šla cestou zoologie.
A když se potom dostanete na školu, tak ono už moc cest není, co byste mohli v oboru dělat. Buď zůstanete ve vědě, nebo skončíte někde v muzeu, nebo na nějakém CHKO, nebo něco takového. Mě to hodně chytlo, takže už během bakalářské práce jsem si říkala, že věda je to, co chci dělat. Nějak pokračovat v těch tématech. Ale úplně na začátku jsem si spíš myslela, že budu spíš pracovat v muzeu nebo v národním parku.
Není tam sklo ani mříže a to zvíře je kousek od vás
Pojďme do té Afriky. Já vím, že je asi těžké shrnout to nějak stručně v našem rozhovoru, ale kam všude ses dostala a jaké jsou tvoje hlavní zážitky z těchto cest?
Úplně původně jsem dodělala bakaláře a měla jsem nabídku odjet na rok do Afriky. To byla moje první cesta, což není úplně typické, že člověk odjede na rok do Afriky. Do Středoafrické republiky, což je země, která je komplikovaná, dalo by se říct. Nepatří úplně mezi nejbezpečnější země světa, ale je nádherná. Je to fakt neuvěřitelná část Země.
Pracovala jsem v národním parku Dzanga-Ndoki, což je úplně jižní cíp Středoafrické republiky. A je to jedno z posledních míst v Africe, kde je strašně moc zvířat. Je to takový meeting point pralesních slonů. Tam je taková mýtina v lese, kde můžeš pozorovat najednou 150 slonů. Je tam udělaná taková vyhlídka, všichni sloni z Konžské pánve se tam potkávají, takže tam chodí sloni z Konga, z Kamerunu a z Gabonu, což je neuvěřitelné, to je prostě nádhera.
Běžně se stane, že jdeš po lese, potkáš štětkouny, potkáš primáty a podobně. Je to místo, kde je hodně nížinných goril, ty gorily tam jsou habituované, to znamená zvyklé na člověka. Je tam několik takových skupin, takže ta práce fakt vypadá tak, že sedíš s gorilami a celý den je pozoruješ, což je neuvěřitelné. Zažívat to rok bylo hodně intenzivní.
Bála ses jich třeba poprvé? Otázka, která asi člověka nemůže nenapadnout – představa, že strávím celý den tím, že sedím někde s gorilami, je dost zvláštní.
Tak ten úplně první zážitek je, že se člověk strašně dlouho těší. Já jsem přiletěla do středu Afriky, hrozně jsem se těšila. Den předtím, než jsem šla do lesa, jsme skupinu ztratili. Což se stává úplně výjimečně, že se skupina ztratí. Gorily si na noc staví hnízda, každou noc spí na jiném místě a ráno ta hnízda opouštějí. Stopaři nebo ta skupina, která ty gorily studuje, s nimi zůstanou až do večera nebo do odpoledne do toho stavění hnízd a ráno zase se přijdou k těm hnízdům a skupina se dostopuje. Pár set metrů třeba. Úplně jednoduchá, triviální záležitost, když je ta skupina habituovaná. No ale jednou za čas se může něco stát, třeba má ta skupina interakci s jinou skupinou a prostě utečou.
Takže ta skupina se ztratila a byla ztracená dva týdny. Přijela jsem do Afriky a dva týdny jsem gorily vůbec neviděla. Chodili jsme po lese a skupinu jsme hledali, což bylo vlastně fantastické, protože když s tou skupinu jste, gorily se většinou moc nehýbou. Nejsou to úplně aktivní zvířata. Většinou spí nebo mají prostě dlouhou pauzičku, že krmí se a pak si dají pohodu. A toho lesa člověk úplně tolik nevidí. Ale když jsme ty gorily hledali, tak jsme prošli obrovský kus lesa. A já jsem viděla strašně moc zvířat a všeho možného. Takže seznámení s tím prostředním bylo strašně pěkné. Hrozně fajn, že jsem ty dva týdny měla.
