Letní zamyšlení evangelického faráře Jiřího Bureše o vztahu křesťanství k přírodě. Text přebíráme z boskovického farního časopisu Na rozcestí.
„Mají křesťané milovat přírodu? Většina z nich to v posledních dvou tisících let nedělala a mnozí to nedělají dodnes. V některých kruzích se láska k přírodě považuje za pohanskou nebo za to, čemu se věnují uctívači bohyně Matky. Jistě, křesťané by měli přírodu respektovat, chovat se k ní ohleduplně, nebo ji i chránit, ale není slovo milovat přece jen trochu přehnané? Měli bychom přírodu milovat? Moje odpověď zní jednoznačně ano. Křesťané mají milovat přírodu, protože křesťanský Bůh je vtělený. To je obsahem učení o vtělení – Bůh nepohrdá fyzickou skutečností, ale miluje ji a sjednotil se s ní.“
Těchto pár vět jsem nedávno četl v knize americké teoložky Sallie McFagueové Super, Natural Christians (Báječní přírodní křesťané). Kniha je pro mne objevem, protože se odvažuje mluvit o tématu, které je pro nás samozřejmé – o našem vztahu k přírodě, a to způsobem, který samozřejmý není. Rád bych se s vámi podělil o několik myšlenek.
K pěknému vztahu, ba i k lásce k přírodě se hlásí naprostá většina z nás. Často však láskou v tomto spojení myslíme každý něco jiného. Kdo obstarává pole či zahradu, kdo chová slepice, králíky nebo jiná užitková zvířata, má zpravidla na mysli ohleduplnou, pečlivou a poučenou, hospodárnou péči o rostliny a tvory. S přírodou se musí moudře nakládat, byla nám svěřena Pánem Bohem, jedině pak nese člověku dlouhodobý užitek. K tomu se jistě přidá i leckdo z nás, kteří nikde na statku nežijí.
Jiní prožívají lásku k přírodě, když jsou uchváceni výhledem z kopců při výletu, nebo v tichu šumícího lesa při sbírání hub. Jindy se na dovolené oblažíme pohledem na horské kamzíky či na západ slunce nad mořskými vlnami. Hluboké emoce, které nás při tom zaplaví, vyvolávají často city bezmála náboženské, a to i u těch, kteří do kostela moc nechodí. Růst tohoto druhu náklonnosti k přírodě se projevuje třeba i v tom, kolik svateb se v posledních letech koná v plenéru.
Takové vztahy k přírodě – nazvěme je pragmatickým a estetickým – se jeví jako docela protikladné. Když se lidé z obou názorových skupin pokouší o přírodě mluvit, nezřídka se neshodnou a minou. Ve skutečnosti jsou ale podobné a blízké: oba totiž v přírodě hledají především užitek. Příroda je tu proto, aby sloužila a byla využita, ať už k jídlu, nebo ke krásným pohledům a rekreaci. Obdivovatelé i obdělávatelé si mohou v tomto potřást rukama. Pokud však v přírodě hledají jen užitek, asi nemá cenu mluvit o lásce k ní.
I křesťanství je poznamenáno tím, že přírodu po celá staletí vnímalo především jako užitečný nástroj. Teologové rádi říkali a stále říkají, že příroda ukazuje cestu k jinému Bohu, svojí krásou připomíná člověku krásu nebes a přímo mu napovídá, že by mohl uvěřit v to, co je „nad“ přírodou. Není však právě to, že přírodu vnímáme jen jako odrazový můstek pro naše duchovní výlety, nedostatkem skutečné lásky k ní? Nepotřebuje Boží stvoření, abychom je chápali jako Bohem chtěnou přírodu, která zasluhuje pozornost pro ni samou a kvůli ní samé? Bereme vážně, že Bůh podle biblického příběhu do přírody vstupuje a naplňuje ji svoji přítomností?
Sallie McFagueová navrhuje, abychom se – chceme-li přírodu milovat – vrátili k tomu nejprostšímu základu a učili se ji především nově a plněji vnímat. Abychom věnovali pozornost její úžasné rozmanitosti, její nezávislosti a jinakosti. Není to snadné a samozřejmé, musíme se při tom vzdát představy, že jsme samozřejmým středem světa. Je to však právě pozornost, která nás může dovést ke skutečné úctě a lásce, je to plná pozornost, která se již podobá modlitbě.
Jak máme milovat přírodu? Ježíš v evangeliích doporučuje svým ustaraným posluchačům a posluchačkám, aby pohleděli na polní lilie, aby pohleděli na ptactvo nebeské (Matoušovo evangelium 6,26–28). Jako by je i nás nový pohled na krásně nezávislé Boží stvoření mohl osvobodit od přílišného soustředění na sebe.
Přeji vám, ať si v létě dopřejete pozorný pohled na lilie z polí, nebeské ptáky i jinou rozmanitou Boží havěť.
