V rámci diskusního cyklu Živé slovo přijel do boskovického Prostoru debatovat ústavní soudce David Uhlíř. Rozhovor s ním vedl právník Jaroslav Janoušek, který ho označil za vzácného hosta – už proto, že zastává funkci, kterou spolu s ním vykonává v republice pouze dalších čtrnáct lidí. V našem městě pak host o to vzácnější, že se zde – byť spíše souhrou osudu – narodil.
„Moji praprarodiče pocházeli ze Zboňku a můj pradědeček se jmenoval Mikeš, byl původním povoláním řezník a posléze si pořídil mlýn ve Skalici nad Svitavou, který dodnes slove Mikešův,“ popsal ústavní soudce David Uhlíř své místní kořeny. A protože v Boskovicích bylo sanatorium porodníka doktora Mareše, kde se narodila jeho maminka, narodil se tam i on, neboť maminka za tímto účelem na Boskovicko přijela. David Uhlíř ovšem jinak žil v Praze a do Skalice přijížděl jen na „nádherné prázdniny u tetičky“, ačkoliv někdy se pobyt protáhl i do prvních podzimních měsíců. „To jsem pak chodil do školy ve Skalici nad Svitavou, což bylo ve srovnání s Prahou zajímavé, dobrodružné a k mému překvapení daleko náročnější než pražská škola. Byla to krásná doba a mám na to krásné vzpomínky.“
Velmi zajímavou souvislost své profesní kariéry odhalil David Uhlíř ve vztahu k Unijazzu, který besedu v Prostoru hostil. Boskovický Unijazz je pobočný spolkem pražského Unijazzu, který se vyvinul z Jazzové sekce. Ta v osmdesátých letech skončila za své kulturní aktivity před soudem, jak popsal dnes již čestný předseda Unijazzu Čestmír Huňát kupříkladu v našem rozhovoru. A jedním z obhájců byl v procesu tehdy mladý advokát David Uhlíř. „Měj jsem tu čest a potěšení, že společně s velikány pražské advokacie – doktorem Sokolem, doktorem Motejlem, doktorem Choděrou a doktorem Dítětem – jsem se zúčastnil na obhajobě členů Jazzové sekce.“
Obhajoba v takovém procesu podle něj ve druhé polovině osmdesátých let neměla valný vliv na výsledek procesu, ale hlavním úkolem obhájce bylo fungovat jako podpůrná osoba pro obviněné, kteří byli po několik měsíců ve vazbě na Ruzyni nebo na Pankráci zcela odtrženi od normálního života, a jediný, kdo za nimi mohl přijít na návštěvu a hodinu s nimi promluvit, byl advokát. „Do jisté míry člověk v přípravném řízení dělal spíš faráře.“ V soudním řízení pak bylo zřejmé, že existuje dohoda mezi soudem a komunistickou stranou, jak věc dopadne. A příliš už nezáleželo na tom, co budou obhájci říkat. „Měli jsme ale pocit, že ti lidé tam nemůžou zůstat sami a někdo za ně promluvit musí, i když jsme měli občas měli velmi nepříjemný pocit, že jen přispíváme ke zdání spravedlnosti“ vzpomínal David Uhlíř. Přesto se domnívá, že jejich role byla pro obžalované důležité, protože měli vedle sebe někoho, kdo za nimi stál, chodil s nimi na výslechy a podobně. Stejně tak vysvětlovali kontext podobných politických procesů zahraničním novinářům a zástupcům Amnesty International. Zrovna v případě Jazzové sekce byly politické příčiny procesu skrývány za to, že byl veden jako hospodářský delikt a kulturní aktivisté byli obviněni z nedovoleného podnikání.
Na Ústavním soudu
Na žádost moderátora soudce David Uhlíř vysvětlil tři hlavní úkoly Ústavního soudu. „Doktor Rychetský říkal, že hlavním úkolem Ústavního soudu je chránit občany před státem. Což se mi hrozně líbí,“ uvedl první bod, který podle něj tvoří 95 procent práce Ústavního soudu. Druhým úkolem je vypořádávat případné spory mezi vrcholnými hráči ústavního systému. A třetím úkolem je posuzovat, zdá zákony a jiné právní předpisy jsou v souladu s ústavním pořádkem.
Dnes se David Uhlíř blíží ke konci svého desetiletého mandátu ústavního soudce. Podle svých slov patřil ke třetí generaci Ústavního soudu. „My všichni jsme byli jmenováni prezidentem Milošem Zemanem a přesto musím říct, že z různých kolektivních orgánů, kde jsem za celý svůj život fungoval, byl tohle ten nepochybně nejkompetentnější, nejslušnější a nejvěcnější.“ Po deseti letech David Uhlíř přiznává, že jsou případy, u kterých má z rozhodnutí špatný pocit, ale určitě si nemyslí, že by soud byl politicky poplatný a pokřivoval právo, aby se zalíbil tomu, kdo soudce jmenoval. Odvolává se na teorii soudkyně Elišky Wagnerové o „povinném nevděku ústavního soudce“, který v momentě, kdy je prezidentem jmenován, má povinnost mu nebýt vděčen.
Svůj příchod na brněnský Ústavní soud vysvětluje tím, že u něj očekává, že bude mít pestřejší složení a budou v něm soudci, akademici a sem tam i nějaký advokát. Doporučení prezidentské kanceláři získal od advokátní komory, která na uvolněné místo vytipovala jeho a ještě jednu kolegyni. „Pan prezident, jsa misogynního založení, vybral mě.“
David Uhlíř vždycky patřil k advokátům, kteří poměrně otevřeně komunikovali s veřejností a byli činní i publicisticky. Proto dodává, že naštěstí nikoho před nominací v prezidentské kanceláři nenapadlo podívat se, co psal na politická témata na svůj blog na Respektu. Po příchodu na Ústavní soud si uložil bobříka mlčení, ale dlouho to nevydržel a dnes spravuje poměrně aktivně twitterový účet. Zároveň říká, že část příspěvků ponechává ve formě takzvaných draftů, nezveřejňuje je a po odchodu z funkce možná vydá Sebrané nepublikované příspěvky ústavního soudce. „Je to obecně problém otevřenosti justice vůči veřejnosti a vůči médiím. Myslím si, že justice by měla býti co nejotevřenější – tam, kde to jde. A současně by soudci měli být co nejzdrženlivější ve sdělování svých osobních názorů.“
