Rozhovor se spisovatelem Leošem Kyšou jsme vedli živě na letošním BozaConu. Povídání o fantasy literatuře, umělé inteligenci, ale i ryze současných společenských problémech si můžete poslechnout v záznamu i přečíst v přepisu.
„My autoři a čtenáři sci-fi už de facto máme vyřešený to, nad čím mainstream teďka v panice začíná přemejšlet!“
Představil jsem tě jako spisovatele fantasy literatury – jak se z tebe stal spisovatel fantasy literatury?
Jako koho? Leoš Kyša, spisovatel fantasy literatury? To je složitý, protože nejsem spisovatel fantasy literatury, ale můžu ti odpovědět, je to úplně v pohodě.
Můžeš to vysvětlit.
Ono to je samozřejmě složitý, že jo. Píšu pod pseudonymem a taky píšu pod svým jménem. To, co píšu pod svým jménem, není fantasy, aspoň si myslím. Honza Kotouč mě kdyžtak opraví. On je tady na to expert, říkám to dobře, Honzo? Prý ano. Takže jestli to říká Honza, tak jsem spisovatel fantasy literatury, tak jsi to řekl správně, tak se omlouvám.
A jak se člověk stane spisovatelem fantasy literatury – no, chce vyprávět příběhy. To je strašně jednoduchý. A samozřejmě fantasy, fantastika, sci-fi, říkejme tomu, jak chcete, je člověku nejpřirozenější, protože my jako děti vyrůstáme na tom, že posloucháme mýty a posloucháme pohádky. Pohádky nejsou nic jiného než transformované mýty a je to něco, na čem vyrůstáme. To je pro nás strašně přirozený. Takže potom jsou lidi, kteří vyrostou, dospějí a začnou psát věci, který se oprostí od těch mýtů, od těch pohádek. No a pak jsou lidi, kteří nevyrostou, jako já. A tak jednoduchý to je.
A byl jsi v té době i sám primárně čtenářem tohohle typu literatury? Jací autoři tě na začátku ovlivnili?
Já jsem starej, nevypadám, ale jsem poměrně starej. Do mých asi deseti let vládl socialismus, takže toho zas tolik ke čtení nebylo, takže jsem chodil do naší knihovny na vesnici a tam jsem přečetl všechno. Moc toho nebylo, takže Karel May, nějakej Souček, sem tam Nesvadba, ale spíš ten May a Jules Verne, taková ta klasika. Babička měla v knihovně Tři mušketýry, jak to bylo – po deseti, po dvaceti a ještě po pětadvaceti letech? Už byli hrozně staří a byli z nich generálové, už si to moc nepamatuju, ale to jsem četl. Potom jsem četl fakt starý knížky, páč už jsem nic jinýho neměl. A protože se to nahrává, tak vám neřeknu nic dalšího.
Fantasy literatura se možná v některých literárně teoretických kruzích bere jako něco trošku nižšího, ale mě právě zajímá, jak to vidíš, jestli tenhle typ literatury nemá naopak nějakou přidanou hodnotu, kterou nám ta klasická literatura nenabízí. V čem je benefit „těch, kteří nevyrostli“, jak jsi to nazval?
Otázka je, co je klasická literatura. Když se podíváš na opravdu klasickou literaturu, na který my vyrůstáme, tak to je vlastně literatura primárně žánrová. Epos o Gilgamešovi je žánrovka jako prase. Když se podíváš na mýty z Bible, to je žánrovka, že jo. I mnohý starý knížky – Cyrano z Bergeracu je dobrodružná literatura, to je dobrodružka jako prase. Tři mušketýři jsou klasická dobrodružka – je tam král, sexy mrcha, zlý kardinál, čtyři týpci, co jsou tři (nebo naopak), a kteří jezdí na koních, a musí se dostat do Anglie a přivézt náhrdelník.
