V posledních letech nebývají zimy takové, jaké mnozí pamatují z dětství. Místo závějí sněhu zem jen mírně pocukrovaná, poletující sněhové vločky nahradily dešťové kapky. Nevím jak vy, ale já tu čím dál víc mokrou a blátivou zimu ráda nemám. Na druhou stranu, když vše kolem není přikryto bílou peřinou, život v zimní přírodě mi přijde tak nějak viditelnější, zřetelnější. Pojďte se se mnou projít, ukážu vám, jak se dívat.
Jedna z věcí, která mě v zimě venku fascinuje, jsou draví ptáci. Všimli jste si jich? Já jsem si jich asi začala nejvíc všímat při cestách autem, do Brna, do Vísek, do Letovic. Na holých stromech podél cest, na jejich nejvyšší větvi sedí dravec. V zemědělské krajině Boskovicka jsou to nejčastěji káně a poštolky, ale můžete vidět třeba i jestřába nebo krahujce. To přece nedává smysl, takhle se vystavovat, aby ho kořist viděla a včas se schovala, běželo mi hlavou. V zimě je dostatek potravy klíčový pro přežití, bez potravy tělo nemá energii na tvorbu tělesného tepla. (Nejen u ptáků, ale u všech teplokrevných živočichů včetně člověka – když je vám zima a najíte se, je to hned o něco lepší.) Přemýšlela jsem, proč se dravci chovají ve velkém takhle nelogicky. Stejná otázka zaujala vědce, kteří dlouhodobě sledovali sokoly, a zjistili, že je to překvapivě cílená a promyšlená strategie. Když kořist, tedy hlavně drobní hlodavci, vidí dravce, schová se. Jenže když je schovaná, nemůže shánět potravu. A když nemůže shánět potravu, hladoví. Hladový hryzec je pak pomalejší, vysílený, a tedy snadnější kořistí. A tak se můžu dál kochat výstavou dravců na špičkách holých větví s čistou hlavou.
Holé větve také odhalují po zbytek roku dobře ukrytá hnízda. Většinou se jeví jen jako malá tmavá silueta hnízdečka ve větvích nebo křovinách. Některá jsou ale velká a výrazně střapatá, někdy dokonce jako by byla dvoupatrová nebo se stříškou. Vysoko v korunách vzrostlých listnatých stromů si taková hnízda staví straky. Stačí zvednout pohled například v Boskovicích u vlakového nádraží, ve Svitávce na náměstí Svobody nebo třeba při cestě ze Svitávky podél Sebránku k Sebranicím. Hlavním stavebním materiálem jsou větvičky zpevněné blátem, na stříšku straky často používají trnité větve jako ochranu před dravci. Z jejich hnízda se díky poloze vysoko ve větvích, trnům a pevnosti konstrukce stává jakási pevnost, která na stromech zůstává i poté, co ji straky opustí. Každý rok si totiž staví hnízdo nové.
Když se naopak venku v terénu, na procházce po nezpevněných cestách, podíváte pod nohy, často uvidíte změť nejrůznějších stop a otisků, které v rozmáčené půdě zanechali lidé i zvířata, která tudy prošla před vámi. A když taková blátivá cestička později zmrzne, je to jako příběh napsaný v hlíně, uchovaný v neměnném stavu jen na pár mrazivých dní. Ve městech jsou to nejčastěji příběhy zimních bot, koleček kočárků a psích tlapek, které od kočičích poznáte podle viditelných drápů. Když se pak vydáte z města ven, paleta otisků a stop se rozrůstá. Stačí jen procházka kolem Otylky nebo podél nedokončené dálnice, zkrátka tam, kde se střídají stromové a keřové porosty s otevřenou krajinou, poli a loukami. Stačí sněhový poprašek a rázem jsou v krajině daleko patrnější cestičky, kudy chodí zvěř. Z houští do houští, přeběhnou přes louku, vyjdou z lesa napást se na ozimech vysetých na polích.
Cestičkám srnčí zvěře se v myslivecké mluvě říká ochozy a divočáci mají zase spády. Vysoká i černá zvěř jsou sudokopytníci, patří do takzvané spárkaté zvěře. Do hlíny se otiskují prsty přeměněné na paznehty, v myslivecké hantýrce spárky, pro laiky kopýtka. Vysoká zvěř, tedy srnci, daňci a jeleni, našlapují na dva paznehty, jejich stopa vypadá jako dvě dopředu protáhlé a hodně špičaté kapky. Stopa divočáka se od této liší otiskem i takzvaných paspárků, protože našlapují na čtyři prsty. U stop vysoké zvěře se paspárky otiskují jen při rychlém běhu.
Dalšími nepřehlédnutelnými stopami přítomnosti divočáků jsou kaliště, drbiště a rytiny. Že jste to v životě neslyšeli ani neviděli? Jen jsem použila další výrazy ze světa myslivosti pro pojmenování míst, která v lese, na loukách a nezřídka i sadech můžete vidět celkem běžně. Rozbahněná místa v okolí pramenišť a drobných toků, tedy kaliště, jsou místa, která divočáci využívají jako bahenní lázně a wellnes. V jejich blízkosti bývají drbiště, kde jsou stromy a pařezy omatlané blátem často až do výšky jednoho metru a s odřenou kůrou. Je to další procedura prasečího wellness, kdy je potřeba se po bahenní koupeli řádně podrbat a promasírovat. Při hledání potravy prasata dělají rytiny a buchtují. Rozrývají zem a obrací drny ve snaze dostat se k chutným kořínkům a hlízám; pokud se poštěstí, nepohrdnou ani drobným hlodavcem nebo bezobratlými živočichy.
Velké kaliště s drbištěm najdete třeba u rybníka Dománka a stejnojmenné říčky v lesích mezi Újezdem u Boskovic a Valchovem nebo v údolí Duraňského potoka u Úsobrna.
Ať už se vydáte do lesa, mezi pole nebo do městského parku, užijte si pobyt venku a mějte oči otevřené. Možná zjistíte, že když se správně díváte, na každém kroku můžete objevit něco zajímavého, čeho jste si doteď třeba nevšimli.