Pak se gorily našly a nastal ten první okamžik, kdy jsem se šla na gorily podívat. No tak to je strach. Najednou vidíte dvousetkilového samce, není tam žádné sklo, nejsou tam žádné mříže, a to zvíře je kousek od vás. Tak to bylo pro mě docela děsivé. První pocit byl, že jsem pořád čekala, kdy na mě to zvíře skočí.
Zvykne si na to člověk?
Ano, určitě si zvykne. Naprosto. Takže se nic moc neděje a přijde vám úplně normální ráno vstát a jít za gorilami.
Přestože jsou ty gorily habituované a lidi tam jsou každý den, občas samec udělá na tu skupinu lidí takový jako útok. To se může stát, že ho něco naštve – úplně se mu třeba nelíbí, kde jste, že ho třeba oddělujete od zbytku skupiny. Prostě cokoliv se může stát a on na vás jakoby zaútočí. Většinou ty volně žijící zvířata neútočí opravdu, že by tam byl nějaký fyzický kontakt. No ale třeba přiběhne k vám na metr, začne bouchat do země, nebo něco takového, třást se stromy, což samozřejmě není úplně příjemné, když k vám přiběhne takovéhle zvíře. Potom člověk musí zachovat klid, koukat do země, stát a čekat, až se vyřádí a odejde. To si zase člověk uvědomí, že je to volně žijící zvíře a to riziko tam pořád je. Úplně nevíte, jestli se zastaví ten metr od vás, nebo ne. To si tak vždycky připomenete, že to není úplně bez rizika. Ale člověk si na to zvykne.
Jak dlouho jsi tam nakonec byla?
Ve Středoafrické republice jsem byla rok, tak jak to bylo plánováno, to se stalo. A od té doby už jsem začala jezdit do Afriky úplně pravidelně, byla jsem moctkrát v Kamerunu, byla jsem v republice Kongo, ve Rwandě, v Tanzánii. Jak člověk jednou odjede a osvědčí se, tak už jezdí docela často. Když do nějakých jiných projektů bylo potřeba, aby tam někdo odjel, tak mě oslovili, nebo jsem dělala různé parazitologické workshopy pro různé organizace, pro WWF třeba, na vysoké škole v Kamerunu jsem přednášela a tak. Potom je už člověk zvaný do Afriky na vzorkování, na workshopy a podobně.
Máme jedny z nejlepších laboratoří
Ještě se vrátím k té vědecké práci jako takové. Máš už dneska větší nadhled a srovnání – kdybys to měla říct obecně, jaké jsou podmínky pro vědeckou práci tady v České republice, nebo speciálně v Brně? Jak se žije vědcům?
Teď bych samozřejmě mohla vysypat, jak je situace náročná všechno je podfinancované, financí je čím dál tím méně, tohle by určitě šlo říct. Ale na druhou stranu si myslím, že věda v České republice je na hodně vysoké úrovni a podmínky jsou tady strašně dobré. Když to srovnám se spoustou jiných zemí, tak se tady máme fakt hrozně dobře, i vědecky. Protože je tady skvělé vědecké zázemí.
Já třeba pracuji na Masarykově univerzitě a hodně věcí dělám ve spolupráci s Ceitekem, což je výzkumný hub postavený z peněz Evropské unie. Skvěle vybavený. To jsou fakt úplně špičkové laboratoře. Tak to je strašně fajn, mít tohle víceméně v jedné budově nebo v jednom kampusu. Když jsem byla v různých laboratořích v Německu, v Americe, v Japonsku, tak musím říct, že naše laboratoře, které běžně používáme – ne tady ty high-tech laboratoře, ale i ty běžné – jsou strašně dobře vybavené.
Takže držíme krok.
Držíme rozhodně krok. A nejenže držíme krok, já bych řekla, že to jsou jedny z nejlepších laboratoří, ve kterých jsem pracovala. My bychom fakt měli být rádi za to, co se tady v posledních desítkách let stalo. Jak vypadají naše školy, jak vypadají naše nemocnice, a takhle vypadá i ta vědecká komunita nebo vědecká vybavenost.