A tady ty věci, na kterých my vyrůstáme, tak jsou žánrový věci. Drtivá většina Shakespeara jsou žánrový věci, jsou to pohádky, je tam magie, jsou tam temný síly… Ta žánrovitost, to znamená, že tam je nějakej magickej prvek nebo prvek nereálna, alternativní realita, alternativní historie. To je vlastně něco, co v tý klasický literatuře je hrozně silnej motiv. Řecký dramata, který jsou jedním ze základů evropský literatury a světový literatury vůbec, tam jsou samí bohové, jsou tam nadpřirozený věci, je to alternativní historie. Takže naopak to, čemu my dneska říkáme mainstreamová literatura, ta literatura, která nepoužívá ten žánrový prvek, tak ta je vlastně spíš vyšinutá, ona je spíš mimo ten prvotní a hlavní proud literatury. Když se díváme dneska do historie, tak nás zase pořád oslovujou ty věci, který jsou v mnoha ohledech žánrový. Kolik znáte autorů z doby Alexandra Dumase, kteří psali něco jinýho než žánrovky, dobrodružky? Znáte někoho? To vlastně znamená, že to jsou tihle autoři, tyhle příběhy, které v sobě mají dobrodružství, neskutečnou magii, nějaký alternativní svět, tak to jsou ti, co tvoří historii literatury, co tvoří základ naší vzdělanosti, protože ty mýty nás oslovujou.
A to mě právě zajímá, v čem je ten benefit? V čem to pro nás dnes, když čteme tenhle typ literatury, může být víc poučné než literatura, která se toho zbavila?
Protože ti přináší nějaký univerzální příběh. Poselství univerzální tím, že je vlastně trochu v nějakém bezčasí, že je trochu mimo dobu, mimo její politiku, mimo její kontext.
Protože tím, že dobrodružná literatura je často mimo kontext daný chvíle, mimo dosavadního premiéra, problematiku současných zákonů nebo společenských trablů, tak přináší něco, co je nadčasový, co je v mnoha ohledech univerzální. Drtivou většinu nějakejch pravd, poselství a citátů my máme z Pána prstenů, máme je z toho Karla Maye. Archetypy, podle kterejch se orientujeme a ke kterejm se vztahujeme, to jsou všechno příběhy, který jsou žánrový. To znamená, že tenhle druh literatury má prostě sílu příběhů, sílu vyprávění a vlastně sílu mluvit o lidech, o jejich situacích, o jejich morálce a o jejich touhách, o jejich odvaze i zbabělosti nadčasovým způsobem.
Přečti si společenskej román z padesátejch let. Je to vlastně hrozně složitý, ten balast tý doby je tak silnej, že pro většinu z nás je to nečitelný. Kdy jste naposled přečetli něco z padesátejch let nebo z šedesátejch let? A není to proto, že byste byli špatní čtenáři. Ale když si přečteš toho Tolkiena, kterej vlastně už je stará literatura, je to kurva stará literatura, to samý ten Alexandre Dumas, tak pořád tam objevuješ nějaký univerzální poselství, univerzální přesah pro nás jako pro lidi. Pro malý kluky, pro malý holky, pro dospělý kluky, dospělý holky a vlastně ti to přináší nějakej univerzální přesah. Stejně jako ty pohádky – pořád čumíme a čekáme na Vánoce, až bude nová pohádka (samozřejmě hlavně proto, abysme na ni mohli nadávat), ale důležitý pro nás je, že tam je nějaký poselství, nějakej přesah, kterej ti ta pohádka přinese.
Na kolik černobílejch filmů se dneska koukáte v televizi? Když tam není Oldřich Nový, samozřejmě. Všichni se koukají na Princeznu se zlatou hvězdou na čele a na Pyšnou princeznu. Furt na to čumíme dokola, protože to je nějakej univerzální příběh, nějaký univerzální dobrodružství. Je to žánrovka a furt nás oslovuje.
Rád bych se tě ale taky zeptal trochu z druhé strany. Když teď mluvíš o univerzalitě, je pro tebe tenhle typ psaní naopak i osobní? Do jaké míry spisovatel, který píše tenhle typ literatury a tvoří v kódu nějakého fantazijního světa, promítá do textu nějaký osobní étos, nějakou myšlenkovou podstatu, něco, co je prostě pro něj osobní, co ty píšeš sám za sebe a promítáš se do toho?
