Těžko se ubránit dojmu, že za sebou máme poměrně těžký a temný rok. A to v mnoha rovinách. Celosvětové dění nás trápí pokračující agresí Ruska na Ukrajině, eskaloval také konflikt na Blízkém východě, a to s extrémním počtem civilních a dětských obětí. Doma na nás dopadají následky energetické krize a inflace. Ke konci roku nás zdrtila masová střelba v Praze.
Vládne nám vláda, která překvapila svou stabilitou a soudržností, ale jinak se stále víc jeví jako neakceschopná. Na Hradě sedí prezident, za kterého se nemusíme stydět, což je po dlouhých letech úlevné, ale třeba ve srovnání se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou je jeho výkon zatím poměrně mdlý.
V Boskovicích za sebou máme první rok vlády nové koalice, kterou bychom teoreticky mohli označit jako progresivní. Prakticky už to ale tak zřejmé není, řada věcí se vleče a řada působí spíš zbrkle než progresivně. Při rozhovorech s vámi čtenáři a voliči stále častěji narážím na zklamání. Do toho město tíží velké problémy s nemocnicí, jejíž provoz je zjevně nad naše síly.
Ale jsou tu pozitivní přísliby, jako třeba zdárný průběh architektonické soutěže na generel Červené zahrady a několik rozumných zásahů do rozpočtu města.
Můj celkový dojem je, že Boskovicím chybí lépe ovládnutné praktické politické řemeslo. Proto si myslím, že město – jak ve smyslu město jako radnice, tak ve smyslu město jako celek – teď bude ze všeho nejvíc potřebovat aktivní občany a odbornou i zajímající se veřejnost, aby opravdu probíhala demokratická diskuse, aby se dařilo někde přibrzdit a někde politiky popohnat.
A zde myslím, že klepu na správné adrese – vždyť aktivní a zajímající se veřejnost jste právě vy, čtenáři Ohlasů. Ze srdce proto přeju nám všem, abychom přes mnohdy úmorné problémy neztráceli odhodlání, měli dost sil, chuti a také radosti z toho, že se můžeme na nejrůznějších úrovních a platformách věnovat tomu, abychom měnili toto město k lepšímu.