Když potom jedete do jiných zemí, pro nás vyspělejších, tak třeba ta úroveň není taková. V Japonsku, ve Spojených státech jsem viděla laboratoře, jaké tady už prostě nejsou. Byly tady třeba před dvaceti lety, ale dneska tady laboratoře už takhle nevypadají. Zase je fajn, že když někoho pozvete zvenku, tak to nečeká – jede do východní Evropy a vy mu pak ukážete takovéto laboratoře. Často jsou ti lidi překvapení, jak vypadá náš výzkum, kde pracujeme, jaká data produkujeme a podobně. Takže to je příjemné, myslím si, že to tady je na dobré úrovni. I to, že s námi lidi chtějí spolupracovat – já jsem naprosto pro spolupráci – takže já jsem tady spokojená. Samozřejmě člověk by mohl vždycky najít mouchy, financování, ano, s tím se potýkáme úplně všude. Ale pořád si myslím, že situace je prostě dobrá.
Rovnocenný vztah, než žena otěhotní
Ještě bych se zeptal na to, jaké to mají ve vědeckém světě ženy. Ty už říkala, že to prostředí je hodně soutěživé. Bylo pro tebe těžké prosadit se a mělo na to nějaký specifický vliv, že jsi žena vědkyně?
Samozřejmě, být žena vědkyně je náročnější. Ženy jsou prostě jiné než muži a ve vědeckém svět dominují muži. Když teď úplně pominu mateřství, kdybych brala obecně ženy – už jen to, že máme nějakou cykličnost a podobně, že naše výkony nejsou stabilní, že naše nálady nejsou stabilní, to se samozřejmě úplně logicky propisuje i do vědy nebo do naší každodenní práce. Hodně často musíte diskutovat, je tam nějaká konfrontace, prostě v té vědě to tak je. A samozřejmě když jste v té dobré fázi měsíce, tak to dopadne skvěle. Všichni vám tleskají. No ale potom to třeba vyjde tak, že máte velkou přednášku a nejste zrovna v úplně největším komfortu. A je to prostě znát na tom výkonu. Je to znát i při diskuzích. Člověk třeba vybouchne, mluví, jak by neměl. Neřeší to v klidu. To samozřejmě znát je. Žena má prostě jiné výkony než muž.
Nikdy jsem ale nepozorovala, že bych na tom byla hůř jenom proto, že jsem žena. Někdy je to možná i naopak. Že je potřeba ty ženy třeba ukázat, dejme tomu mladé ženy, tak někdy mám možná výhodu, že mě pozvou přednostně, nebo je nějaká akce, kde chtějí mít radši mladou ženu než mladého muže. Přiznávám, ano, to se může stát, že tam může být i ta pozitivní diskriminace.
A dostáváme se k tomu mateřství. Snad můžu prozradit, že máš tři děti. Dovedu si představit, že tohle úplně nefunguje tak, že bys odešla na devět let na mateřskou a pak se vracela k vědecké práci. Jak to proběhlo, jak jsi to zvládla a jak to bylo těžké?
Přesně to bych řekla – že když srovnáváme muže a ženy ve vědě, tak to je rovnocenný vztah do té doby, než ta žena otěhotní. Tak to rozhodně je, protože jakmile máte děti, tak jste najednou úplně na jiné úrovni, už nemáte nekonečné množství času. Prostě nemáte. Najednou tam jsou ty děti, o které se musíte starat. Samozřejmě, že ty děti vždycky potřebují mámu. Takže i když se muž stará o děti naplno, tráví s nimi odpoledne, střídá se s tou ženou, tak když je jakýkoliv problém, tak tam prostě musí být ta máma. Děti onemocní a já u nich musím být. Potom samozřejmě nemůžu jezdit do terénu.
Nemůžeš zase odjet na rok do Afriky.