Promiň, to na mě bylo moc sofistikovaný, můžeš to nějak zjednodušit?
Do jaké míry sám sebe vkládáš do těch příběhů, které píšeš?
Každý autor vkládá sám sebe do příběhu. Proto taky někdy ty knížky jsou hrozný, protože je napsali hrozný lidi. Vždycky tam seš, vždycky. Myslím, že každý autor. Když učíme s Honzou na literární akademii Vysoké školy kreativní komunikace, vždycky první povídkou, kterou studentům zadávám, je: napište příběh, ve kterém vy jste hlavní hrdina. Dělám to proto, aby si studenti uvědomili, že když začnou psát, tak nakonec tam vždycky sami sebe dají. A teď jde o to, jak moc a jak moc jim to zasáhne do toho řemesla, do toho příběhu. Protože když mají spoustu démonů, tak to může být hrozně super pro tu literaturu, protože to může být nějakým způsobem zábavný, může to unést text někam jinam. Ale když těch démonů mají strašně moc a nezkrotí je, tak to samozřejmě tu knihu zničí.
Dám vám příklad, který vy si asi nebudete pamatovat. Četl jste někdo knihy Martina Moudrýho? On vlastně neunesl to, že se jako každý autor trochu napojil na své podvědomí a láduje to tam do těch knih, takže poslední knihy Martina Moudrýho byly jako pedofilní porno. Prostě nečtěte to (pokud vás to ovšem nebaví). Úplně to tu knihu rozbilo. Toho prvního dílu se prodalo třeba tisíc kusů, a druhýho dílu tři sta kusů, protože ti čtenáři byli úplně zmatený, co jako dostali. On je přesně ten příklad člověka, kterej nezkrotil svý démony. Evidentně tam byly nějaký touhy, který do tý literatury vrhnul, a úplně tím zničil ten příběh. Nakladatel ho měl zastavit, a neudělal to. Martin obnažil před světem svoji duši, ale ta duše byla tak děsivá, že to čtenáři samozřejmě odmítli, a on už nikdy nic nenapsal. Takže musíš jako autor vždycky přemýšlet nad tím, co z tebe tam jde a jak moc je to prospěšný tý tvorbě samotný.
To byla taky dost sofistikovaná odpověď! Ale chtěl jsem se ještě doptat na to, do jaké míry si toto hlídáš, nebo do jaké míry si to musíš hlídat.
Já učím svý studenty, aby si to hlídali, ale sám si to nehlídám. Naštěstí nejsem až tak odpudivá bytost, aby se to v těch knihách tolik promítlo. Doufám.
Rád bych se teď dostal přímo k tvé knize Sudetenland – to je kniha alternativní historie, což je přece jenom zase trošku jiný žánr. Jak moc jiné pro tebe bylo vycházet z konkrétní historické skutečnosti a tu pak přetvářet? Co tě na tom zajímalo?
Sudetenland je osobní, tam jsem nad tím moc nemusel přemýšlet. To je jakýsi celoživotní přemýšlení nad místem, nad svou identitou, nad prostorem, ve kterým žiješ, nebo jsi žil, a který tě utvářel. Takže samozřejmě to je něco jinýho. Je to osobní zpověď o lidech z mý země, z mýho kraje, příběhy z mýho kraje, takže tam není nic, co by bylo nějak náročný nebo složitý. Takže já jsem akorát koukal na zprávy z roku devadesát a četl jsem noviny z roku devadesát.
A to samotné psaní pro tebe bylo něčím jiné, nebo ne?
Ne, vlastně vůbec. Šlo to hrozně rychle a hrozně snadno. Tu knihu jsem po dlouhé době napsal strašně rychle, což bylo asi tím, že jsem to celý měl v hlavě napěchovaný a už to jenom vylezlo ven.
Zajímalo tě to jako společenské a politické téma? Protože ty regionální nerovnosti jsou téma, o kterém se v posledních letech docela hodně mluví. Podněcovalo tě to i z úhlu pohledu té aktuální společenské rezonance?
