V listopadových Ohlasech naživo jsme do kulturního centra Prostor pozvali Martina Andera, odborníka na klimatickou adaptaci měst. Záměrem bylo představit publiku, jakým způsobem se změna klimatu projevuje ve střední Evropě a Česku, co zhruba můžeme očekávat a jaká opatření jsou k dispozici, abychom klimatické změně dokázali čelit, včetně inspirativních příkladů opatření z Česka i zahraničí.
„Povídání o změně klimatu začínám vždycky grafem, který ukazuje, jak postupně roste průměrná teplota v Česku a že za posledních 60 let se u nás zvýšila asi o 2,3 stupně Celsia,“ zahájil Martin Ander debatu. Od konce devadesátých let se oteplování podle naměřených dat zrychluje a nejvyšší doposud naměřená průměrná roční teplota v Česku je z roku 2024, kdy dosáhla 10,3 stupně. To je nejvyšší údaj od počátku měření.
Vzhledem k tomu, že u těchto hodnot sledujeme průměr, reálně ani nemusíme oteplení pociťovat fyzicky, statistika nicméně hovoří jasně. Navýšení průměrné teploty můžeme sledovat jako periody teplejšího počasí – vlny veder v létě, období teplejších dní v zimě. Z hlediska jednotlivých měsíců je největší rozdíl a největší oteplení v zimních měsících, hlavně v prosinci, který se za posledních 60 let oteplil v průměru o skoro 4℃. Druhé výrazné oteplení pak můžeme sledovat u letních měsíců.
Jak Martin Ander zmínil, v posledních dekádách se výkyvy teplot tolik neprojevovaly na podzim a na jaře, ale dopady oteplování probíhají i v těchto obdobích. Nejzásadnější je začátek vegetačního období: vyšší teploty neznamenají jen to, že je nám venku v březnu příjemné teplo. „Příroda se na jaře probouzí mnohem dřív, než tomu bývalo v minulosti, což působí velké problémy. To, že v dubnu přichází mrazíky, je normální věc. To bylo vždycky. Vinou změny klimatu ale začínají stromy dříve kvést, posouvají se takzvané fenofáze rostlin. Je to vidět na mnoha druzích, ale v posledních letech o tom nejvíc diskutujeme v souvislosti s meruňkami,“ popisuje nejviditelnější jevy Martin Ander.
Podle letošní zprávy Českého hydrometereologického ústavu za posledních 12 let celkem v 10 letech meruňky pomrzly. „Ještě před padesáti lety byl průměrný den, kdy začínají kvést meruňky, kolem 12. dubna, loni byl průměr už koncem března, což je o 2–3 týdny dřív. Tím pádem se zvyšuje riziko, že květy zničí přízemní mrazíky. Tohle způsobuje neúrodu v oblasti ovocnářství a je to jeden z dopadů, který se nedá moc rozumně řešit, protože tady nejde o jednoleté rostliny a obiloviny, které zasejeme jinde, ale o stromy, které jen tak nepřesuneme například z jižní Moravy na Vysočinu, kde by ty podmínky byly lepší,“ dodává k tomu Martin Ander.
Druhým problém souvisí s hmyzem. Pozdní odrůdy, které kvetou později, nejsou na jarní mrazíky tolik choulostivé. Jenže se časově neprotnou s opylovači. „Strom nebo rostlina se probudí, vykvete, ale hmyz se probudí až v momentě, kdy už strom odkvétá. Ani vědci nedokážou odhadnout všechny důsledky, které to může mít,“ uzavírá tuto část Martin Ander.
Bez stínění a dalších opatření budou léta ve městech těžko snesitelná
Dalším zásadním dopadem oteplování je půdní sucho. Martin Ander vysvětluje jeden z problémů při zadržování vody: „Rostoucí teploty zvyšují odpar vody, takže půda vysychá mnohem rychleji než dřív – sucho dnes může nastat už po týdnu bez deště, protože potřeba vláhy je vyšší. Zároveň kvůli teplejším zimám přichází srážky častěji v dešti než ve sněhu, takže se voda nevsakuje postupně, ale rychle odtéká a hůře se doplňují zásoby podzemní vody. Tyto změny výrazně zvyšují jarní stres z nedostatku vláhy a dopadají na zemědělství i další sektory.“
Vlny veder jsou stále častější a výraznější: zatímco v 60. letech bylo kolem deseti tropických dnů ročně, dnes je běžný průměr kolem dvaceti a extrémy stoupají i ke čtyřiceti. Tyto teploty představují vážné zdravotní riziko zejména pro seniory, malé děti a lidi s chronickými nemocemi, protože rozpálené městské povrchy zvyšují teplotu okolního vzduchu i o několik stupňů. Beton a asfalt mohou mít až 60℃ a výrazně ohřívají vzduch těsně nad zemí. Zatímco ve standardní dvoumetrové výšce měření je kolem 30℃, u země může mít vzduch i 35℃ nebo 38℃. Malé děti a domácí zvířata tak dostávají mnohem větší tepelnou zátěž než dospělí, což představuje během vln veder vážný problém. Pokud města nezačnou systematicky řešit stínění, ochlazování a podporu zranitelných obyvatel, budou letní období v zastavěných územích obtížně snesitelná.
V loňském roce měřící stanice Strážnice na jižní Moravě naměřila 47 tropických dní, což znamená měsíc a půl nepříjemného vedra. Martin Ander navrhuje, aby v takových případech už samosprávy poskytovaly služby pro seniory a seniorky, například nákupy.