Přesně tak. A ani na kratší dobu, protože když je to místo, na které mně trvá týden se dostat a týden zase zpátky, tak už jsou to dva týdny bez dětí. To prostě nejde, protože bych tam musela strávit minimálně měsíc a půl, aby to mělo smysl – a to s malými dětmi úplně logicky nejde.
Ale zase na druhou stranu, já tam posílám studenty. Když jsem já jezdila do Afriky, tak jsem taky byla student. To je asi to období, kdy má člověk na tyhle věci čas. Upřímně, kdybych teď jela do Afriky, tak už tam budu v pozici člověka, který bude chodit na obědy, všechno zařizovat a tak. Už po tom pralese stejně běhat nebudu. To je to, co mě baví. Takže tam skoro radši posílám kolegy, kteří chodí na ty obědy a vyřizují výzkum a nemusím to být já. Určitě to v tom hraje roli.
A pak jsou tu stáže – muž vědec většinou vezme svoji ženu, která je třeba na mateřské, a odjedou někam na půlroční stáž. Žena je ráda, že není doma, ale že se podívá třeba k moři, kde stráví půl roku. Já to tak nemám, protože můj muž taky pracuje a nikam se mnou na půl roku jezdit nechce. Takže třeba na ty stáže úplně nejezdím. Přitom pro spoustu grantových aplikací člověk stáž mít musí, třeba půlroční – ale já jsem naštěstí stihla to, že jsem po PhD na stáži byla. Ale když studentka otěhotní během PhD a pak má děti, tak už se opravdu těžko odjíždí na nějakou stáž.
Stejně třeba konference. Do mé pracovní náplně patří jezdit na konference, prezentovat svoje výsledky, diskutovat s kolegy ze zahraničí a podobně. Ale já musím jet minimálně s tím nejmenším dítětem, které je na mně závislé. Musím přemluvit svého muže, ať si vezme týden dovolenou a jede se mnou. A většinou ještě musíme vzít i další děti, protože se o ně nemá kdo postarat. A potom je z pracovní cesty, kterou by většina lidí měla normálně placenou, pro nás týdenní cesta se čtyřmi letenkami navíc a docela velkým rozpočtem, který do toho musím dát ze svých peněz, abych mohla dělat svoji práci.
Takže tohle je na tom samozřejmě náročné. Ale přece jenom si člověk musí vybrat, co chce. Jestli chce ty děti, tak se tomu prostě musí přizpůsobit. Mě nikdo nenutil mít tři děti. Já jsem je chtěla a bylo pro mě to strašně dobré rozhodnutí je mít.
I z toho vědeckého pohledu si myslím, že se ze mě stal lepší vědec. Protože na svou práci se naprosto koncentruji. Mám jasně dané, jak dlouho budu pracovat, co musím stihnout. Můj velký problém byl, že jsem věci potřebovala dělat sama nebo být aspoň hodně informovaná. Takže třeba pro studenty nebo pro lidi, kteří se mnou dělají, bylo myslím hodně osvobozující, že na to nemám čas. Oni to dělají sami, ale to je strašně dobře, protože se tu vědu opravdu učí, jak je, spoustu věcí si musí zařídit sami. A najednou ty projekty nejsou moje, jsou jejich. A učí se je mít rádi, víc jim na nich záleží. To je velký rozdíl – když děláte něco, co vám někdo řekne, a když o tom můžete sami rozhodovat. Takže já jsem vlastně ráda, že mám děti, protože ze mě dělají lepšího vědce a vlastně i lepšího vedoucího pracovníka.
A kdybys mohla ještě říct, co ti tak nejvíc pomohlo tohle všechno zvládnout a skloubit?
Můj muž, rozhodně.
To je poměrně jasná odpověď.