Už jako kluk, když jsem přijel do Ostravy, jsem měl pocit, že jedu z lesa do civilizace. Takhle, pro mě byla civilizace i Bruntál! Takže samozřejmě pro kluka z té vesnice, kde kolem jsou jenom lesy, to bylo fascinující. Takže tohle je samozřejmě něco, o čem jsem přemejšlel celej život, protože to místo mě nějakým způsobem formovalo a utvářelo. A vlastně neustále seš konfrontovanej s tím, že něco je někde jinak, někde se jinak nad něčím přemýšlí, nebo něco nějak jinak funguje. V tom pohraničí jsem samozřejmě pořád doma.
Já vždycky v tomhle cituji Sto roků samoty, mimochodem další žánrovou literaturu, kde se píše, že domov je tam, kde jsou hroby tvých předků. Tam žena hlavního hrdiny říká: Pojďme odejít, než tady někdo z nás umře, protože pak to bude náš domov, a já nechci, aby tohle byl můj domov. Bohužel stalo se. Musela zůstat v Macondu. No a Bruntál je prostě takový Macondo. Kdo znáte Sto roků samoty, tak to je takový ztracený prokletý místo a je na tom samozřejmě čím dál tím hůř.
Celá země se potýká s vymíráním obyvatelstva, s brutálním stárnutím obyvatelstva. Respektive nejdřív stárnutí, následně bude to vymírání. Ale to stárnutí je teď výrazný problém, obrovský problém, se kterým zápasí všechny vyspělý země, a ono se to samozřejmě nejvíc projeví v těch regionech, protože ty mladý radši utečou— tak do Brna asi ne, ale třeba do Prahy, do Olomouce. (Já jsem dostal za příkaz, že prej mám šikanovat Brno, že v Boskovicích to mají rádi, tak splňuju!) Takže jde o to, že regiony tím budou nejvíc trpět.
No a co je bizarní. Zase – jsem starej. Já si pamatuju tu první prezidentskou volbu, kdy Miloš Zeman vytáhl sudetskou kartu. V Praze si lidi říkali: Co to je za hovadinu, jak s tímhle chce ten magor operovat? A já říkám: Ty vole, velmi efektivně! Já jsem v tý době přijel do Sudet, a kolik to je – 20 let? A lidi se fakt báli, že Schwarzenberg, když vyhraje, dá jejich baráky sudeťákům. Lidi tomu fakt věřili, že prezident Schwarzenberg vrátí sudeťákům ty jejich baráky, a šli všichni volit Miloše, aby zachránil Sudety. Aby se tam nevrátili sudeťáci. Bang! Dvacet let uplynulo. Nebo teda třináct. Uplynulo třináct blbejch let, to nic není! Ale z pohledu lidskýho věku je to docela dost. Ty lidi, který ještě před třinácti lety panikařili, tak tehdy jim bylo třeba padesát, šedesát. Teď jim je sedmdesát, stárnou, a vidí, jak jim vymírá vesnice. A ty lidi se ptali: Nemohli by se ti Němci vrátit?
Já jsem takhle byl ve Vítkově. Já nevím, jestli znáte někdo Vítkov? To je tam, jak zapálili tu romskou holčičku Natálku. Hrozný místo, nejezděte tam. A já jsem byl v tom Vítkově v knihovně, takhle tam stáli ty dědci a říkali, jestli že by ty Němci nemohli třeba, že by to tady jakože nějak opravili…? A já říkám: Co?! A teď jsem na ně vejral úplně jako blázen. Vždyť před deseti lety byste toho chlapa, kterej se na to zeptal, ukamenovali za to, že se vůbec na něco takovýho ptá! Tak říkám: Nevím, to je váš byznys. A byl jsem z toho úplně mimo, že najednou začali řešit, jestli by ti Němci nějak jako nemohli pomoct. Říkám: Ty Němci už žádný nejsou, ty Sudeťáci jsou pryč! I kdyby se sem všichni vrátili, tak je jich tady pět a půl a polovina z nich jsou Turci, protože Bavorsko taky vymírá.
