Boskovické muzeum vydalo knihu „Přežití a láska. Dvojí útěk před nacisty“. Knihu Teda Baileyho přeložil Petr Buchal a pojednává o osudech poslední boskovické žijící přeživší holocaustu Lizzy rozené Schwarzové a jejího manžela Jerszyho Dyszkiewicze. S překladatelem jsme vedli o knize rozhovor v lednovém kulturním podcastu, nyní přinášíme několik ukázek, které se týkají Boskovic. Knihu je možné zakoupit v boskovickém muzeu.

Dětství

Příběh Lizzy Schwarzové začíná 11. května 1927, kdy se narodila rodičům Mořici a Hildě Schwarzovým, dvěma majitelům obchodu v Boskovicích v tehdejším Československu. V tomto městě, které se nachází na hranicích Drahanské vrchoviny na Moravě, prožila idylický čas a šťastné dětství v místě obklopeném kopcovitou krajinou. Říká, že si skutečně užívala svoje roky na základní škole, měla hodně kamarádů a často chodila do jejich domovů na čaj a další aktivity, kterých se děti účastnily.

Rodina bydlela ve velkém domě nad obchodem s lahůdkami na hlavním náměstí Boskovic, které bylo vždy zaplněno zákazníky ze všech různých vrstev.

Avšak tento šťastný život neměl trvat dlouho, protože když Lizzy začala dospívat, tak v roce 1939 nacistická armáda napadla a obsadila její zemi. Od tohoto okamžiku se život Lizzy a její rodiny nepředstavitelně změnil z jednoho prostého důvodu: byli to Židé.

Jak Lizzy postupně vyrůstala, její společenská situace se začala měnit. Zatímco dříve ji kamarádi bezvýhradně přijímali, nadále tak činili jen na ulici, ale již k ní nechodili na návštěvu domů. Lizzy cítila, že se atmosféra změnila. Také její rodiče si začali dělat starosti, protože Hitler a nacisté se v okolních zemích vznášeli jako reálná hrozba. Hitler vstupoval víc a víc do jejich dříve bezpečných životů.

Okupace a transport

Poklidný venkovský život, který si dospívající Lizzy užívala, byl hrubě narušen náhlou německou okupací Československa v březnu 1939. Morava se stala částí nacistického Protektorátu Čechy a Morava.

Život se pro Lizzy nyní hodně změnil ve srovnání s dřívějšími radostmi a zálibami. Sama popisuje, že jí v roce 1940 bylo 13 let, když jí znenadání bylo zakázáno navštěvovat místní školu, kterou tak milovala. Aby jí to rodiče vynahradili, poslali ji do židovského gymnázia v Brně, kam chodila od srpna 1941 do března 1942. Studovala angličtinu a další běžné předměty. O víkendech se jí dařilo jezdit vlakem domů, ale také často přijela bez povolení během týdne, což bylo velmi nebezpečné, kdyby byla chycena. Měla však štěstí. Stala se členkou klubu Makkabi v Boskovicích a hrála stolní tenis a další sporty a chodila na vycházky. Toto vše si užívala a také pravidelně chodila do kina. Pak ale Němci klub v roce 1942 zavřeli a tím vše skončilo.

Dne 1. září 1941 Němci zabrali jejich rodný dům a také obchod a celá rodina byla nucena odejít. Museli se přestěhovat do židovského ghetta, kde žili v malém bytě, protože Židé nesměli žít na prominentních místech.

Od stejného měsíce museli Židé na veřejnosti nosit žlutou hvězdu. Mělo je to stigmatizovat a ponížit v očích ostatních občanů. Někdy to způsobilo potíže, když si vyměnili oblečení, zapomněli si přišít hvězdu na nové oblečení a šli ven bez ní. V tom případě měli velký problém. Lizzy říká, že nakonec bylo lepší mít více těchto hvězd na veškerém svém oblečení, aby předešly komplikacím.

Brzy poté se museli všichni Židé z přilehlého regionu přestěhovat do centra Boskovic, aby byli připraveni na deportaci. Rodina Schwarzových byla z Boskovic transportována ve dnech 14. a 15. března 1942.

S boskovickými Židy byla rodina Lizzy odvezena do Terezína severně od Prahy, kde byl zřízen tranzitní tábor a ghetto. Na rozdíl od ostatních členů její rodiny, kteří nakonec všichni zahynuli v koncentračních táborech, je Lizzyin příběh jedním z nejúžasnějších příběhů přežití. Poté, co byla během těch strašlivých let internována v několika neblaze proslulých vyhlazovacích táborech, přežila podle svých vlastních slov díky pouhému štěstí.

Po válce

Brzy po svém osvobození z tábora cestovala Lizzy nákladním vozem do Prahy a odtud jela vlakem do svých rodných Boskovic. Když dorazila do svého původního domova, ke svému překvapení zjistila, že její chůva v tomto domě stále žije. Zůstala, sloužila Němcům a hlídala dům. Když šla Lizzy z nádraží domů, nemohla uvěřit, že se to děje. Byla šťastná, že je konečně svobodná a zbavená té tísnivé ohrožující nejisté existence posledních čtyř let.

I když se jí ulevilo z vlastního přežití, zaplavil ji hluboký smutek, když si uvědomila, že už nemá žádnou blízkou rodinu. Je nemožné si představit tu konečnou úlevu silně poznamenanou opuštěností a osamělostí. Bylo jí jen 18 let, když přežila smršť ponižujících a nelidských zážitků od těch nejodpornějších nacistických zločinců. Nyní byla úplně sama v poválečném Československu. Její sestra zemřela v plynové komoře ve svých 20 letech a v jejím městě zůstalo jen několik málo Židů ze všech těch, kteří byli deportováni a vyhlazeni v táborech smrti.

S velkými obtížemi se vrátila zpět do relativně normální existence a absolvovala dvouletý kurz na sekretářku, kde se na měšťanské škole učila těsnopis a účetnictví. Po návratu do Boskovic také se svojí chůvou kontaktovala sestru svého otce, tetu Lilly, jedinou žijící přímou rodinnou příbuznou, která žila v Anglii. V reakci na to ji teta Lilly pozvala do Londýna, aby s ní žila. Lilly byla jedním z mnoha Židů, kteří správně pochopili zlověstné náznaky mnichovské krize a emigrovali z Československa.

Lizzy se zpočátku zdráhala, protože byla zmatená a nevěděla, co nejlépe udělat ohledně své budoucností. Byla šťastná, že válka a její vlastní hrozné zážitky skončily, ale také byla velmi smutná z let strávených bojem ve strašlivých táborech. Nakonec v roce 1947 odjela do Anglie, aby se setkala se svojí tetou Lilly.

Lizzy se s manželem Georgem vrátila do Prahy a Boskovic v roce 1988. Dostalo se jí skvělého přijetí, místní lidé si její rodinu pamatovali. Vzhledem k jejím zkušenostem z předválečných dnů k ní její staří přátelé ze školy nemohli být milejší. Znovu se sem vrátili v roce 1990 se svými dvěma dcerami.