To říkám úplně všem. Bydlíme tady u Boskovic, já jsem ze severních Čech, on je ze severního Slovenska, takže jsme na půl cesty, 300 kilometrů na každou stranu, takže babičky tady nemáme, i když jsou skvělé, strašně by chtěly a když můžou, tak se nám snaží pomoct. Ale pracují, takže si musí brát dovolenou nebo přijedou na víkend, není to to každodenní hlídání, vyzvedávání z kroužků, školek, škol a podobně. Takže je to na nás. Vědu můžu dělat díky tomu, že můj muž souhlasí s tím, že pojedeme půl na půl. Oba pracujeme a střídáme si děti půl na půl. Já vstávám brzo, on pracuje dlouho do noci. Je to nějaký balanc mezi pracovním a osobním životem. On do toho musel dát strašně moc své energie a souhlasit s tím.
Na druhou stranu, já si taky myslím, že to je strašně dobře, hlavně pro ty děti. Že nemají tátu, který přijde odpoledne unavený z práce a nemá na ně čas. Oni s mým mužem ten čas tráví, pro ně to je opravdu člověk, který je vychovává, což je skvělé. Je to skvělý vzor, skvělý vztah a i ukázka těm dětem, jak se ten život dá žít, že můžou dělat, co chtějí, že si můžou plnit svoje sny. Hodně často vidí, co já nebo můj muž Tomáš děláme, bereme je někam s sebou. Myslím, že to je pro ně důležité.
Jsme tady strašně spokojení
Na závěr jsem si nechal ještě otázku, jak se vám žije v Borotíně? Ještě přibývá dojíždění za prací a podobně, ale na druhou stranu jsou tady asi taky nějaké benefity, kvůli kterým to tak máte. Tak jak bys to zhodnotila, že jste si našli tohle místo?
My jsme hledali docela dlouho. Chtěli jsme bydlet v okolí Brna, ale naše podmínka byla, že chceme zahradu. Dostali jsme se sem – to je vlastně okolí Brna. Máme dům, který se nám líbil, který jsme si vybrali, a jsme strašně spokojení. Hodně často slychám, že bydlet kousek od Brna znamená vlastně trávit veškerý čas v Brně a potom se jenom někam jezdit vyspat.
Do noclehárny.
Přesně tak. Tady mám pocit, že jsme toho součástí. Děti tady mají kamarády, chodí tady do škol, do školek, nevozíme je někam třicet kilometrů, kam by chodily do nějakých zařízení – mně se zdá, že potom se strašně vytrhávají z toho kamarádského prostředí, které tady mají. Děti, se kterými tráví odpoledne, jsou s nimi na hřišti, pak s nimi jsou ve škole, byly s nimi ve školce. Za to jsme určitě strašně rádi.
Samozřejmě je tady to dojíždění. Na druhou stranu, já prostě dojedu do Letovic – ano, musím tam dojet autem – ale potom jsem za chvilku v centru Brna, něco si udělám na počítači, super, ještě se potkám s kamarádem, který jezdí ze Svitav. Lidi prostě dojíždějí, tak to je. Kdybych bydlela někde na druhé straně Brna, tak taky jezdím 45 minut do práce. Samozřejmě je blbé, když potřebujete jet přes nějakou špičku, tak se to může protáhnout, ale jinak se mi to nezdá úplně tak strašné. Výhoda je, že ani já ani Tomáš nemusíme jezdit každý den do práce. Já jezdím někdy dvakrát, Tomáš vždycky jednou, takže to se prostě dá. To za to stojí, ten benefit toho být tady.
Boskovicko – já jsem tady měla spolužačky z výšky, takže už během studia na vysoké škole jsem to tady měla ráda a jezdila jsem sem. Když jsme tady objevili ten dům, tak mně přišlo, že se vracím někam, kde už někoho znám, že to není úplně neznámé prostředí. A lidi jsou tady hrozně fajn, okolí je pěkné, my jsme tady prostě strašně spokojení. Boskovice jsou krásné, já pocházím kousek od Litoměřic, takže pro mě i toto bylo důležité – mít nějakou komunitu, aby tady byla trošku kultura, jsou tady kavárny. Já jsem úplně spokojená. Nechtěli jsme bydlet v Brně, ale to zázemí, které tady je, nám úplně vyhovuje a úplně splňuje všecko, co jsme chtěli nebo co potřebujeme.