Tam se totiž taky s něčím potýkají. A i když přitom dělají obrovskou hromadu chyb, tak se to aspoň snaží řešit. Ale my to neřešíme. Kdy jste slyšeli naposled jakýhokoliv politika, že by říkal: Vymírá nám obyvatelstvo, pojďme hledat nový obyvatele, nějakým intenzivním a chytrým způsobem. Ne. Vždycky přijde nějakej jouda a řekne: Dáme padesát tisíc, ne, sto tisíc, na porodnost! A ženský se budou klepat, aby nám rodily daňový poplatníky! Evidentně to nefunguje. Tohle ve městech nevidíte, protože tam ty mladý lidi jsou, tam pořád jsou, protože tam ten systém funguje. Ale v tom Vítkově, ve Dvorcích, v Bruntále už to vidíte a už vnímáte, že tam je hodně starých lidí a nejsou tam ty mladý. Takže regiony nad tím samozřejmě začínají přemejšlet. Ne všechny – třeba do Jeseníků hodně lidí odchází a chcou tam žít, což se nedivím, ale v Bruntále naopak lidi žít nechtějí.
Já skočím k další knize a zároveň k dalšímu tématu. V Syndikátu se věnuješ umělé inteligenci – vnímáš ji jako nějaký další krok, podobně jako různé technologické novinky a změny, anebo je to v něčem prostě mnohem větší a je to opravdová revoluce?
Je to revoluce, je to jako objev elektřiny, možná ještě víc. Je to revoluce a bude strašně rychlá. Už dneska se řeší, že lidi přichází o práci kvůli umělý inteligenci, už dneska ta umělá inteligence transformuje průmysl, a to opravdu není o tom, že se toho dočkáme za rok, za dva, ale opravdu už na podzim, nebo na jaře budou ty věci jinak. Ty změny půjdou velmi rychle a půjdou skokově. A je to velký téma a stane se to i velkým tématem v mezinárodní politice, protože dneska už víme, že kdo bude mít lepší umělou inteligenci, tak to bude, jako kdyby měl lepší atomovky.
Je to i obrovská změna ekonomická, sociální, společenská, ale bude to pro nás v mnohém obrovská změna filozofická, protože elektřina, internet, parní stroj, bla, bla, bla, nic z toho nám žádným způsobem nenastavilo zrcadlo našeho lidství – kým jsme a kdo jsme. My už dávno nemůžeme hrát nějaký testy na to, jestli poznáme, jestli je na druhé straně stroj, nebo není. Už to nepoznáme, už to prostě nepoznáme! A najednou můžeme zjistit, že ten stroj je v mnoha ohledech lepší než my. Že je kreativnější, že je soucitnější než my, protože bude mít AI terapeuta, AI psychologa, AI kouče, AI spisovatele, … AI soudce třeba ne, soudce ne. Právníci nikdy nedovolí, aby je nahradila AI, na to oni jsou moc mazaný, ale všichni ostatní se s tím nějakým způsobem budou potýkat a bude to pro ně obrovská výzva.
Najednou třeba bude AI za pět let lepší novinář než ten nejlepší novinář. A jak se s tím poperem? Najednou bude psát lepší filozofický texty než nejlepší filozofové a najednou budem muset přemýšlet nejen nad tím, co ty stroje jsou a jak pracujou, ale i nad tím, jestli my jsme tak výjimeční a zajímaví, jak si myslíme. Protože jestli to, co jsme stvořili, dokáže simulovat – protože on simuluje naši činnost velmi sofistikovaným způsobem – tak jestli když vyplodí něco lepšího než my, jestli my sami nejsme jenom nástroje, který simulujou nějaký myšlení. Jestli prostě jenom nepřebíráme nějaký myšlenky, nějaký ideje. Jestli jenom při vyprávění příběhu nepřebíráme nějaký stokrát omletý schémata.
A myslím si, že bude pro nás velmi náročný se poprat s tím, že tady bude něco, co nás přesáhne. Protože my jsme dosud nevytvořili nic, co by nás přesáhlo, ještě jsme nevytvořili Boha. Dosud jsme vždycky vytvořili jen nástroj, ale tohle je nástroj a ještě navíc má silnej potenciál nám nastavit zrcadlo naší vlastní existence, toho, kdo jsme, co jsme, jestli jsme tak unikátní. My v tom totiž pořád žijeme: člověk, to zní hrdě! Ale co když ne?! Co když jsme jenom opice, který opakujou věci a nějaký jednoduchý schémata, a myslíme furt stejným způsobem. Když pak přijde něco, co simuluje tu činnost, a při tý simulaci bude lepší než my, bude pro nás asi velká výzva přemýšlet nad tím, co jsme my lidi vůbec zač.