Jiným problémem v Česku je změna v rozložení srážek. Přestože dlouhodobé modely neukazují, že by měl roční úhrn dešťů výrazně stoupat či klesat – s výjimkou jižní Moravy, kde může být srážek mírně méně – vyšší teploty zvyšují odpar a reálně tak zmenšují množství dostupné vody. Klimatologové navíc upozorňují, že déšť nebude přicházet rovnoměrně jako dříve: čekají nás delší suchá období přerušovaná intenzivními přívalovými srážkami, které během několika dní spustí většinu vody najednou. Na jaře zasáhly některé obce na Moravě opakované přívalové deště. Poté, co lidé vynosili vodu a bahno ze sklepů, se voda vrátila. Pole totiž nejsou schopna vodu zadržet a chybějící opatření proti erozi způsobují, že se s podobnými situacemi budeme setkávat stále častěji.
Musíme také počítat s častějšími extrémními projevy počasí, jako jsou krupobití, silné bouře či větrné epizody. Obce se proto musí zaměřit na prevenci škod i na vytváření prostředí, které lidem umožní žít příjemně i během veder, například díky zeleni nebo lepší práci s vodou.
Jak posílit odolnost měst a obcí?
V další části přednášky se Martin Ander zaměřil právě na to, jaká opatření jsou dostupná. Nejprve se věnoval takzvaným tepelným ostrovům měst. Ty nevznikají jen v hustě zastavěných částech, ale překvapivě i na polích po sklizni v létě, kdy se rozsáhlé plochy holé orné půdy přehřívají podobně jako beton či asfalt. Tmavé, nechráněné povrchy totiž snadno akumulují teplo a dlouho ho sálají do okolí, zatímco vegetace – například v lesích – půdu účinně stíní a chladí. Podobně ve městech zůstává vzduch o 3–5 stupňů teplejší než v okolní krajině, protože beton, asfalt a další stavební materiály akumulují teplo a ještě dlouho po západu slunce ho vyzařují zpět do prostoru. Aby se nadměrnému přehřívání krajiny předcházelo, je důležité, aby zemědělská půda nezůstávala dlouhé měsíce bez vegetačního pokryvu, stejně jako ve městech potřebujeme více zastínění betonových ploch.
Městský urbanismus dlouhodobě chrání zelené klíny a stejný princip je důležitý i pro menší města, která by si měla udržet větší plochy zeleně bez zástavby. Stromy totiž poskytují nejúčinnější stínění ulic – jejich koruny ochlazují povrchy, které by se jinak v přímém slunci výrazně přehřívaly. Kromě stínu mají stromy i zásadní chladicí efekt díky takzvané transpiraci: kořeny nasávají vodu, která se odpařuje z listů a odebírá teplo z okolí, podobně jako pot ochlazuje lidské tělo. Tento přirozený proces vytváří ve městě příjemnější mikroklima.
Martin Ander kupříkladu popsal, jak v Otevřené zahradě Nadace Partnerství měří odpar stromů: „Běžné javory, které máme přímo v našem areálu, dokáží v letním dni odpařit až 80 litrů vody, takže u těch velkých mohutných lip to může skutečně být až 200 litrů vody za den. Ale ty stromy musí tu vodu samy mít.“ Proto je zásadní chápat zeleň a vodu jako propojenou modrozelenou infrastrukturu a vytvářet městské prostředí tak, aby měly stromy vhodné podmínky i pod zemí – zejména dostatek prokořenitelného, spojitého prostoru, který jim umožní získávat vodu a dlouhodobě přežít ve ztížených podmínkách města.
V nezastavěné krajině se většina dešťové vody vsákne nebo odpaří, zatímco ve městech kvůli množství zpevněných ploch převládá rychlý povrchový odtok, který vodu odvádí pryč a často zbytečně zatěžuje kanalizaci i čistírny. Martin Ander popisuje, že je klíčové přiblížit městské prostředí co nejvíce přirozenému koloběhu vody: podporovat zasakování přímo v místě dopadu srážek, využívat retenční prvky a dešťové záhony a odvádět vodu do kanalizace jen tehdy, když už není jiná možnost. Základním nástrojem je již zmíněná modrozelená infrastruktura, která spojuje péči o zeleň a vodu ve veřejném prostoru.
V rámci adaptace lze mnoho udělat i přímo v budovách, zejména pokud jde o hospodaření s energií a vodou a omezování přehřívání interiérů. Důležitou roli hraje zejména účinné vnější stínění. „Mít žaluzie uvnitř je sice dobré pro stínění, že vám nesvítí slunce do očí, ale z hlediska vnitřní teploty to nezmění vůbec nic, protože ve chvíli, kdy záření projde sklem dovnitř, tak se mění na teplo. A z místnosti pak teplo dostanete jen prostřednictvím klimatizace, která spotřebovává elektřinu,“ popisuje častou chybu Martin Ander.
Budovy se mohou přehřívat i kvůli nevhodným materiálů a barvám. Tmavé odstíny a masivní materiály, jako je beton, se mohou rozpálit až na 60 stupňů a teplo dlouho držet, zatímco světlé barvy, zejména bílý plech, zůstávají o desítky stupňů chladnější, protože lépe odrážejí záření a méně akumulují teplo. „Při výběru střešní krytiny se vyplatí volit světlejší odstíny a také zohlednit vlastnosti materiálu, jeho schopnost teplo pojmout a rychlost, s jakou ho dokáže odevzdat zpět do okolí,“ uzavírá tuto část Martin Ander.
Závěr přednášky patřil konkrétním příkladům z praxe, z nichž některé byly také oceněni v soutěži Adapterra Awards. Ta už sedm let shromažďuje a oceňuje ověřené příklady dobré praxe a nabízí je veřejnosti v online databázi jako inspiraci pro další města a projekty.
Tento text vznikl díky projektu Ohlasy Extra, ve kterém vám společně s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky přinášíme obsah zaměřený na běžně opomíjená témata. Podpořte vznik nových článků a videí na ohlasy.info/extra.