Jaká výzva je to pro spisovatele? Teď nemyslím v tom smyslu, že by ses bál, že tě nahradí lepší AI spisovatel, ale právě v tom, jestli když konstruuješ ty příběhy, jestli je to pro tebe téma dál do budoucna.
No určitě! V tom je zase výhoda těch sci-fi spisovatelů. Já si teď tak trochu dělám legraci z mainstreamových autorů, to je o mně obecně známo, ale sci-fi v tom má obrovskou výhodu. My už o umělý inteligenci píšeme desítky let. My autoři sci-fi, čtenáři sci-fi, my už de facto máme vyřešený to, nad čím oni teďka v panice začínají přemejšlet! Ti, kdo neznají sci-fi, říkají: Jak to teda bude? A co ty androidi? Ty vole, to je zajímavý!
Tak to už já mám vyřešený stokrát, už mám všechny scénáře. Teď je už jenom hezky poskládat a koukat, co se teda stane a co se nestane. V tom nás ta sci-fi rozhodně na současnou dobu a blízkou budoucnost připravuje líp než cokoliv jinýho, protože řešíme lety do vesmíru, řešíme technobarony, miliardáře, který lítají do vesmíru, globální změny klimatu, umělou inteligenci – a to všechno jsou témata science fiction už desítky let! Takže to, s čím se bude muset začít prát ten běžnej člověk nebo běžnej intelektuál, tak v tý sci-fi už si jenom sednem, naljiem si kafe a řeknem: Jó, tohle…? No, tak to víme!
Takže v tomhle je určitě výhoda číst sci-fi, protože tím, jak vykonstruovala tu budoucí realitu a zabývala se jí, tak nás vlastně na tu současnou realitu připravila líp. Protože ta mainstreamová literatura, o který jsem mluvil na začátku, reaguje na tu dobu, ale my už reagujeme na to, co bude, takže jsme líp připravený.
A jak to teda bude?
Víš co, bude to dobrý. Bude to dobrý asi jinak, než si jako dobrý představujeme, ale věřím tomu, že budoucnost je optimistická.
A to jsi členem Skeptiků, jestli se nemýlím.
Jenže vědečtí skeptici nejsou lidi, kteří říkají, že to bude špatně, je to úplně jiný význam slova skeptik. Ty potřebuješ k tomu, abys něčemu věřil, důkazy, a ne že říkáš: Všechno je na hovno, všichni tady umřeme.
Mimochodem, stává se ti teď – protože ty jsi taky napsal knihu, ve které jsi pracoval s tématem, že Rusko napadlo Ukrajinu – tak když jsi teď napsal knihu o tom, co se může dít s umělou inteligencí, jestli se tě někdo ptá, jak to teda bude a jestli je ten tvůj scénář realistický?
On je realistický, on se už děje, takže toto není nic, co bych věštil. Já jsem o tom mluvil s odborníkama, který mi vysvětlili, na čem pracujou a co dělaj a co se stane, anebo už se nějakým způsobem děje, jenom je ještě nějaký problém k dořešení. Proto jsem ten děj posunul za tři roky, ale za tři roky to bude realita.
Když jsi mluvil o tom, že umělá inteligence může být dokonce soucitnější než člověk, máš jako spisovatel tendenci přemýšlet o tom právě z nějakých humanistických pozic a hájit člověka, anebo se na to díváš jinak?
Já myslím, že každý z nás by měl mít povinnost hájit člověka, bejt tým human, jak říká Dita Malečková. Musíme být tým human, protože kdo jinej má hájit člověka, když ne lidi. To je strašně jednoduchý.
A cítíš zároveň jako svou povinnost varovat před těmi riziky? Je i tohle smyslem sci-fi literatury?
Takhle, já mám jedinou povinnost a to vydělat dost peněz. (To byl vtip!)
Jsem spisovatel. Jde o to, že mě baví přemejšlet nad budoucností, nemám kazatelskej pud, že bych chodil a říkal: Koukejte, přečtěte si moji knihu, abyste věděli, co se stane, nebo abyste to nesměli udělat. Já si myslím, že většina těch spisovatelů, který psali o budoucnosti, nebo psali nějaký utopie, asi neměla v sobě ten kazatelskej pud – takhle to bude, bacha, poslouchejte mě, já vám teď kážu. Spíš jenom přemejšlíš nad tím, co by mohlo bejt – v minulosti, v přítomnosti, v budoucnosti – a hodíš to tam. To, že to bude zajímavý a že si z toho někdo něco vezme, je už bonus toho, že pro tebe je to zajímavý myšlenkový cvičení a intelektuální výzva přemýšlet nad tím, co by kdyby a jak by.
Toto je ten spisovatel sci-fi, že konstruuje realitu, konstruuje budoucnost, konstruuje alternativní realitu, konstruuje nějaký alternativní světy, ale není to o tom, že by měl někdo pnutí – nebo někdo asi má, ale já určitě nemám žádný pnutí – stát se kazatelem, nějakým varovníkem, chodit s tím do novin.
Když mluvíš o tom konstruování, tak je tento způsob psaní, třeba sci-fi, snaha co nejlépe trefit ten vývoj a budoucnost, anebo je to naopak volná hra, kde tě může bavit zpracovávat scénáře, i když je sám pokládáš za úplně nerealistické, ale může tam být nějaký aspekt, který ti přijde zajímavý, tak ho prostě rozvíjíš?
U Syndikátu a Sudetenlandu jsem se snažil, aby to bylo maximálně věrohodný, maximálně realistický, ale když jsem psal třeba Underground, tak jsem chtěl, aby to bylo maximálně střelený, takže pokaždý je to jinak.
Při pohledu na současné světové dění dost snadno můžeme mít dojem, že se právě děje něco, co by nám ještě před relativně krátkou dobou přišlo jako dost bláznivá fantastická literatura. Jak tu současnost vnímáš? Už si říkal, že jsi optimista, co se týče AI, ale co se týče politiky a vůbec vývoje, který dnes pozorujeme, tak s čím to sleduješ? Co se v tobě odehrává?
Já jsem emocionálně poměrně plytkej člověk, takže v pohodě. Ale hele, politika… Lidi mají hrozně rádi politiku, pak začnou demonstrativně pálit moje knížky…
V tý politice je to přece furt to samý. Přijdou lidi, který jsou funkční, něco jim jde, něco jim nejde, něco dělají blbě. Lidi mají pocit, že to nějak zahnívá, že to potřebuje oživit, že chtějí nějakou radikální změnu, tak přijde nějakej magor, kterej to všechno rozmrdá. Pak lidi zjistí, že zase potřebujou chvilku nějaký nudný politiky, který to dají dohromady, ale pak se zase začnou nudit. A tak je to furt dokola. Vždyť se podívej na tu historii, vždycky přijde nějakej Napoleon, nebo nějakej Hitler, nebo nějakej Gottwald, nebo nějakej Stalin. Pak zas přijdou nějaký lidi, jejichž jména si nepamatujeme, ale zařídili, že lidi byli spokojený, ale pak nás to přestalo bavit. Asi je v nás furt nějaká touha, aby se něco dělo, aby to bylo jinak, abysme jim to nandali, abysme byli zase veliký, aby nám bylo líp a aby někdo přišel a radikálně celej ten systém změnil. A pojďme, budeme volit tyhle lidi, protože chá, naserou všechny elitáře! Je to furt dokola. Máme problém v tom, že vlastně neumíme tak nějak úplně normálně žít.
Víš co je nejbizarnější? Třeba před první světovou válkou v Německu bylo úplně šílený hnutí i mezi básníkama, mezi spisovatelama a novinářema. Všichni se evidentně už hrozně dlouho nudili a máme dodneška zachovaný obrovský množství německý poezie, která oslavuje válku, která říká: Pojďme do války, budeme válčit! Pojďme válčit, budeme bojovat! Nebylo to o tom, že by nějaký čtyři válkychtiví politici rozpoutali válku, ale oni jeli na nějaký emocionální vlně, která byla prostě v podhoubí toho všeho. Lidi chtěli, aby se něco změnilo, bylo něco jinak. Pojďme ukázat, že jsme veliký! No a miliony lidí prostě chcíply v zákopech, protože někdo měl pocit, spousta lidí měla pocit, že potřebujeme něco, aby to bylo dobrodružnější. Pojďme připojit Francii, Alsasko, Grónsko, Kanadu, … Furt je to to samý dokola. Takže chci jenom říct, že to nakonec vždycky dobře dopadne. My někdy máme pocit, že se doba zhoršuje, že nám je nějak hůř, nebo že se svět řítí do prdele, ale ne, on byl vždycky v prdeli a jenom chvíli šel nahoru a zase dolů.
Tak teď jsme zrovna ve fázi, kdy to vypadá všechno blbě, ale za tři roky se to všechno může změnit. Všechno bude zase dobrý.
A může se to obejít bez těch mrtvých v zákopech?
Já se bojím, že ne. Podívej se na východ. Prostě asi ne. Někdo chce bejt velkej, zapsat se do dějin a přijde hromada lidí, kteří říkají: Jo, vole, nandáme jim to! Já jsem z toho skeptickej, protože sleduju ruskou televizi. Sledujete někdo Solovjova, jste někdo takovej masochista? To jsou pořady v ruský televizi a tam chodí lidi a říkají: Pojď, hodíme bombu, atomovku, na Londýn, obsadíme Prahu! To jsou lidi v televizi a oni takto hecujou. A že jim tam umírá každý den tisíc, dva tisíce vojáků jim je úplně jedno! Je nezajímají ti vojáci, jejich utrpení, jejich rodiny. To si zapnete ruskou televizi, nejsledovanější politickou diskuzi, a oni tam: Pojďme hodit atomovku, pojďme někoho potrestat, pojďme jim to nandat, pojďme jim ukázat, jak jsme velký!
A na druhý straně, na každý straně, vždycky přijde nějakej člověk, kterej řekne: Pojďme obnovit Velký Maďarsko, nebo Velkou Albánii! Vždycky někdo přijde s takovouhle hovadinou, protože už se lidi asi dlouho nudili. Bohužel to tak vždycky bude. Dokonce bude umírat Slunce, celý lidstvo bude vymírat a vždycky někdo přijde a řekne: Pojďme obnovit Rakousko-Uhersko! To se prostě stane. To je na tom to nejbizarnější, že nás tady bude pár, budou tři Rakušani, čtyři Slováci, pět Čechů, dva Maďaři, ale dohodnou se, že i když už za chvilku Slunce vyhasne – pojďme dobýt Bukovinu! Toto si myslím, že se bude dít donekonečna, to se nezmění.
Na závěr bych se rád vrátil zase k tvému psaní. Ty jsi teď pod svým jménem Leoš Kyša vydal jednu knihu o alternativní minulosti a jednu o blízké budoucnosti. Co dál? Máš už nějaký konkrétní plán? Chceš pokračovat, nebo se teď zase budeš nějakou dobu věnovat něčemu jinému?
Já mám takovej problém, já hrozně nerad mluvím o tom, co dělám. Strašně to sere mýho nakladatele, protože mi vždycky volají a říkají: Ty, co máme dát do redakčního plánu? A já na to: Já o tom nerad mluvím! Takhle to bylo se Syndikátem. Já už jsem to měl skoro dopsaný, ale dokud to není hotový, já o tom nerad mluvím. Takže oni říkají: Jak se to bude jmenovat? Já říkám: Syndikát. A o čem to bude? Já o tom nerad mluvím!
Tak se nezlob…
Tak my se budeme těšit, že se to dozvíme třeba na nějakém dalším Bozaconu, a bude to tady vystaveno, jako jsou tyhle dvě tvoje knížky. Děkujeme za rozhovor!
